CÍTÍTE SE UNAVENÍ A NIC VÁS NEBAVÍ? JSTE PŘEPRACOVANÍ A ZTRATILI JSTE CHUŤ DO ŽIVOTA? MŮŽETE BÝT OHROŽENI SYNDROMEM VYHOŘENÍ!
Důsledky jsou i ekonomické - snížení množství a kvality práce, větší fluktuace a absence
CÍTÍTE SE UNAVENÍ A NIC VÁS NEBAVÍ? JSTE PŘEPRACOVANÍ A ZTRATILI JSTE CHUŤ DO ŽIVOTA? MŮŽETE BÝT OHROŽENI SYNDROMEM VYHOŘENÍ!
V ČR se pojem „Syndrom vyhoření“ (z anglického Burnout) objevuje až po roce 1989. V souvislosti s pracovním vyčerpáním se poprvé objevil v USA v sedmdesátých letech 20. století. Popisován je především jako výsledek chronického emocionálního přetížení, které vzniká hlavně při práci s lidmi. Jedná se o ztrátu profesního zájmu nebo osobního zaujetí.
NĚKOLIK LET, NĚKOLIK FÁZÍ Syndrom začíná mimořádným, dlouhotrvajícím napětím - stresem. Ten vyvolává produkci stresových hormonů adrenalinu a noradrenalinu a dochází ke zvýšené látkové výměně, k nedokrvení kůže a trávicích orgánů, plíce a srdce pracují rychleji, stoupá krevní tlak. Jde o mobilizaci těla. Nastupují také reakce psychické jako nervozita, strach, hněv, agrese. Jde o trvalou, zdraví škodlivou zátěž. Proces, jehož vyvrcholením je vyhoření, trvá většinou několik let a probíhá v těchto fázích: Člověk se pro něco nadchne a má jasný cíl. Má pro co žít, jeho život je smysluplný. Práce sama je smysluplnou činností. Z prostředku se však později stává cíl - užitková hodnota. Ten, kdo zprvu pracoval pro ideál, stagnuje a pracuje nyní proto, že se mu objevil vedlejší produkt - např. peníze, které za práci dostává. Vzdaluje se od prvotního cíle, není tím, kým chtěl být. Základní motivace je frustrována (neuspokojena). Nastupují tzv. „zdánlivé cíle“ (život podle módy, společenské postavení, přimknutí se k určité ideologii). Tragédií je, že tyto náhražkové cíle neuspokojí sociální potřeby. Nadšení pohasíná, oheň začíná doutnat a nastává období apatie, ztráty úcty k hodnotě druhých lidí, věcí, cílů a také ztráty úcty k vlastnímu životu. Pocity člověka propadajícího se do stavu psychického vyhoření lze popsat jako postupnou ztrátu ideálů, energie, pocitu smysluplnosti. Pociťuje tělesné i emocionální vyčerpání, chlad a prázdnotu, cítí se být bezcenným předmětem na tomto světě, cítí se být nemocen (bez konkrétních fyzických příznaků nemoci). Je v tísni, napětí, je zklamán, rozčarován, je skleslý na těle i na duchu, je bez odvahy, iniciativy, tvořivosti, vzletu. Vyhořelý není s to se pro něco rozhodnout, proti něčemu se postavit, do něčeho se dát. Nemá valné mínění sám o sobě. Vše ho nadměrně zatěžuje. Žije v neustálém napětí. Chová se necitlivě, je cynický, ironický a sarkastický, ztrácí respekt k vlastnímu přesvědčení, nadšení a k vlastním snahám. Propadá se do existenciálního vakua - života beze smyslu. Nežije, pouze „vegetuje“. KANDIDUJETE NA VYHOŘENÍ?
Snad nejvíce jsou ohroženi zdravotníci, učitelé, sociální pracovníci, policisté, novináři, politici, vedoucí pracovníci, podnikatelé, manažeři, vyjednavatelé a úředníci. Vyhoření však může potkat kohokoliv. Nevyhýbá se mladým ani starým a nezávisí na společenském či finančním postavení. Jediné společné znamení je, že program potenciálně postižených a ohrožených je pořád plný. Vždy dělají víc, než jejich práce vyžaduje a očekávají, že svůj smysl života naleznou v práci. Co se povahových rysů týče, pak kandidáty na vyhoření jsou lidé s pevnou vůlí a odhodlaností, kteří se neradi vzdávají a nepřiznávají porážku. Tím často překračují hranice svých možností. Také rozhodnost, přesvědčení o soběstačnosti, přemrštěná sebedůvěra, perfekcionalizmus, přeorganizovanost a častý odpor k pravidlům hrají své. Vysoce výkonní jedinci nesnesou představu selhání. Vynakládají veškeré úsilí, aby si zajistili úspěch, za který jsou ochotni zaplatit jakoukoliv cenu, přestože touto cenou bývá často fyzická a emocionální únava či přímo vyhoření.
BOJ SE SYNDROMEM
Syndrom vyhoření lze zastavit, a co je ještě důležitější, lze mu předcházet. Výzkumy uvádějí, že vyhoření se v organizacích nevyskytuje náhodně. Objevuje se ve skupinách pracovníků, kteří mají společného nadřízeného. Lví podíl na pocitu vyhoření tedy mají v organizacích nadřízení. Dobrý tým proto představuje jedno z nejlepších preventivních opatření vzniku syndromu vyhoření. Mělo by být v zájmu zaměstnavatele předcházet negativním vlivům v prostředí pracoviště (nedostatečné prostory, špatné osvětlení, vysoká hladina hluku, špatné vnitřní klima), které snižují práh citlivosti pro stresové podněty. Zaměstnavatel by tak mohl zabránit vzniku syndromu psychického vyhoření, jehož důsledkem je snížení kvality i kvantity práce, úzce souvisí s fluktuací, absencí a nespokojeností v práci, což má také ekonomické důsledky. Pomoci může dobrý terapeut, a to nejen jednotlivě, ale také případnými skupinovými sezeními, organizovanými zaměstnavatelem přímo na pracovišti. Samotný jedinec potřebuje mimo práce další zdroje uspokojení, jako je bezvadně fungující rodina, okruh dobrých přátel, dostatek zájmů, odpočinku i relaxace. Psychiku pak nedrží jediný sloup - práce, a v případě neúspěchu se celá nezhroutí. Obecně platí, že vyhoření méně postihuje lidi, kteří úspěch berou jako vedlejší produkt a ne jako cíl svého snažení. Svou nemalou roli hraje i zdravé sebevědomí, hospodaření s časem a smysl pro realitu.
FÁZE VYHOŘENÍ Nadšení - jasný cíl, práce pro ideál Stagnace - ideál je nahrazován jiným „produktem“ (např. peníze) Frustrace - nastupují „zdánlivé cíle“ (společenské postavení, život podle módy ad.) Apatie - ztráta úcty k hodnotě druhých lidí, věcí a cílu i k vlastnímu životu Vyhoření - postupná ztráta ideálů, energie, pocitu smysluplnosti