Existuje nebezpečí opakování scénáře, který byl použit pro napadení Iráku
Vláda USA odsouhlasila prodej dálkových bombardérů F-35 izraelskému letectvu. To se současně rozhodlo pořídit si navíc letadla s nejmodernější naváděcí technikou AWACS. Izraelští piloti se prý cvičí v dálkových letech, aby byli schopní zlikvidovat nejméně dvanáct cílů v Íránu, spojovaných s jeho jaderným programem.
Důsledky Bushovy vlády
Děje se to za prezidenta Baracka Obamy. Jde však o důsledky aktivit Bushovy administrativy, které zřejmě nelze hned zastavit. Zcela nepochybně by to však byla skvělá investice amerického zbrojního průmyslu. Izraelská armáda by dostala letadla poměrně lacino – v souladu s americkou zahraniční politikou. Arabové, zejména ti saúdští, by pak kvůli vyrovnání sil chtěli úplně stejné bombardéry. A také by je pravděpodobně dostali – v souladu s americkou zahraniční politikou. V tomto případě by však už cena byla mastnější – také v souladu s americkou zahraniční politikou. Neboť ropa je také mastná.
Negativní stránka tohoto harašení zbraněmi je, doufejme, nepatrná. Leč možnost, že by někomu „ruplo v kouli“ a dal povel k použití těchto zbraní, existuje. Třeba nějaký netrpělivý revolucionář, chtějící opět shazovat demokracii do vzdálených zemí z mnohakilometrové výšky. Nikoli socialistický či komunistický, ale neokonzervativní revolucionář. To však ve výsledku pro lidi dole vychází stejně. Revoluce, i ty barevné, se pak odehrávají v překotném tempu, aby revolucionáři byli u kormidla dění. Jejich největším nebezpečím není kontrarevoluce, ale formující se struktury občanské společnosti, která – hrůzo hrůz – nepotřebuje žádné revolucionáře ani kontrarevolucionáře! Revoluční partičky se pak stávají zbytečné a jejich představitelé se musejí připomínat sponzorům různými tklivými dopisy, že v dané oblasti mohou hrozícím apokalyptickým hrůzám čelit jen oni a jejich kamarádi.
Nadějný vývoj
Současný vývoj v Íránu však je – světě div se – nadějný. Leckomu, kdo měl s Íránem vlastní plány, se jistě nelíbí „nebezpečí“ vnitřního, zvenčí neovlivněného demokratizačního vývoje. (Komu to trochu připomíná Pražské jaro, není asi úplně mimo.) Jistě, takový vývoj bývá klopotný, mívá mnoho chyb a trvá dlouho – v posledku se však stává vnitřním bohatstvím společnosti. Tak se vyvíjí skutečná demokracie. Nikoli tak, že se totalitní vláda a opozice domluví, někdo si lehne na chodník a dělá mrtvého, lidi vyjdou do ulic, nastane několik kosmetických změn, přejmenují se podniky, policisté dostanou nové uniformy, z ovládaných majetků se stanou vlastněné majetky. A přitom se toho o moc víc nezmění. Ve společenském vědomí a ve stylu chování některých lidí tedy určitě nikoli. Pouze se do zpitomění vedou teoretické řeči o svobodě – kdo si ji nevybojuje, ten si jí neváží. O praktické spravedlnosti ani půl slova. To by v Íránu asi nefungovalo. Demokratizujícímu se Íránu by pak bylo postupně stále méně co vyčítat a rychle by mizely důvody pro vojenský zásah, který by oblast „učinil vstřícnější“ americkým ropným zájmům. Saúdové by se zlobili, že v oblasti vyrůstá velký konkurent, ohrožující jejich mocenskou převahu v regionu. Z tohoto hlediska je pochopitelné, proč Saúdům zavázané mocnosti Íránu zakazují jakékoli obohacování uranu – i na zcela neškodnou „palivovou“ úroveň. Mocnost by totiž z Íránu udělal již masivní rozvoj civilní jaderné energie.
Neopakovat chybu
Jak připomíná respektovaný komentátor Fareed Zakaria, Írán se vůbec nepotřebuje dostávat do střetu s mezinárodními smlouvami o nešíření jaderných zbraní. Stačí mu pro dosažení pozice vybudovat „přelomovou“ kapacitu na obohacování uranu, aby si jadernou zbraň – v případě potřeby – mohl opatřit v řádu měsíců. Zakaria připouští, že íránští vůdci mohou lhát. Podotýká však, že tím by byla ohrožena jejich autorita především doma. Neboť dle islámu, jak jej sami vykládají, je „zakázáno vyvíjet, vyrábět a skladovat jaderné zbraně“. Ajatolláh Chomejní prohlásil jaderné zbraně za „neislámské“, a ajatolláh Chameneí dokonce vyhlásil v roce 2004 fatvu (nábožensko-právní doporučení) odsuzující použití jaderných zbraní jako nemorální. Dle Zakarii však Írán není zemí sebevrahů. Není to samozřejmě demokracie, ale ani diktatura – a je ochoten důstojně jednat. Neměl by však opakovat chybu Saddáma Husajna, který zavdal záminku k agresi velkohubým vytahováním se zbrojními arzenály, které vůbec neměl.
