Hrobaři

Editorial

Historické smíření Francie a Německa bylo prvním krokem ke vzniku Evropských společenství. Obě tyto země byly po desetiletí tahouny evropské integrace a jejich spolupráce se stala vzorem pro celý kontinent. Dnes leckdo v Němcích a Francouzích vidí hrobaře Evropské unie.
Toto vnímání není asi oprávněné, ale Berlín a Paříž si za ně mohou samy. Způsob, jakým se rozhodly ignorovat Pakt stability EU, který určuje hranici po výši rozpočtového deficitu, vyvolává dojem, že si nárokují to, co by menším zemím neprošlo. Velká část Evropy, včetně německých a francouzských kritiků tamních vlád, pochybuje o tom, zda v EU ještě platí jedna z idejí Velké francouzské revoluce – rovnost.
Americký ministr obrany Donald Rumsfeld před časem rozdělil Evropu na novou a starou, podle toho, jaký kdo zaujímal postoj k politice USA v Iráku. Nyní se EU rozdělila sama při hlasování, zda se má Francii a Německu pohrozit sankcemi. Berlín a Paříž tentokrát podpořili Britové i Italové. O to větší je podezření malých států, včetně těch, které mají do unie brzy vstoupit, že vzniká diktatura těch velkých.
Spor kolem Paktu stability se vyhrotil v době, kdy finišuje mezivládní konference o nové ústavě EU. Menší státy dosud přicházely s řadou sporných požadavků, jimiž si chtěly zajistit, že jejich hlas v EU nezapadne (více na straně 27). Teď se mnohým může zdát, že k takovému jednání opravdu mají důvod.
Za největší potížisty byli na mezivládní konferenci považováni Španělé a Poláci, kteří ze sobeckých důvodů chtěli uchovat složitý hlasovací mechanismus v Radě ministrů EU podle smlouvy z Nice. Teď se mohou cítit na koni. Obavy z takové reformy hlasování, která by posílila pozice Francie a Německa, totiž rostou. Kauza kolem Paktu stability značně zkomplikovala rozhovory o ústavě.
Němci a Francouzi přicházejí s některými logickými ekonomickými argumenty. Pokud je bude svazovat Pakt stability ve fiskální politice, projeví se to na ekonomickém růstu obou velmocí a následně tedy i celé Evropy. Jenže taková argumentace zároveň pomíjí skutečnost, že obě země jsou členy měnové unie, která nemůže dobře fungovat bez dodržování stanovených rozpočtových pravidel. Nizozemský ministr financí Gerrit Zalm výstižně poznamenal, že Němci a Francouzi svým postupem vlastně vyvážejí své problémy do celé eurozóny, neboť vytvářejí tlak na vyšší úrokové míry.
Lze samozřejmě diskutovat o tom, zda je Pakt stability ideálním nástrojem. Možná, že pravdu mají ekonomové, kteří chtějí, aby se místo oné tříprocentní hranice sledovalo spíše to, jak se vyvíjejí veřejné finance té či oné země v dlouhodobějším měřítku (během celého ekonomického cyklu), jaká je úroveň státního dluhu či jaké jsou očekávané finanční závazky státu do budoucna. Kritici podobného přístupu asi poznamenají, že takový monitoring by byl mnohem složitější a bylo by těžší pohnat jednotlivé země k odpovědnosti. Jde nicméně o legitimní spor. Dokud ale platí současná pravidla, tak se musejí plnit, nemá-li být ohrožena celá eurozóna a případně i Evropská unie.
Do zcela jiného světla se teď dostávají také snahy přenést rozhodování o daňových záležitostech více na evropskou úroveň. Je nesmyslné mluvit o harmonizaci daní, když se nedodržuje ani strop pro výši rozpočtových deficitů.
Kauza Pakt stability je zajímavým signálem také pro země, jež teprve budou do eurozóny vstupovat. Není pochyb o tom, že některá maastrichtská kritéria, jejichž splnění je podmínkou pro členství v měnové unii, nemohou zemím střední a východní Evropy vyhovovat (více na straně 54). Centrální bankéři z Česka či Polska zatím nechtěli přilévat olej do ohně žádostmi o změnu pravidel. Neměli by svůj přístup přehodnotit?
Zřejmě nejhorší na přístupu evropských velmocí jsou arogantní výroky, naznačující, že tamní politici zcela ignorují obavy malých států. Je nutné dodat, že toto se týká více Francie než Německa. Není možné nevzpomenout na starý výrok prezidenta Jacquesa Chiraka – byť řečený v jiných souvislostech, že by přistupující členové EU měli raději mlčet. Francouzi a Němci by i v budoucnu měli sehrát významnou roli v čele unie. Nezmění-li však svůj přístup, nelze vyloučit, že nakonec opravdu spíše povzbudí nějaké hrobaře.