HRBOLATÁ CESTA NA VÝSLUNÍ

Nová vláda má starost hlavně o konkurenční schopnost země

Před pojmy jako Fiat či Olivetti se kdysi s úctou skláněla celá Evropa. Dnes jejich sláva pobledla a podobně je to s celým hospodářstvím na Apeninském poloostrově. V rámci Evropské unie patří svým tempem k nejospalejším, a co je nejhorší, jeho konkurenční schopnost povážlivě klesla. Nový premiér Silvio Berlusconi, mediální magnát a nejbohatší Ital, slibuje, že se to změní. A také chce dokázat, že jeho kabinet, v poválečném pořadí padesátý devátý, bude na rozdíl od předchozích silný a akceschopný. Přední italský politický analytik Robert D Alimonte soudí, že Berlusconi vyhrál proto, že předchozí koalice levého středu příliš nepokročila v modernizaci země. „Mnoho Italů, zejména na bohatém severu, svoji vlast pokládá za příliš staromódní, tradicionalistickou, poznamenává D Alimonte v listu Financial Times. A dodává ještě jeden detail: Italové fandí politickým stranám stejně jako fotbalovým klubům. Tedy věrně, a tak třeba ani nezpozorují, že se ta jejich stranička posunula k pravému středu. Evropa kroutí hlavou. Nad složením nové vlády v Římě ale demokratická Evropa povytáhla obočí. Usedl v ní Umberto Bossi, nazývaný někdy „italský Haider . Není to dávno, co snil o odtržení bohatého severu a vytvoření samostatného státu Padánie. Sám sebe charakterizoval slovy: „Jsem barbar. Kolem mne musí být cítit střelný prach a slyšet řinčení šavlí. Vicepremiérem, jemuž ale nepodléhá žádné ministerstvo, se stal Giafranco Fini, šéf Národní aliance, která se ještě v polovině devadesátých let honosila, že se hlásí k odkazu fašistického diktátora Mussoliniho. Mazaný Fini ale zastánce „tvrdé linie ve své partaji potlačil. S Berlusconim už jednou (v roce 1994) naskočil do vládní lodi, v níž spolu pluli sedm měsíců. Pak Fini vyskočil se slovy, že s Berlusconim už nikdy nevypije ani šálek pressa. Pije zas. V Berlusconiho vládě však sedí i lidé požívající v zahraničí velkou důvěru. Na prvním místě je to bývalý šéf Světové obchodní organizace Renato Ruggiero, který není členem žádné politické strany. Partneři z ostatních zemí Evropské unie přijali jeho jmenování s velkým uspokojením, neboť má velké zkušenosti nejenom z diplomacie, ale i z byznysu. Otázkou je, jak bude vystupovat, neboť Berlusconi prohlásil, že Itálie se musí na mezinárodní scéně politicky více prosazovat, a to s ohledem na svoji hospodářskou váhu. Významnou figuru v čerstvém italském kabinetu představuje také ministr financí Giulio Tremonti. Italský hlas na ministerských zasedáních Evropské unie v Bruselu totiž nikdy nebylo možné přeslechnout. Výzkumná společnost The Economist Intelligence Unit ve zprávě věnované Itálii připomíná, že země letos nedodrží limit rozpočtového schodku dohodnutý s Evropskou komisí. Deficit by ale neměl přesáhnout 1,6 procenta hrubého domácího produktu. Nemilosrdný čas tlačí. Premiér Berlusconi s vervou pracoval na svém zvolení deset měsíců. Sám sebe prohlásil „nejlepším politickým lídrem na světě . V televizních debatách poslouchal i nadávky, že se svým stylem podobá rumunskému diktátorovi Ceausescovi. „Je to vskutku megaloman, ale žádný Kim Ir–sen, řekl o něm jeden z jeho příznivců. Jak ale připomíná americký časopis Business Week, média jeho vysokou popularitu věčně neudrží. Tím spíše, že Berlusconi je známý jako autokrat, jemuž chybí tolerance vůči kritikům. Ekonomové varují, že beze změn hrozí za dva roky italskému hospodářství sestup někam do druhé evropské ligy. Nový vládní tým musí proto pracovat rychle. Ministr financí Giulio Tremonti, uznávaný právník a také profesor ekonomie, už během volební kampaně předkládal návrhy zákonů, jež mají kabinetu umožnit během prvních sta dnů provést ty nejakutnější změny. Jde hlavně o pružnější uzavírání pracovních kontraktů, či daňové úlevy pro firmy reinvestující zisk. Tremonti chce zmírnit daňovou zátěž fyzických osob v úhrnu o 35 miliard eur a sazbu daně z firemního zisku snížit na 33 procent z dosavadních 40 až 70 procent. Státní muzika za méně peněz? Zmírněním celkové daňové zátěže ale má všechno teprve začít. Na řadu přijde také rozbujelá stínová ekonomika, zejména na za–ostalejším italském jihu. Ta v celostátním průměru vyrábí zboží a poskytuje služby odpovídající asi 30 procentům hrubého domácího produktu. V Evropské unii má tak vysoký ukazatel jenom Řecko. Premiér Berlusconi vyzývá „neviditelné firmy , aby začaly ctít zákony a účetní předpisy. Za odměnu jim slibuje nejenom beztrestnost minulých hříchů, ale ještě přidá úlevy na daních a sociálních příspěvcích. „Už v roce 2002 by mohla státní pokladna získat navíc v přepočtu kolem 14 miliard eur, slibuje si od „vynoření těchto firem ministr financí Tremonti. Pozorovatelům neušlo, že vláda slibuje daňové úlevy a zároveň štědrou finanční podporu veřejných projektů, zejména v infrastruktuře. „To samozřejmě nejde příliš dohromady, konstatuje Gianfranco Fabi, zástupce šéfredaktora hospodářského deníku Il Sole 24 Ore. Říká, že stát může získat jednorázově peníze prodejem svého majetku. „Privatizace v energetice, bankovnictví a dalších odvětvích může potenciálně vynést až 150 bilionů lir (asi 78 miliard eur), poznamenává Fabi. Pro stát bude z finančního hlediska klíčové provést reformu důchodového zabezpečení, které dnes polyká zhruba třetinu rozpočtu. Na důchod si v Itálii soukromě spoří asi čtyři procenta zaměstnanců, kdežto ve Španělsku patnáct procent a v Německu polovina, jak uvádí Asociace italských bank. „Jsme země, kde se do důchodu často odchází v 55 či 56 letech, říká Fabi. Přitom Itálie má nejhorší věkovou skladbu obyvatelstva v západní a jižní Evropě – osmnáct procent lidí je starších pětašedesáti let a za necelých deset let to bude více než pětina. Daň za otálení. „Itálie dnes startuje z pozice třetího světa, hodnotí nekompromisně její situaci Eric Chaney, hlavní ekonom společnosti Morgan Stanley Dean Witter pro Evropu. Pro Italy musí být takové hodnocení kruté. Jenže jejich politici jim v polovině devadesátých let slibovali, že z Apeninského poloostrova se stane „evropská Kalifornie – země s podnikavým duchem lákající kapitál i talenty z celého světa. Nic takového se nestalo. Politikové se raději než na privatizaci a uvolnění pravidel podnikání spoléhali na opakující se devalvace liry. Itálie tak představuje těžkou hospodářskou „váhu , neboť podle velikosti hrubého domácího produktu je čtvrtá v Evropě a šestá na světě. Ale v žebříčcích srovnávajících konkurenční schopnost zemí už několik let klesá. V tom posledním, který sestavili odborníci ze švýcarského Lausanne, na ni zbylo až 32. místo – například za Estonskem, Chile či Maďarskem. Italské výdaje na výzkum a vývoj představují přibližně jen jedno procento hrubého domácího produktu, což je o polovinu méně než v jiných vyspělých zemích. Místní firmy do rizikových projektů loni vložily 477 milionů dolarů, zatímco „venture kapitál ve Francii dosáhl zhruba miliardy dolarů. Nelichotivě vyznívá i další mezinárodní srovnání. Organizace Transparency International vidí ve svém posledním hodnocení z poloviny června Itálii jako zemi citelně zasaženou korupcí. V žebříčku „čistoty jí patří až 29 místo. Ze zemí Evropské unie je na tom hůře už jenom Řecko. Z údajů, které zveřejnil italský výzkumný ústav Eurispes, vyplývá, že pracovní smlouvu má uzavřenou 26,5 milionu pravidelně zaměstnaných lidí, ale mimo jakékoli účetnictví (a tedy i sociální pojištění) zůstává přes pět milionů pracovníků. Italská stínová ekonomika, to je také zhruba 300 000 pracujících dětí vydělávajících deset až patnáct tisíc lir denně. Je to ten pravý muž? Odborníci soudí, že autoritu nové vlády bude ohrožovat evidentní konflikt zájmů premiéra Berlusconiho. Ten soukromě vlastní tři ze šesti italských televizních stanic a nyní pod něj jako premiéra spadly i tři veřejné. „Obávám se, že v Itálii je ohrožena svoboda tisku, vyslovil se profesor ekonomie na Massachusettském institutu technologie Franco Modigliani. Dodává, že Berlusconi musí udělat více než snížit daně. Musí zlepšit také demokratické instituce, včetně fungování soudů, v Itálii často politicky ovlivňovaných. A chce–li vládnout čestně, měl by se svého mediálního impéria zbavit, tvrdí mnozí pozorovatelé.

Hlavní sliby Berlusconiho

1. Zmírnit daňovou zátěž fyzických osob celkem o 40 miliard eur
2. Vytvořit půldruhého milionu pracovních míst, hlavně na hospodářsky za–ostalém jihu
3. Zvýšit veřejné výdaje, hlavně na infrastrukturu, školství, výzkum
4. Reformovat důchodový systém