„Odkud jste?“ vyzvídá muž v centru jordánského hlavního města Ammánu. „Z České republiky,“ odpovídám, zatímco v duchu přepočítávám kurz koruny k dináru a hledám v peněžence drobák o odpovídající hodnotě, kterým neznámého obdarovat. Dotyčný však vůbec nežádá o almužnu, je to učitel a dychtí po novinkách z české politiky. „Václav Havel byl velmi dobrý člověk, Miloš Zeman už tak dobrý není,“ sype ze sebe suverénně.
Neznámí kolemjdoucí nás osloví ještě nesčetněkrát. Obvykle je ale nezajímá obyvatel Pražského hradu, ale tříletý Antonín, který s námi na dvoutýdenní cestu po blízkovýchodním království vyrazil. Protože i když není Jordánsko vklíněné mezi zrovna nejmírumilovnějšími sousedy (válkou zpustošená Sýrie a Irák, věčně doutnající kotel Izraele a Palestiny, tuhý wahhábistický režim v Saúdské Arábii), je to téměř ideální destinace pro rodinnou dovolenou.
Pozor na cukrový doping
Klasické klišé z turistických průvodců zní, že Jordánci mají děti rádi. Není to klišé, je to pravda. Mají je dokonce raději, než jsme z Čech zvyklí. Kdyby neznámý člověk obdaroval vaši ratolest uprostřed Prahy sladkostmi, nejspíš rovnou voláte policii. V konzervativní a na rodinu orientované jordánské společnosti jde však běžný jev, se kterým nic nenaděláte, i když vám třeba kazí výchovu. Zvlášť když se jedná o vynikající, leč cukrem nadopované zákusky kanufa z tvarohu a tenounkých nudliček těsta, které neposednému dětskému tělu dodají koňskou dávku nadbytečné energie.
Imád a jeho žena nejsou výjimkou. Před čtyřhodinovou cestou autobusem do rudomořského letoviska Akaby považovali za nutné nakoupit štědrou zásobu sladkostí pro nejmladšího spolucestujícího.
Čtěte také: Dovolená, která se finančně vyplatí, aneb česká klasika jménem Chorvatsko
Odměnou za narušení zásadových výchovných postupů však bylo zpestření dlouhé cesty nezáživnou pouštní dálnicí historkami ze života jordánské rodiny. Dozvídáme se o četných sourozencích, o invalidním otci, který postavil v Ma’ánu dům a pěstuje tam olivy, i neúspěšné výpravě k nejproslulejší jordánské památce.
„Je mi padesát a v Petře jsem nikdy nebyl. V sedmdesátých letech jsme tam jeli s otcem, ale po cestě se nám porouchal vůz a pak už jsem se k tomu nedostal,“ líčí Imád překvapenému Čechovi. Ten si záhy uvědomí, že o existenci sedlecké Kostnice mu musel také kdysi říct jeden Američan a že přehlížením domácích památek trpí asi všechny národy.
„Tady bylo nádraží,“ zakřičí každou chvíli Imád, který v sobě nezapře ducha jordánského šotouše. Legendární Hidžázská dráha, která kdysi dopravovala poutníky z Damašku do Mekky, kopíruje dálnici. Svého času na vlaky útočil Lawrence z Arábie se svými beduíny, dnes se trať využívá pouze pro nákladní dopravu fosfátů, nejdůležitější jordánské suroviny. Je to škoda, protože především poslední část trasy těsně před Akabou, která se vine po svazích téměř dvoutisícových hor, mohla být opravdovým zážitkem.
Samotné jordánské přístavní město a od nepaměti klíčový dopravní uzel, ze kterého je vidět Izrael, Egypt a jen pár kilometrů odtud se nachází saúdskoarabská hranice, se příliš neliší od středomořských letovisek. Zdejší pevnost, kterou v roce 1917 slavně dobyl Lawrence s princem Faisalem, je stejně jako přilehlé muzeum zrovna v rekonstrukci, i když z jejich webových stránek se to nedočtete.
Ten pravý důvod, proč k jedinému kousku jordánského pobřeží vyrazit, se však nachází jižně od města. Pár kilometrů pobřeží vyměnilo Jordánsko v roce 1965 se Saúdskou Arábií za sedm tisíc kilometrů čtverečních pouště a byl to mimořádně výhodný obchod.
Korálový tank
Na pláži pod Akabou fouká chladný březnový vítr a i voda se zprvu zdá být studenější. Do vody se odvažují jen tělnaté Rusky, zvyklé z vlasti na studenější podnebí. Právě ruština je zde vedle francouzštiny hlavním turistickým jazykem, polština však rychle dotahuje a čeština zaznívá pomalu se stejnou frekvencí jako v letním Chorvatsku.
Kolik Čechů každoročně do Jordánska vyrazí, se zjišťuje velmi obtížně. Pro Český statistický úřad jde o příliš marginální číslo, než aby ho sledoval. Lze však předpokládat, že od loňského listopadu, kdy mezi Prahou a Ammánem létá přímá linka nízkonákladové společnosti Ryanair, počet českých turistů v Jordánsku prudce vzrostl.
Ti, kdo se odváží, mohou s potápěčskými maskami na obličeji následovat do vody ruské bábušky. Pod hladinou se skrývá mimořádný podvodní svět. Právě kvůli němu se vyplatí jordánské pobřeží Rudého moře navštívit. Korálové útesy plné pestrobarevných ryb, želv i další mořské havěti nesou názvy jako Japonská zahrada, a zahrady opravdu připomínají. Pestrá podvodní říše se nachází jen pár metrů od břehu, téměř na mělčině, a je tak snadno dostupná i méně zdatným plavcům bez zvláštního potápěčského výcviku.
Zatímco potomek si hraje na plážovém hřišti, které by jistě neprošlo bezpečnostními normami Evropské unie, objevuje otec i potopený tank. Na válečném stroji už pomalu začínají rašit korály, zdatnější hledači nacházejí dokonce letadlo a vrak nákladní lodi Cedar Pride. Nejde o pozůstatky nějaké ukrutné námořní bitvy; vyřazená technika byla na dno shozena záměrně k pobavení potápěčů a ku prospěchu mořských živočichů.
Léčitelé v teréňácích
Snad jen četné odřeniny způsobné nezabezpečenou dětskou atrakcí a komáří štípnutí na dětském těle trochu znepříjemňují přímořský pobyt. Naštěstí je nablízku kvalifikovaná lékařská pomoc. „Umím vyléčit nejen komáří štípnutí, ale i hadí uštknutí. Jsem jeden z mála, kteří tuto kouzelnou schopnost mají,“ vypráví s vážnou tváří beduín Alí, zatímco si sliní prst a přikládá ho na synovy štípance.
Těžko tak rychle hodnotit efektivitu léčby, ale jestli beduíni dovedou pečovat o lidské tělo stejně dobře, jako umějí uvést do provozu polorozpadlé terénní vozy brázdící rudou poušť ve Vádí Rúm, není co namítat.
Alí, stejně jako jeho četní bratři, bratranci a další příbuzní, ubytovávají a provázejí turisty po Vádí Rúm. S terénním vozem kličkuje mezi skalními masivy, vyhýbá se kozám, oslům i velbloudům, kteří spásají zjara četnými květy posetý červený písek. Občas zastaví u uzounkého kaňonu, skalního mostu nebo něčeho, co je zaručeně spojeno s plukovníkem Lawrencem, což je v Jordánsku snad všechno. Ze stovky let starého nabatejského zásobníku vody je Lawrencův dům, z napajedla pro dobytek Lawrencův pramen…
Cestování s dětmi: kde potomkům vyřídíte cestovní pas a co k tomu bude potřeba?
Později jsme zjistili, že se ve skutečnosti ani nejednalo o regulérní pramen, natož aby měl s charismatickým britským důstojníkem něco společného. Ten Lawrencův byl o kousek vedle, ale nevadí. Vádí Rúm je totiž opravdu jedinečné místo i bez hrdiny arabského povstání proti osmanské nadvládě. Grand Canyon jsem na vlastí oči neviděl, možná je srovnatelný, ale těžko Vádí Rúm přebije.
„Která duna je podle tebe lepší, tady tato, nebo ta předchozí,“ zajímá se mezitím Alí. Kvalitu písečných dun nedokážu objektivně zhodnotit, jeden člen výpravy však ano. Pro dítě představuje poušť jedno obří pískoviště, navíc vybavené nejrůznějšími prolézačkami v podobě skalních útvarů, které jsou k lezení pravděpodobně bezpečnější než běžná jordánská plastová hřiště. Jen písek vysypáváme z bot ještě na chodbě pražského činžáku.
Všechno funguje
Na tomto místě se sluší přidat dva tipy: Do pouště se opravdu hodně teple oblečte, přechod z vypálené denní výhně do noční chladničky v beduínském stanu je jen těžko popsatelný. A nalaďte se na beduínskou pohodu, byť to není pro Středoevropana navyklého na existenci diáře a jízdních řádů vůbec jednoduché.
Když auto, které nás má odvézt na dvacet kilometrů vzdálenou zastávku autobusu do Petry, startuje v čase, kdy měl autobus odjíždět, a navíc je to ten den jediný spoj, docela znervózníte. O půl hodiny a krušnou pouštní rallye později jsme však skutečně seděli v autobuse a vtipkující průvodčí nás krmil přeslazenými zákusky, i když nám nebylo úplně jasné, jak k tomu došlo.
Tak to ale v Jordánsku chodí. To, co vypadá na první pohled jako planý slib, nakonec klapne. Když nám v jiném případě dívka v turistickém informačním centru při otázce na čas odjezdu autobusu zcela upřímně odvětila, že je potřeba zeptat se kohosi na ulici, neubránili jsme se jisté skepsi. Po pouhém přiblížení k nijak neoznačené stanici nás však ihned odchytil zevlující stařík s přesnými informacemi. Zda muž z nedostatku jiné činnosti dobrovolně radí kolemjdoucím, nebo jestli šlo o pověřeného informátora dopravního podniku (pokud něco takového v Jordánsku existuje), jsme nikdy nezjistili. Ovšem právě takto se v Jordánsku shánějí nezbytné dopravní informace. I když mají mnohem lepší pokrytí a výrazně levnější mobilní data než my v Česku.
Suvenýr z Petry
Cestovatel bažící po autentičnu by mohl podlehnout pokušení vyhnout se tak „provařenému“ turistickému cíli, jako je Petra. Prodírat se organizovanými zájezdními skupinami a odhánět prodavače nejrůznějších cetek a průvodce pochybné kvalifikace v kaňonu ke známé Pokladnici je skutečně trochu o nervy. Pokud si však jen mírně přivstanete a stihnete zabrat místo v kavárně s předraženou, ale výbornou pravou tureckou kávou s kardamomem připravenou v džezvě, stojí pohled na proslulou hrobku zalitou ranním sluncem za to.
Navíc už kousek za Pokladnicí řídnou davy účastníků půldenních zájezdů, kteří mají čas leda na rychlé selfie a nikoliv podrobnější průzkum rozsáhlého skalního města. Při odbočení na jednu z četných strmých stezek vinoucích se vzhůru k méně přístupným památkám, jako je třeba nabatejská obětní plošina al-Madbah či skalní vyhlídka nad Pokladnicí (před cílem je potřeba projí beduínským stanem a povinně tam zakoupit občerstvení), většinu návštěvníků setřesete úplně.
Tipy pro návštěvu Jordánska |
---|
• Jordánsko není levná země. Ceny se pohybují zhruba na úrovni Rakouska, ovšem kvalita služeb už ne, a tak se připravte, že servis nebude vždy bezchybný. V konečném důsledku však vše funguje. |
• Před cestou si na internetu pořiďte Jordan Pass. Cena se pohybuje od 2100 do 2400 korun a zahrnuje vstupy do téměř všech památek i cenu víza. I pokud plánujete navštívit pouze Petru, Jordan Pass se vyplatí. |
• Veřejná doprava moc nefunguje. Po Ammánu je možné využívat Uber nebo klasické taxi, které je relativně levné. Dopravu na delší vzdálenosti zajišťují buď veřejné minibusy, nebo společnost JETT Bus. Rezervace jízdenky online však aspoň v našem případě nešla provést, vše se řeší spíše ústně nebo telefonicky. Pořiďte si místní SIM. Karta s 8 GB dat od operátora Zain vyšla zhruba na 540 korun. Je však nutné dodat, že v tomto případě máme podezření, že nás prodejce natáhl a ve skutečnosti je SIM karta levnější. I tak však bylo její používání levnější než mezinárodní roaming. |
Kamenné schody v pískovcových skalách navíc pro dítě představují podobně lákavou prolézačku jako skalní útvary ve Vádí Rúm. I když se rovněž neobejdou bez pádů a zázračný léčitel Alí tentokrát není po ruce. Pomoc se však obratem najde, všudypřítomné prodavačky suvenýrů, prý vdovy s deseti a více dětmi, odkázané jen na příjem z prodeje zaručeně originálních, ručně vyrobených artefaktů, přispěchají na pomoc. Kýčovitá figurka velblouda, která ještě před chvíli dosahovala nedozírné hodnoty, se mění na dárek rychle utěšující řev raněného.
A když už opravdu „bolí nožičky“, oslí taxi se mění na jeden z největších zážitků cesty. Jen manželku se vyplatí hlídat. Lákání Evropanek na vyjížďku na velbloudu a následné přenocování v nějaké jeskyni v noční Petře je oblíbeným trikem beduínských playboyů.
Petru se zkrátka vyplatí vidět, ovšem ne formou povinné rychlonávštěvy. Dva dny jsou minimem, které se mezi stovkami skladních hrobek vyplatí strávit, a kdo má času nazbyt, ať si klidně naplánuje víc.
Nakonec i samotný Ammán stojí za pozornost, byť to možná mnoho návštěvníků popře. Špinavé a hlučné centrum plné aut a lidí, z nichž každý něco prodává, je však tím pravým místem na aklimatizaci pro ty, kdo s Blízkým východem zatím neměli žádnou zkušenost. Nemluvě o restauraci Hashem s pravděpodobně nejlepším falafelem na celém Blízkém východě. Přestože podnik propagují snad všechny průvodce a je tam nepřetržitě narváno, za rodinný oběd o několika chodech dáte jen nějakých 150 korun.
Jediná větší komplikace se nakonec vyskytne při kontrole zavazadel na letišti. Nejmladší člen výpravy neunese povinnost předat plyšáka a autíčko k rentgenové kontrole a propuká v hysterický pláč. Nešťastní rodiče se pokoušejí odvléct kopajícího řvouna z dosahu natáčejících smartphonů a bezpečnostního personálu a doufají, že incident nebude mít za následek vyloučení z přepravy. Nakonec všechno dobře dopadlo a výsledný dojem je tedy jednoznačný: Jordánsko je skvělou destinací pro rodinnou dovolenou.
Čtěte také: