Představte si, že jste investovali několik milionů korun do chátrající památky, do které musíte nutně napumpovat další statisíce korun. A pak se jedné zimy vinou špatné shody okolností zřítí věž, v níž jste ještě před pár měsíci nechali vybudovat nákladné schodiště. Přesně to potkalo Hauenštejn (jinak také Horní hrad) a jeho majitele Pavla Palackého v roce 2002.
„Projektanti, statici, všichni věž kontrolovali a nikdo ani netušil, že v jejích dvoumetrových zdech jsou takové taverny, které mohou jednoho krásného zimního dne zapříčinit její pád,“ říká. Tato pohroma k hradu a jeho majiteli obrátila ještě větší pozornost. „Dokonce k nám zavítal i tehdejší ministr kultury Pavel Dostál, aby tento ojedinělý projekt spatřil a podpořil nás,“ dodává Palacký. A tak se v neuvěřitelně krátké době tří měsíců za finanční podpory státu a sponzorů a obětavosti dobrovolných brigádníků podařilo z údolí vynosit kamenné zdivo o objemu téměř 65 krychlových metrů, celkově zhruba 169 tun čediče, a usadit je zpět. „Tenkrát na hradě nebyla ani elektřina, ani voda, všechno se z údolí tahalo ručně – po cestě to byl asi kilometr s třicetimetrovým převýšením,“ vzpomíná Pavel Palacký.
Kromě lidského úsilí stála obnova nemalé finance – rekonstrukce věže si vyžádala asi 2,5 milionu korun. Věž dostala novou střechu, byla stažena obručemi a slavnostně zpřístupněna ještě prvního podzimního dne téhož roku. Stala se tak prvním místem na hradě, které po desítkách let pustošení začalo opět sloužit svému novodobému účelu. Zatímco podobná událost by většinu nadšenců již dávno připravila o entuziasmus, současnému majiteli dodala odvahu. „Podobných příhod a všech těch tichých zoufalství, co vás cestou potkají, je mnoho. Musíte to všechno nejen překonat, ale ještě si zachovat na tváři úsměv. Kdybyste měl hlavu v dlaních a všude naříkal, nikdo by vás neposlouchal, nikoho byste pro ten projekt nezískal,“ prohlašuje Palacký.
Můj dům, můj hrad
Pavel Palacký prvních pět let rekonstrukce mohl s rodinou pobývat pouze v maringotce na nádvoří. Dříve většinu času trávil v Praze, ale jak na hradě postupně přibývalo kulturních akcí a podnikatelských aktivit, pobyty na Hauenštejnu se prodlužovaly. „Praha byla kdysi na prvním místě, protože to bylo takové ,západní‘ útočiště, hrad byl spartánská záležitost. Ale teď už se to obrátilo, děti nám tady chodí do školy, máme tu už ten kořínek zapuštěný. Naprosto jsme to místo ,kolonizovali‘ a do Prahy se už jezdí jen úřadovat nebo za příbuznými,“ vysvětluje Palacký.
Provoz hradu je natolik náročný, že se do něj zapojila celá rodina. „Pracují zde všichni, od dětí až po manželku. Máme také kastelána, správce hradu, pannu klíčnici. Hradní tým čítá asi pět lidí, ale pomáhá nám nespočetná řada dobrovolníků,“ vypočítává majitel Horního hradu a pokračuje: „Můj volný čas je teď prakticky roven nule. Je to několik bojových front. Záchrana hradu je jedna bojová fronta, ta by vyžadovala nejlépe aparát lidí. Pořádání kulturních aktivit je druhá bojová fronta, asanace parku, to je třetí bojová fronta. Je to práce ve dne v noci, od pondělí do neděle.“
Hrad nakonec zvítězil, Palacký musel zanechat svého podnikání a dnes se už na plný úvazek věnuje pouze Hauenštejnu. „V tuto chvíli hrad financujeme vlastní kulturní činností – je to dvanáct až třináct velkých akcí do roka. Zážitkové akce pro firmy, svatby, narozeninové oslavy a podobně. Dále máme zemědělské aktivity v hradním parku, takže paseme dobytek a na to získáváme dotační prostředky. Tohle všechno slouží na nějakou tu režii hradu, na provoz, ale nikoli na rekonstrukci,“ říká Palacký. Ta je přitom rozsáhlá a náklady na ni se pohybují v řádech mnoha desítek milionů korun.
Je libo hradní cimbuří?
Když docházejí peníze, musejí přijít nápady. Současní majitelé v netypickém internetovém obchodě nabízejí k prodeji například zámecké okno v objektu hradní brány za 8500 Kč nebo metr čtvereční dřevěných šindelí na hradní kapli za 950 Kč. Nejedná se o rozprodej majetku, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale o netradiční marketingovou strategii. „Když si někdo hrad oblíbí, má možnost nám přispět či zcela zaplatit konkrétní část rekonstrukce. My tam pak dáme cedulku s poděkováním a s uvedením symbolického vlastnictví. Takto si u nás někteří návštěvníci již ,pořídili‘ okno, kus komnaty nebo jen pár dlaždic. Každý dárce je řádně uveden na Desce cti v hradní Pamětní galerii. Jsou to malé částky, ale v dlouhodobém časovém horizontu tvoří již nezanedbatelné sumy,“ komentuje strategii Pavel Palacký.
To, že přispívání po malých, ale často se opakujících sumách může mít své reálné výsledky, se potvrdilo v loňském roce. Podařilo se rekonstruovat interiér zámecké kaple, na jejíž záchranu přispěla do kasičky řada lidí. Velký sponzor však Hornímu hradu zatím stále chybí. „Samozřejmě bychom potřebovali nějakého mecenáše, filantropa, patriota, který by byl ochoten nám věnovat třeba částku v řádu milionu. To by nám opravdu pomohlo a bylo by to vidět. My bychom mu pak udělali ledasco po vůli a k vůli a přiznali na věky jeho účast na rekonstrukci. Ale takové velké věci nejsou časté a jednoduché,“ přiznává Pavel Palacký.
Ukecaný jako Palacký
Když posloucháte Pavla Palackého vyprávět o Horním hradu, nelze se nezeptat na jeho slavného příbuzného. „To příbuzenství mě ovlivnilo asi genově, zejména v tom ohledu, že mi hodně lidí říká, že jsem ,ukecaný jako Palacký‘. Toho daru já samozřejmě využívám. František byl pra-pra-pra strýc, já se píšu od jeho bratra Jana. Část rodiny mám samozřejmě na Moravě u Valašského Meziříčí, což je kousek od Palackého Hodslavic. Nicméně nějaké vztahy k tomu širšímu potomstvu té rodiny Palackého aktivně nevyvíjím. Žiji zcela zaujat západními Čechami a rekonstrukcí areálu. Ale ta spřízněnost je samozřejmě dar, který nemůžete odmítnout,“ prohlašuje.
Hauenštejn přitahuje pozornost návštěvníků díky „šeptandě“, ale pomáhá také zájem známých osobností. Největší filmovou událostí na Horním hradě bylo, že se tam natáčel slavný film předního českého surrealisty Jana Švankmajera Lekce Faust s Petrem Čepkem v hlavní roli. O hrad se intenzivně zajímá i Zdeněk Troška, který jej prohlásil za jedny z nejkrásnějších pohádkových kulis v Česku. „Mnoho lidí se sem rádo vrací. Prakticky z nuly jsme nyní na 35 tisících návštěvníků ročně a pořád se to číslo zvedá,“ prozrazuje Palacký. Do propagace hradu pochopitelně směřují nemalé investice, většinou je ale vkladem čas a práce, a nikoli peníze. „Máme například spřátelené tiskárny, které nám tisknou zadarmo. Je to spíše o tom osobním nasazení, které je opravdu velké. Ročně vytiskneme 100 tisíc letáků, které rozneseme po polovině Čech,“ říká majitel hradu.
Hauenštejn spolupracuje s veřejnoprávními i soukromými médii, má i fanouškovské stránky na Facebooku. Důležité je, že se na hradu stále něco děje, takže má co nabídnout veřejnosti. „Návštěvníky určitě zaujme naše noční prohlídka hradu a jeho okolí s loučí, která trvá tři hodiny. Je to tajuplná cesta s množstvím kulturních vložek. Byli jsme jedni z prvních v regionu, kteří tuto prohlídku začali dělat,“ dodává Pavel Palacký. Stejným zážitkem je už samotný pobyt na hradě. „Když se ubytujete v malebném podkroví a večeři si upečete na ohni nebo si dáte něco z naší nabídky, tak na to rozhodně nezapomenete. Máme program, který zaujme jak děti, tak dospělé. Stejně pestré jsou i naše ubytovací služby,“ vyjmenovává majitel. Horní hrad zatím disponuje padesáti lůžky a přilehlým penzionem. „A pokud chce někdo spát poblíž ve vícehvězdičkovém ubytování, my ho tam odvezeme.“
A co se vymyká běžné nabídce? Na Hauenštejnu se pořádá například dřevařské sympozium, v jehož průběhu probíhá na hradě setkání mnoha desítek umělců. Kromě dřevořezbářů na hrad zavítá spousta keramiků, sklářů, grafiků, malířů nebo brusičů kamenů. U začátků akce stál řezbář Libor Dänemark, přičemž letos se chystá už její desátý ročník.
Historie hradu Hauenštejn Před dějinami neutečeš
Horní hrad se nachází na výběžku skalnatého ostrohu nad soutokem dvou potoků v Krušných horách. Byl postaven patrně králem Václavem II. někdy na konci třináctého století. V osmdesátých letech devatenáctého věku byl zámek restaurován a získal svůj charakteristický neogotický vzhled. Tamní rod Buquoyů Hauenštejn vlastnil až do konce druhé světové války, nicméně během ní bylo na hradě středisko Hitlerjugend. Po roce 1945 byl hrad zkonfiskován a předán do správy státu. Jak uvádějí historické publikace, v tomto období docházelo k postupnému drancování rozsáhlých sbírek umění, obrazů i cenného mobiliáře. Jak bývalo za komunismu zvykem, získala i tato památka několik absurdních funkcí. Na zámku byla například zřízena ubytovna pro pracovníky v jáchymovských dolech a posléze dětský záchytný domov. Ten se na počátku šedesátých let přestěhoval blíže k civilizaci a ve vylidněných horách zůstal Hauenštejn ponechán svému osudu. Hrad ve větrném prostředí nadále intenzivně chátral, takže se dokonce v osmdesátých letech uvažovalo o jeho demolici. Ani sametová revoluce neznamenala pro historický objekt úplné vítězství. První setkání současného majitele s památkou proběhlo sice už v roce 1994, to se hrad ale prodával za velké peníze. „Vrátil jsem se cíleně v roce 1999, abych se podíval, jak to vypadá. A on tam pořád stál a chátral ve své nádheře,“ říká Pavel Palacký. Majitel hradu nemusí dlouho přesvědčovat vzletnými slovy o neopakovatelném geniu loci: Pod hradem se nachází jen nepočetná osada Horní hrad, jinak je všude kolem dokonalá samota. „Když sjedete z hlavní silnice, tak máte pocit, že jste v jiném světě, a to ne v jen tak ledajakém – máme tu pět chráněných kulturních památek z osmnácti stavení,“ dodává.
