HROZÍ NÁM KLIMATICKÝ CHAOS

Globální oteplování tvrdě sáhne do peněz

KDYBY KLIMATICKÉ ZMĚNY pokračovaly právě nastartovaným tempem, tak by už v roce 2065 škody na majetku způsobené povodněmi, suchy či větrnými smrštěmi překročily úhrnný světový produkt a nebyly by peníze na jejich likvidaci. Tento varující hlas naštěstí nelze brát doslova, protože příroda se nechová lineárně. A apel vyslovený na klimatické konferenci loňského listopadu v Haagu je spekulací ředitele šesté největší mezinárodní pojišťovny CGNU, jež se cítí být klimatickým vývojem ohrožena. Varování před nepříznivými ekonomickými důsledky skleníkového efektu však vychází i z nezávislých zdrojů. Neustále vzrůstající počet přírodních katastrof v posledních třiceti letech, jež lze dávat do spojitosti s vlivy člověka na klimatický vývoj, zdokumentovala společnost Munich Re. A Holanďané Pier Velling a Willem Van Verseveld z amsterodamského Ústavu pro výzkum životního prostředí došli ve studii pro OSN k závěru, že lidé na rychlé klimatické změny nestačí včas reagovat. Ani v našem dosud mírném pásmu nestačí přizpůsobovat zásobování vodou očekávaným suchým létům, nestačí překládat silnice, plynovody, elektrická a telefonní vedení kvůli povodním, způsobeným předpovídanými podzimními a zimními vydatnými dešti. To vše – tvrdí holandští vědci – se projeví výraznými ekonomickými ztrátami v mnoha odvětvích. Půjde–li to takhle dál, ukáže se, že investice do lyžařských středisek v našich nízkých horách budou vzhledem k deštivým zimám bez sněhu na nic. Avšak vrážet už dnes peníze do vinic na úbočí Jeseníků či Beskyd by dokázal jen blázen. Klima vyvolává do budoucna velké podnikatelské nejistoty. Na tři tisíce vědců z celého světa, soustředěných kolem Mezinárodního panelu klimatické změny, se přitom shodlo na tom, že hlavní příčinou změn jsou lidmi produkované „skleníkové plyny a že tomuto nežádoucímu vývoji lze alespoň částečně čelit. Mezinárodně deklarovaná snaha zdroj těchto plynů omezit však naráží na sobecké národní a lobbistické zájmy. Cílevědomě dosud neomezil nikdo nic a loňská konference v Haagu, která měla konkretizovat alespoň minimální závazky, které jednotlivé země v roce 1997 přijaly v Kjótu, doslova zkrachovala. Kjótskou úmluvu ratifikovala jen třicítka ze 180 zúčastněných států, mezi nimiž není ani jediný významnější producent „skleníkového oxidu uhličitého. Nestydatost ještě nevyhrála. Nejméně se produkci skleníkových plynů snaží zamezit země, která jich má na svědomí nejvíce – USA. Američtí vyjednavači jsou na klimatických konferencích ve vleku petrolejářských lobby a nic nehledí na to, že se proti takové politice v roce 1997 ohradilo 2600 amerických ekonomů včetně osmi nositelů Nobelovy ceny. Bylo to největší společné vystoupení ekonomů v dějinách a oproti katastrofickým klimatickým scénářům nabídlo povzbudivou budoucnost. „Existují cesty, jak zpomalit klimatické změny, aniž by došlo ke snížení životního standardu, ujišťují američtí ekonomové. „V dlouhodobé perspektivě pak tato opatření produktivitu americké ekonomiky dokonce zvyšují! Petrodolary však v USA zřejmě váží stále víc než rozptýlené zisky z obnovitelných zdrojů energie či nových úsporných technologií, a tak americká delegace nehledá cestu skutečných úspor plynných emisí, ale snaží se to zaonačit, aby Spojené státy formálně dostály kjótskému závazku sedmi ušetřených procent, a přitom nemusely skutečnou produkci oxidu uhličitého vůbec snižovat. Měly jim k tomu posloužit jakési klimatické odpustky, takzvaný „prodej horkého vzduchu , tedy formální převzetí emisních úspor od jiné země. Což u globálně působícího jevu vypadá důvěryhodně až do chvíle, než zjistíme, že těmito prodejci „horkého vzduchu by byly Rusko a Ukrajina. Tedy země, jejichž průmysl se zcela rozpadl a jejichž současné emise jsou mnohonásobně nižší než na přelomu osmdesátých a devadesátých let, s nimiž se úspory porovnávají. Evropská unie, která se jako celek zavázala k osmi procentům úspor, není na americko–ruskou nestydatost, k níž se připojila i Kanada, Japonsko, Austrálie a Nový Zéland, ochotna přistoupit. Evropský kompromis je ochoten jít na polovinu skutečně ušetřených a polovinu vyhandlovaných emisí. Ani to se Američanům, Kanaďanům a dalším jmenovaným nezdálo dost výhodné a předznamenalo to krach haagské klimatické konference. Britská delegace už byla ochotna ustupovat, když jménem předsedající země Evropské unie zasáhla francouzská ministryně životního prostředí Dominique Voynetová: „Chceme diskutovat o způsobu, jak své závazky splnit, nikoli hledat cesty, jak je obejít. Oklika lesem. Americkému vyjednávači Franku Loyovi už otrnulo po úderu dortem, jímž ho v Haagu obšťastnila jeho spoluobčanka, nespokojená s nepoctivým přístupem delegace USA k redukci skleníkových plynů. Loy koncem roku, po rovněž neúspěšné společné schůzce v Ottawě, obvinil Evropskou unii, že znovu otevřela otázky, které USA už považovaly za uzavřené: uznání lesů coby „lapačů oxidu uhličitého . Lesnaté země, jako USA a Kanada, tím chtěly získat další z výhod – odpočet kvóty oxidu uhličitého, které při fotosyntéze spotřebují lesy. Jenže nikdo na celém světě nedokáže takovou hodnotu reálně vyčíslit. A tak by se odvozovaly od plochy lesů. Austrálie prosazuje, aby se do nich započítala všechna území, kde rostlinstvo přesahuje 25 cm výšky. Tím by pro svou úlevu omezování emisí získala i pastviny. U Evropanů neprochází však ani návrh započítávání jen nových výsadeb kdekoli na světě, protože by mohl být značně kontraproduktivní – vedl by ke kácení tropických pralesů a k výsadbě monokulturních porostů, které jsou nejen bezcenné z přírodního a krajinotvorného hlediska, ale nepochybně spotřebují méně oxidu než pralesní velikáni. Dokázat to ani ono tvrzení však z nedostatku měřitelnosti tohoto jevu nelze. USA však své výhody spočítat umí, a kdyby Evropská unie toto kritérium povolila, Spojené státy by nejenže nesnížily emise ani o gram, ale ještě by mohly svou současnou kvótu vypouštěných skleníkových plynů o dvě procenta zvýšit. Kanada se svými čísly nepochlubila, ale nepochybně by získala ještě větší výhodu. Vychytralí Středoevropané. Země Visegrádu se v Haagu staly základem skupiny podobně zaměřených zemí, které nemají vážnější problémy s dodržením redukční kvóty. Prim v ní získala početná polská delegace, která však svou lepší emisní budoucnost začala spojovat s takzvanými společnými investicemi. Polsko postaví elektrárnu a bohatá západní země zaplatí drahou technologii a připíše si ušetřený oxid uhličitý. Česká delegace jen sekundovala krokům, které opět zavádějí do redukce skleníkových plynů obtížně spočitatelné náhrady. A protože takřka všichni, kteří usilují o výhody pro sebe, hledají také způsob, jak zabránit zavedení důsledné kontroly redukcí skleníkových plynů, je téměř jisté, že se k dohodě nepřiblíží ani jarní klimatický summit, chystaný do Bonnu. Naděje na další beznaděj. Co se stane, až se konečně podaří, aby se všechny státy zhostily svých kjótských závazků? Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře se sníží o pouhé 0,4 procenta a oteplování se zpomalí jen o zlomek jednoho stupně Celsia. Lidé, kteří očekávají zlepšení, jsou trvale oklamáváni – pro oddálení skleníkového efektu dělají všechny země příliš málo. I Česká republika, která splnila svůj limit tím, že zavřela čadící hutě a další tepelné provozy. Jen se díváme a také nic neredukujeme.