Pavel Kantorek si z politiků dělal legraci často a rád. Slávu mu ale přineslo něco jiného: domácí miláčkové
„Pavlu Kantorkovi je politika vždy jen pro legraci,“usoudil v roce 1988 Vladimír Škutina v doslovu ke sbírce vtipů brněnského karikaturisty, který minulý týden skonal v Torontu. Bylo mu 75 let.
Je to tak, celá silná generace českých autorů kreslených vtipů vymírá. Také Pavel Kantorek (17. května 1942 - 3. srpna 2017) patřil k těm, kteří vstoupili na scénu v půli 60. let minulého století a vzápětí jim vojska Kremlu překazila v nejlepším kariéru. Kantorek odešel do ciziny, kde nakonec zemřel, zatímco Jiránek tu zůstal a zemřel v Praze. Renčín a Vyčítal už nekreslí, ale své si i s Jiránkem nakonec ještě říct stihli. Tak jako Kantorek.
Je jisté, že politická karikatura z Kantorka miláčka národa neudělala.
Může za to zvířena; domácí mazlíčkové.
V době, kdy k nám dorazil Saul Steinberg a rozpoutaly se boje mezi tradicionalisty a modernisty (šlo o správnou tloušťku vtipné linky), vypadaly Kantorkovy obrázky jako spadlé z nebe. Pardon: z Disneyova studia. Není to kýč? Jenže si získaly publikum akuznání pomohl i typ humoru, který byl srozumitelný, ale ne podlézavě. Byly v něm náznaky černého humoru a nejen pražská kavárna v něm nacházela jakési postranní úmysly.
Naplno to na Kantorka prasklo během pražského jara a následně to potvrdily vtipy nakreslené už v emigraci. Nakonec vše shrnuly v úvodu zmíněné Historické okamžiky s autorovým úvodem a Škutinovým doslovem. Album vydal v luxusní grafické úpravě Milan Cimburek v Curychu.
Základem sbírky jsou historické mezníky a osobnosti: Karel IV., Hus, Komenský… a také Gottwald (v Klementisově beranici na tribuně v únoru 1948). Též blaničtí rytíři, jak je Kantorek zachytil v roce 1968. Jenže o této Kantorkově sbírce se u nás vědět nemohlo a ani nesmělo.
Pomník Neznámého blbce
V Kanadě se kreslení vtipů dostalo na druhou kolej, musel nejprve dostudovat a získat doktorát ve fyzice; nakonec začal na univerzitě přednášet. Ač v soutěžích posbíral pár cen, s vtipy v Kanadě neprorazil. Ale pro českou emigraci rozesetou po glóbu zůstal jedničkou - kreslil vtipy do časopisů, ilustroval u Škvoreckých. Takovým tiskem pro přátele byl svazek I. Brodský, P.
Kantorek: ČSSR vs. SSSR (drama o jednom jednání a třech třetinách). Šlo o popis schůze v n. p. Rakvomat a Kantorek se tu vyřádil na vzhledu kádrováka s tváří Leonida Iljiče Brežněva. A hokej? Jen pointa: kvůli televiznímu přenosu zápasu s „rusákama“ zdrhlo osazenstvo sudruhům ze schůze.
Doma se počátkem 90. let dočkal Kantorek krásného uvítání. Kreslil pro Škrt (náklad 380 tisíc výtisků a nulová remitenda!), pro Kuk a znovu do Dikobrazu. Snad všechny sbírky z exilu vyšly za pár let i zde: zprvu též v náramných nákladech.
A to včetně Historických okamžiků, Bajek a knížek lékařských vtipů. Poslední léta pobýval autor střídavě v Kanadě i v Česku, občas vystavoval, vjedné vinotéce měl stálou prodejní výstavu. Pobyt na Západě ho vybavil schopností dostat za dobrou práci dobré peníze.
Za zásadní dílo považoval svůj návrh na pomník Neznámého blbce. Na piedestalu stojí žvanivý exemplář Homo se zdviženým ukazováčkem - ovšem ani s přimhouřením oka nevypadá jako „sapiens“. Potentáti mu k nohám kladou věnce. Touto kresbou končí Historické okamžiky shrnující pohledy Pavla Kantorka na naše dějiny. Co tak pro něj vybrat nějaké hezké místo? #
O autorovi| Ivan Hanousek, spolupracovník redakce
