Za pilulky bez účinku jsme ochotni utrácet miliardy
Julínek a sex. Jak spolu souvisí příjmení ministra zdravotnictví a slovo o třech písmenech, které je podle internetových vyhledávačů celosvětově nejvíce zadávané? Jednak to hezky zní, a jednak to přitáhne pozornost. A pak, ministr zdravotnictví Tomáš Julínek se díky sexu může leccos přiučit o své reformě. Respektive o tom, jak ji vysvětlovat lidem, chce-li je získat na svou stranu, což se mu nedaří.
Recepty, jak to udělat, nejsou složité a nemusí se přitom národ strašit děsivými vizemi vycházejícími z demografických statistik. Zní to sice hrozivě, že nezačneme-li si připlácet, v roce 2050 budou peníze ze solidárního pojištění stačit na pokrytí jen 48 procent naší dnešní zdravotní péče. Ono číslo je však hypotetické, protože počítá se statickým modelem, v němž se během čtyřiceti let nic nezmění. A pak - Češi jsou líní myslet dopředu. Vzpomeňme, jak dlouho trvalo, než národ uvěřil, že spořit si na penzi je normální. Navíc rok 2050 je tak vzdálený, že co se v něm bude dít, může být polovině dospělého národa srdečně jedno.
Není divu, že když Julínek zveřejnil svůj úmysl zavést poplatky, lidé zareagovali velmi podrážděně: „Proč mi, proboha, zase někdo tahá z kapsy peníze?“ Na první pohled se tedy zdá, že je nám zatěžko investovat do vlastního zdraví. Od toho je přece pojištění… Jenže ze šetření Centra pro výzkum veřejného myšlení (CVVM) plyne, že zdraví se dlouhodobě udržuje na první příčce hodnotového žebříčku. A investice do zdravotnických produktů tomu odpovídají.
Jen v loňském roce jsme utratili za doplňky stravy devět miliard korun. A jsme u sexu. Znamená to totiž, že když jde o naději, že se nám díky polykání pilulek s nejistým složením a původem vylepší milování nebo že zhubneme a narostou nám prsa, rádi zaplatíme. Byť jsme se už párkrát spálili a zjistili, že zázrak, který ona kapslička skrývá, z našich pětaosmdesáti kilogramů dvacet neubere. Ba ani kilo. A to ještě málokdo tuší, že můžeme být rádi, když nám ten zázrak naopak neublíží (viz stranu 32).
Třicet korun za lék na recept, který prokazatelně funguje a uzdraví nás, se však nám zdá příliš. Zná to ostatně každý lékárník. Babička, co jí právě přišel důchod, žmoulá v ruce pětistovku a chce „to na ty klouby, co má doktor Sova v televizi“. Rozuměj: preparát, který v reklamě propagoval herec z televizního seriálu Nemocnice na kraji města Ladislav Chudík. A když jí kapsličky či mazání nepomohou, raději si vsugeruje, že chyba je v ní, než aby připustila, že vyhodila oknem hříšné peníze.
Podle jednoho bývalého pracovníka firmy, která do Česka náplně do podobných pilulek dováží z Asie: „Kdyby nám do toho sypali kozí bobky, je to jedno, účinek bude zhruba stejný. Ale lidi to budou kupovat pořád, stačí dobrý marketing. A hlavně: nesmí to být levné. Tu chybu jsme udělali první rok, kdy jsme vstoupili na trh. Chtěli jsme konkurovat nízkou cenou. Blbost. To je podezřelé. Až když jsme zdražili na trojnásobek a pustili pár reklam s akční nabídkou 'tři za cenu dvou', mohli se po tom lidé umlátit.“
Slova hodná zapamatování. Co je levné nebo zdarma, toho si nikdo neváží. Tatáž babička, co ji nadchl Chudík, bude nešťastně vzdychat a lát na vládu, když jí lékař předepíše lék na astma a lékárnice bude chtít doplatek čtyřicet korun padesát haléřů - za skutečně účinný lék. Z toho plyne, že jsme ochotni dát miliardy za pouhý pocit, že investujeme do svého zdraví. Reforma, která po nás chce třicet korun, se nám však zdá příliš drsná.
Kdyby ministr Julínek byl trochu stratég, postavil by ta čísla vedle sebe. Jistě, každý má právo utrácet za vše, co uzná za vhodné. Jde však jen o příklad - o jeden ze způsobů, jak lze marketingově zvládnout vysvětlení reformy lidem.
Dobře to minulý týden řekli na semináři sdružení Občan hlavní architekti slovenské zdravotnické reformy. „Měli jsme všechno: v bezvýchodné situaci jasný cíl, podporu politiků a charismatického ministra, který reformu uměl prosadit. Podcenili jsme však komunikaci s lidmi,“ prohlásila Henrieta Maďarová, členka bývalého reformního týmu slovenského ministra zdravotnictví. Dnes je Julínkovou poradkyní. „Škoda že negativní zkušenost je asi nepřenosná,“ glosoval to šéf slovenského sdružení ambulantních specialistů Andrej Janco. Má zjevně pravdu. O tom, co je v novele zákona o veřejném zdravotním pojištění, která právě prochází vnějším připomínkovým řízením, veřejnost nemá ani tušení.
Dokud ODS nepochopí, že s voliči se musí mluvit a že i nepopulární kroky se při vhodné strategii dají vysvětlit, Tomáš Julínek bude patřit k plejádě ministrů, kteří si na bílém resortu vylámali zuby. A paradoxně ne kvůli nenávisti lékařů, ale pacientů.
