Prezident slibuje ochranu před náporem zahraniční konkurence
Bývaly časy, kdy se vyspělost ekonomiky poměřovala množstvím vyrobené oceli. V současné době význam této komodity klesá, ale svá specifika v mezinárodním obchodu si ocel stále zachovává. Každá země je mimořádně citlivá na dovozy ze zahraničí a o liberalizovaném obchodu s ocelí nelze vůbec mluvit. A může to být ještě horší, neboť Bílý dům počátkem června představil svůj program, který má pomoci americkým ocelářům získat zpět ztracenou konkurenceschopnost. Jinými slovy: zhoršit přístup dovážené oceli na rozsáhlý trh USA. Jak je možné, že odvětví, které ve Státech zaměstnává pouhých 200 tisíc lidí, má takový vliv na formování americké obchodní politiky? Okolo 46 procent všech antidumpingových opatření se týká oceli představující pouhá dvě procenta všech dovozů do USA. Odpověď je jednoduchá: americká ocelářská lobby neztratila nic ze svého vlivu. Například jen letos uvalila Komise pro mezinárodní obchod (USITC) sankční cla na dovozy oceli z Indonésie, Polska a Ukrajiny. Dalších jedenáct zemí může čekat podobný krok v nejbližší době.
Jednání, informace, diskuse… Počátkem minulého století vévodily světovému trhu oceli Spojené státy, na které připadalo 37 procent celkové produkce. Dnešní rozložení sil se však hodně liší. Dvě pětiny veškeré oceli se vyrábějí v Asii, 36 procent v Evropě (včetně bývalého SSSR) a na Američany zbylo pouhých třináct procent. Plán prezidenta Bushe nepočítá s obnovením ocelářského impéria, ale chce vyřešit několik aktuálních problémů, které prezident shrnul do tří úkolů. Úvodním bodem programu je zahájení mezinárodních jednání, která by měla vyústit v odbourání neefektivních a přebytečných výrobních kapacit v ocelářství na celém světě. První červencový víkend, kdy se konalo setkání ministrů financí zemí G 7 v Římě, jednal americký ministr Paul O Neill s představiteli Ruska, Německa, Itálie, Kanady a Japonska o budoucím postupu v této otázce. Za zásadní krok vpřed považuje výměnu informací o výrobních kapacitách a skutečné výrobě v ocelářském sektoru. Dále má být zahájena diskuse o pravidlech světového obchodu ocelí, protože žádná speciální pravidla pro tuto problematickou oblast neexistují. V systému Světové obchodní organizace (WTO) se totiž pouze ocelí žádný dokument nezabývá, a tak spadá toto citlivé a problematické odvětví pod všeobecná pravidla pro obchod průmys–lovými výrobky.
Znepokojivá iniciativa. Nejsledovanějším bodem Bushova programu je příkaz zmocněnci pro obchod Robertu Zoellickovi, aby připravil podklady pro průzkum o újmě amerických ocelářů v důsledku dumpingových dovozů. Bush tak využívá zvláštního ustanovení obchodního zákona, které mu dovoluje v případě pozitivního nálezu (vyšetřování provádí Komise pro mezinárodní obchod – USITC) využít odvetné obchodně–politické nástroje, jako jsou zvýšená cla a kvóty. Koncem června podal Zoellick k USITC návrh k zahájení šetření ve věci dovozu oceli do USA, přičemž rozhodnutí má padnout v následujících 180 dnech. Evropský komisař pro obchodní otázky Pascal Lamy k tomuto kroku řekl: „Americká iniciativa nás hluboce znepokojuje. Jsme přesvědčeni, že problémy tamních ocelářů nejsou způsobeny dováženou ocelí.
Ochranný deštník. Den po vyhlášení Bushova programu přispěchal s dodatečným vysvětlením americký zmocněnec pro obchod Robert Zoellick. Vyhlášení plánu totiž vzbudilo negativní reakce od Tokia až po Brusel. „Naše kroky budou plně v souladu s pravidly WTO, ubezpečuje americký představitel. Vysvětlil také oficiální důvody, které se za Bushovou iniciativou skrývají. V posledních dvaceti letech prošlo americké ocelářství radikálními změnami. Bylo proinvestováno přes 50 miliard dolarů, uzavřena řada neefektivních závodů. Produktivita práce vzrostla o více než 300 procent, bylo propuštěno přes 300 tisíc lidí a přes sedm miliard dolarů se použilo na zmírnění ekologických dopadů výroby. Zoellick říká, že uvedená čísla jasně dokazují, že američtí oceláři se snaží o nákladnou restrukturalizaci a navíc ještě musí čelit nekalým praktikám jiných výrobců. Je názoru, že ani mistrně provedená restrukturalizace by nepomohla. „Během posledních padesáti let řada států přímo a vydatně podporovala národní výrobce. V Americe tomu tak nebylo, a proto jsou naši producenti ve velké nevýhodě, argumentuje Zoellick. Jeho závěr je, že američtí oceláři potřebují ochranný deštník v podobě cel a kvót. Stejný názor sdílí i Bushova politická opozice. Předseda finančního výboru Senátu, demokrat Max Baucus novou administrativu za tento krok pochválil. „Jsem potěšen, že Bushova administrativa učinila razantní kroky k vyřešení krize v ocelářství. Zahájení antidumpingového šetření mělo přijít již dávno, řekl Baucus.
Bez dovozů to nejde. Za současné problémy amerického ocelářství mohou dumpingové dovozy, hřímá ocelářská lobby a s ní spříznění politici (například senátor Jay Rockefeller). „Oceňujeme vládní pomoc v dlouhém boji proti dovozům oceli, které těžce poškodily náš průmysl, a tím ohrozily pracovní místa tisíců Američanů, chválí současnou Bushovu iniciativu generální ředitel společnosti US Steel Thomas J. Usher. Při bližším pohledu je však jasné, že Američané se bez dovozů neobejdou. Jejich trh je třetí největší na světě po Číně a Evropské unii. Současná tržní poptávka činí 114,9 milionu tun (údaj pro rok 2000), což představuje proti roku 1999 růst o 3,8 procenta. Pro následující léta předpovídá International Iron and Steel Institute průměrný vzestup americké poptávky po oceli o 0,9 procenta ročně. USA v roce 2000 dovezly 38 milionů tun oceli, kdežto na počátku devadesátých let se dováželo přibližně 20 milionů tun ročně. Rekordní byl rok 1998, kdy se dovezlo 41,5 milionu tun. Z tohoto pohledu se zdá být naplněna dikce antidumpingového ustanovení WTO „náhle zvýšené dovozy, které způsobují, či hrozí způsobit újmu . Ohánět se však zvýšenými dovozy v současnosti je poněkud opožděné. Analytik Commerzbank Peter Dupont totiž upozorňuje, že v období od ledna do dubna tohoto roku byl patrný meziroční pokles dovozů oceli do USA o 30 procent. Příčinou nejspíše bude zvolnění ekonomického růstu.
Nic není černobílé. Americký ocelářský průmysl se jako první na světě ocitl plně v soukromých rukou, což však v tomto případě není záruka efektivnosti. Investiční banka JP Morgan vydala zprávu, ve které konstatuje, že soukromý ocelářský sektor v USA začíná vykazovat klasické znaky státem řízených podniků. Zkostnatělý systém rozhodování, malá orientace na rentabilitu investic, úvěry se státní garancí. Při pohledu na tabulku největších světových výrobců oceli (viz str. 64) bychom marně hledali na prvních místech americké společnosti. V Evropě i Asii probíhají fúze ocelářských firem, zatímco v USA je ticho po pěšině. Pokud nebudou orgány Evropské unie proti, spojí se v nejbližších měsících ocelárny Usinor (Francie), Arbed (Lucembursko) a Aceralia (Španělsko), čímž vznikne bezkonkurenčně největší subjekt na trhu s roční kapacitou přes 50 milionů tun (pro srovnání, produkce České republiky činí přibližně sedm milionů tun). V Japonsku se chystá spojení velkých podniků NKK a Kawasaki Steel, které má přinést úspory na nákladech ve výši 486 milionů USD ročně. Nákladová stránka je pravděpodobně důvodem, který stojí za řadou problémů amerických ocelářů. Ceny produkce jsou totiž na dvacetiletém minimu 200 dolarů za tunu, což vyvolává obrovský tlak na náklady. Od roku 1998 zkrachovalo již osmnáct amerických ocelářů a o práci přišlo přes 20 tisíc lidí. Americká společnost US Steel předpovídá pro tento rok ztrátu. Další velká firma Bethlehem Steel je v červených číslech již třetím rokem. Americký producent Nucor by se měl ještě udržet na hranici zisku. V této situaci musí Bushův plán těmto firmám připadat jako vymodlená pomoc.
BUSHŮV OCELÁŘSKÝ PROGRAM
1. Připravit podklady k zahájení antidumpingového řízení vůči levným dovozům. 2. Iniciovat mezinárodní jednání, která by vyústila v omezení ocelářských kapacit ve světě. 3. Zahájit ve WTO diskusi o pravidlech obchodu s ocelí. 4. Připravit podklady k antidumpingovému šetření
