Nyní záleží především na Irech
Evropská komise umí chytře načasovat své kroky. Od počátku bylo jasné, že zveřejnění zpráv o kandidátských zemích (9. října) Brusel spojí se vzkazem: Hodláme vás přijmout. Přitom deset států včetně Česka, jež mají do Evropské unie vstoupit, teprve čeká nejnáročnější část vyjednávání. Když se ovšem komisi podaří ve střední a východní Evropě povzbudit nadějná očekávání, možná že i ty rozhovory o zemědělství a příspěvcích do společného rozpočtu půjdou lépe. Také členské země budou pod větším tlakem, aby se s kandidáty do konce roku dohodly.
Přehnaná očekávání však také mohou být nebezpečná. Ve skutečnosti se 9. října nic převratného nestalo. Evropská komise v hodnotících zprávách publikovala své výhrady vůči kandidátským zemím, které jsou dobře známé. Z Bruselu nezaznělo ani nic nového ohledně samotného rozšiřování, protože o ochotě přijmout deset nových členů do roku 2004 se také ví už dávno. Dobře to vystihl prestižní deník Financial Times, který právě v den zveřejnění bruselských zpráv v titulku svého komentáře zdůraznil, že rozšíření unie ještě není hotovou věcí. Přesto nelze říci, že by byla Evropská komise se svou prezentací neúspěšná. S titulkem „Česko, vítej, volá Evropa“ v nejčtenějším českém deníku MF Dnes mohli být v Bruselu určitě spokojeni.
Na druhou stranu nelze přehlédnout, že i mnozí zástupci Evropské komise – podobně jako v unii předsedající Dánové - realisticky upozorňovali, jaká úskalí ještě na kandidátské země čekají. Úsilí Bruselu je nutné ocenit také proto, že právě komise prosazuje přijetí nových členů s mnohem větším úsilím než většina členských zemí.
Čeští vyjednavači nyní rozhodně nemohou podlehnout nadšení a musí se pustit do tvrdého boje o to, aby uhájili rovnoprávné postavení země v Evropské unii. Místním zemědělcům skutečně hrozí, že na vstupu do unie prodělají. Příliš nadějné nejsou ani dosavadní představy o platbách nových členů do společného rozpočtu a příjmech z něj. Nelze vyloučit, že Česko – pokud jde o čisté příspěvky z evropských fondů - na tom může být jako členská země paradoxně hůře než před vstupem do unie, kdy těží ze svého postavení kandidátského státu.
Uvažujeme-li o významu jednotlivých událostí pro celý proces rozšiřování unie, tak mnohem důležitějším datem se jeví už tato sobota 19. října. Irští voliči budou napodruhé rozhodovat o tom, zda dají šanci Smlouvě z Nice. Poprvé ji odmítli. Schválení tohoto dokumentu ve všech členských zemích Evropská unie považuje za podmínku přijímání nových členů, neboť Smlouva z Nice obsahuje pravidla toho, jak budou fungovat evropské instituce po rozšíření. Pokud Irové opět řeknou „ne“, vše se velmi zkomplikuje.
Mnozí Irové se ocitají v podobně schizofrenní situaci jako kandidátské státy. Zatímco Češi, Poláci a další se zřejmě budou muset rozhodovat, zda obětují některé své představy o rovnoprávném členství, a do unie přesto vstoupí, v případě řady Irů jde o to, zda podpoří rozšíření Evropské unie, byť se jim některé pasáže Smlouvy z Nice nelíbí. Irsko se dostává pod obrovský tlak, protože může zhatit celoevropský plán. Přitom ve skutečnosti nemusí jít o nic jiného, než že tamní voliči svým hlasováním vyjádří nespokojenost se současnou vládou, která agituje pro schválení smlouvy.
Paradoxní na celé záležitosti je, že samotnou Smlouvu z Nice lze bezesporu označit za špatný dokument. Jde o kompromisní ujednání, na němž se nakonec shodly všechny členské státy, ale které vůbec nevzbuzuje naději, že rozhodovací proces v budoucí Evropské unii zjednoduší a zpřehlední. Smlouva z Nice totiž stanoví, že jednotlivá rozhodnutí v Radě ministrů unie, v níž zasedají zástupci členských zemí, bude nutné schvalovat takzvanou „trojitou“ většinou: za prvé většinou více než 70 procent hlasů, jež byly jednotlivým státům v různém množství přiděleny, za druhé prostou většinou členských zemí a za třetí hlasy těch států, které zastupují více než 62 procent obyvatel unie.
Na ničem dokonalejším se ovšem Evropané dohodnout nedokázali, a tak zastáncům rychlého rozšíření nezbývá než doufat v přijetí alespoň takového, byť nedokonalého, dokumentu. Přesto se odněkud z hloubi duše ozývá pochybnost: Nebylo by nakonec lepší, kdyby Irové Smlouvu z Nice odmítli, a opravdu tak jako jediní nahlas řekli, že král je nahý? Třeba by unii konečně vyburcovali k dokonalejší reformě institucí. Pro Česko a další kandidátské země by to ovšem znamenalo riziko, že se jejich vstup odloží třeba i o několik let.
