Můžeme za to poděkovat poměrně tvrdé krizi, kterou si ekonomika prošla koncem devadesátých let, a bolestivému vyčištění finančního sektoru na začátku nového tisíciletí. Jenže ta nemilosrdná dezinfekce (za níž mimochodem vděčíme – bez ironie – vládě Miloše Zemana) nechala některé kouty špinavého finančního sektoru bez povšimnutí.
Kampeličky nejsou v mezinárodním srovnání unikát, není však pochyb, že jejich podoba v Česku je přímým dědictvím divoké transformační éry. Žádný div, že se stále častěji objevují informace o potížích, které postihují největší družstevní záložny. Nebo ne? Možná to trochu překvapivé přece jen je. Máme tady přece Českou národní banku, která hlídá finanční sektor jako ostříž a má pověst jedné z nejsolidnějších centrálních bank v Evropě.
Jak je tedy možné, že patnáct let po ukončení transformace se začnou na povrch dostávat informace o zásadních potížích v hospodaření několika záložen? Abychom hned nevyvolávali poplašnou zprávu, řada informací je samozřejmě pochybného charakteru. Po trhu koluje silný dezinformační šum, na nějž je třeba hledět s pochybami, a kdo ví, jak to všechno ještě dopadne. Ovšem samotná rétorika ČNB, zdá se, mluví za své: Kampeličky jsou rizikové, chceme pro ně přísnější pravidla. Ono prohlášení vypadlo z centrální banky před měsícem. Podobný postoj zaujala už i vláda. Že tak najednou po patnácti letech, chtělo by se říct.
V kampeličkách mají Češi uloženo zhruba 40 miliard korun, z čehož většina je samozřejmě dle zákona pojištěná. Fond pojištění vkladů ovšem disponuje 26 miliardami. Není pochyb o tom, že kdyby, nedej bože, měl přijít nějaký zásadní problém, na všechny pojištěné by se dostalo (fond může vydávat dluhopisy až za 100 miliard korun), to ale není na celé věci to nejdůležitější. Potíž je, že pro kampeličky platil de facto stejný regulační rámec jako pro banky. Pokud naši opěvovaní centrální bankéři nedokázali uhlídat několik menších ústavů, jak velký pozor dávají na finanční giganty, kde má peníze většina Čechů?
Další komentáře Tomáše Plhoně: