Boxer Muhammad Ali a šachista Viktor Korčnoj se nejspíš nikdy nesetkali, ale jejich osudy spojuje odhodlání jít proti proudu
Dva roky poté, co se Cassius Clay (17. ledna 1942 - 3. června 2016) stal olympijským vítězem (Řím 1960) a vstoupil do profesionálního boxerského ringu, šel s kamarádem do baru - ovšem byl odmítnut, protože bar obsluhoval pouze bělochy. Rozzuřený Clay vzal svoji olympijskou medaili a zahodil ji do řeky Ohio. Od té doby z něho byl - kromě fenomenálního sportovce a člověka, jenž mohl soupeřit o titul nejarogantnějšího nadutce všech dob - nesmiřitelný bojovník za práva amerických černochů a nepřítel politického establishmentu. Alespoň tak tu historku s medailí popsal Clay sám v autobiografii vydané v roce 1975 už pod jménem Muhammad Ali, jež přijal spolu s konverzí k islámu.
Týž rok, kdy Aliho autobiografii kupovaly statisíce Američanů, soupeřil sovětský šachista Viktor Korčnoj (23. března 1931 - 6. června 2016) se svým krajanem Anatolijem Karpovem o právo vyzvat k zápasu o titul mistra světa amerického podivína Bobbyho Fischera. Karpov vyhrál, ale utkání nemělo normální průběh: vjeho průběhu proti Korčnému vystoupilo v sovětských médiích několik předních sovětských šachistů. Korčnoj si to vysvětloval tím, že Karpov byl vždy stranický kádr, kdežto on sám byl coby příslušník leningradské liberální elity nespolehlivý.
Establishment se rozhodl, že v nekonečném soupeření s Američany ajejich pomateným géniem Fischerem vsadí na Karpova.
Sportovci s handicapem
Osudy boxerského šampiona a„nejlepšího šachisty, který nikdy nevyhrál titul mistra světa“, jak se Korčnému dodnes říká, se tak začaly jeden druhému podivuhodně podobat. Ali se narodil jako černý Američan v jižanském státě Kentucky a box pro něj byl jednou z mála cest z chudoby. Korčnoj se narodil do rodiny židovských intelektuálů, což ve vztahu k sovětskému režimu - neoficiálně, ale silně antisemitskému - také nebyla žádná slast.
Oba muži svůj vrozený „handicap“ dokázali vyrovnat ve sportu a nikoli náhodou oba uspěli v individuálních odvětvích. Ani jeden z nich nebyl tím, koho byste nazvali týmovým hráčem. Ali své soupeře zesměšňoval a v nejednom případě protahoval souboje, v nichž měl navrch, aby protivníkovi způsobil co nejvíc fyzického poškození; při žádné příležitosti neopomněl zdůraznit, že je nejlepší („the greatest“).
Když Korčnoj slavil již coby emigrant v Nizozemsku padesáté narozeniny, přinesl si dort s pěti svíčkami. Na otázku, co to znamená, řekl: „Žiju pět let. Předtím jsem pětačtyřicet let strávil v Sovětském svazu.“ Namísto velmistrů si k zápasům bral jako konzultanty indické čaroděje a nosil zrcadlové brýle, aby na něho nemohl vyzrát tým psychologů, jejž na něj soupeř nasadil. Stejně jako u Aliho jste si nebyli nikdy jisti, jak moc vážně to myslí - ale v roce 1976 se Korčnoj sebral a emigroval. Rodinu za ním komunisté pustili po pěti letech.
Striktně sportovně vzato byl Ali z obou mužů tím úspěšnějším. Kromě olympijského zlata se třikrát po sobě stal mistrem světa, když porazil stávajícího šampiona, což nikdo před ním ani po něm nedokázal. Pro box byl ještě důležitější jeho styl - zejména v počátcích kariéry boxoval Cassius Clay v supertěžké váze tak rychle a lehce, jako by byl o tři či čtyři váhové kategorie níže.
Ani jeden režim nevydržel
Nejvíc rozruchu však způsobil svou společenskou angažovaností. O čtyři nejlepší sportovní léta přišel, když odmítl sloužit ve válce ve Vietnamu (ačkoli měl slíbeno, že skutečnou válku uvidí jenom v televizi). Jeho verze boje za práva černochů by dnešní přísně korektní oko nesnesla - bral se za rasovou segregaci s tím, že černoši „jsou prostě lepší“.
S tím lze souhlasit, nebo ne; ale fakt je, že pro černé Američany je vzorem dodnes. I s establishmentem se smířil: dostal olympijskou medaili zpět, a v Atlantě v roce 1996 dokonce nesl olympijskou pochodeň.
Korčného kariéru definovaly na rozdíl od Aliho tři sportovní prohry a jedno lidské vítězství. Ony tři prohry utrpěl na přelomu 70. a 80. let vždy s Karpovem; poslední dvě, v nichž šlo o titul mistra světa, již jako emigrant (jak bylo tehdy zvykem, sovětská média jej nikdy neuváděla jménem, vždy říkala jen „vyzývatel“). Pokaždé prohrál; režim, s nímž se tak nesnášel, však nakonec také nevydržel. Jeho smíření s vlastí bylo skromné: sovětský prezident Michail Gorbačov mu v roce 1991 vrátil občanství.
Muslim Muhammad Ali zemřel po třiceti letech boje s Parkinsonovou nemocí 3. června. Švýcar Viktor Korčnoj podlehl mozkové mrtvici o tři dny později.
Jejich zrcadlové příběhy slouží jako důrazné připomenutí těm, kteří se snaží klást rovnítko morální ekvivalence mezi americký a sovětský režim. Ale oba především po sobě zanechali svědectví o ničím nenahraditelné vůli jednotlivce vzepřít se poměrům i za zdánlivě beznadějných podmínek.
Osudy boxerského šampiona a „nejlepšího šachisty, který nikdy nevyhrál titul mistra světa“, se podivuhodně podobají.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
