A je to tady. Evropská centrální banka minulý pátek nakoupila dolary a pomohla euru k 88 centům za zelené bankovky. Připojili se k ní pouze Němci a Francouzi, peněžní ústavy mimo měnovou unii se tentokrát nezúčastnily. Zajímavé je, že zásah přišel v okamžiku, kdy měna jedenáctky po většinu týdne posilovala. Tedy ne zabránit dalšímu pádu, ale podpořit rostoucí kurs, si vzali za cíl Duisenberg a jeho parta.
Americká ekonomika zjevně brzdí, a Evropa si nemá nač stěžovat. Proto si mohla vrchní banka starého kontinentu dovolit jít na trh sama. Podpořila obecnou tendenci, a vyslala tak signál, že to možná s rostoucím eurem myslí vážně. A když se k tomu přidá rostoucí ekonomika, je nutné to také vážně brát, tím spíše, když se ještě připojí Saddám Husajn. Ten si pohrůžkou zastavení vývozu ropy vynutil, že bude moci tuto vzácnou břečku prodávat za evropské platidlo, a nikoliv za ještě nenáviděnější dolar. Irák je šestým největším producentem ropy na světě. Teď bude chtít zkonvertovat ze zelených do evropských bankovek také jedenáct miliard dolarů uložených v New Yorku u francouzské banky BNP Paribas. To bude znamenat stejnou poptávku na trhu, jakou vyvolala minulá intervence. Ta, k níž se připojil americký Fed.
Má z toho mít euro radost? Husajn a intervence, to nejsou zrovna tržní důvody pro změnu kursu. Jenže on ten trh taky kolikrát nefunguje, jak bychom si všichni představovali. Nová evropská měna se s jeho pomocí dost poškodila paradoxně vlastními úspěchy. Vyvolala takovou revoluci mezi firmami v Evropě a natolik je donutila chovat se jako pořádné globální korporace, že ji svojí expanzí do USA samy shodily k osmdesáti centům. A čerstvě narozené platidlo tak jako cimrmanovský vulkán zasypalo samo sebe.
Euroskeptici si samozřejmě všimli jen té druhé záležitosti, slabého kursu, a hned začali prorokovat zánik eurozóny. Horlivost, s jakou vzali odmítnutí společné měny v Dánsku za začátek konce, naštěstí vyvolala jen hordu smíchu. Dánové si pochvalují zachování své nezávislosti v měnové politice. Odborníci pokyvují hlavami a hovoří o svobodě pěti minut. Déle prý většinou centrální bance Seveřanů reakce na změny sazeb ve Frankfurtu netrvají.
Euro nastartovalo v době, kdy mezi zeměmi jedenáctky existovalo až příliš mnoho rozdílů. A navíc na tom nebyl celý její region zrovna nejlépe. Na druhé straně zachytilo nástup pozitivních změn. Exportní výkonnost jedenáctky směřovala prudce nahoru. V letošním pololetí šlo meziročně o více než patnáct procent v eurech a jen o půl procenta méně v dolarech. Za skvělým výsledkem stálo oživení v Evropě, východní i západní. Amerika totiž zůstává, pokud jde o objem obchodu s eurozónou, až za čtyřmi státy Evropské unie, které nejsou v měnové unii, a za východní Evropou. Takže rozhodně pomohla nejen slabá měna, ale především vývoj mezi Atlantikem a Asií. Na kontinentě, o němž jeden z nejuznávanějších amerických politologů Zbigniew Brzezinsky tvrdí, že se na něm vždy rozhodovalo a rozhodovat bude o síle národů a zemí tohoto světa.
Evropa je momentálně růstovou zónou. Zažívá obrovské změny na firemní úrovni. Nejtěžší zkouškou pro její měnu bude to, jak se s rychlostí těchto změn vyrovná. A také s tím, že ne všechny státy budou na čele dění. Problémů rozhodně nečeká málo. Vývoj na starém kontinentu ale jasně dává najevo, že extremističtí euroskeptici patří do starého železa. Stejně tak to asi dá najevo i kurs k dolaru. Teď už neexistuje nic, co by mělo bránit jeho růstu. Zvlášť když se o něj Evropská centrální banka kvůli dovozu inflace začala starat. A až budou mít USA po volbách, uvolní se ruce spřátelenému Fedu, jenž zatím musí jen nečinně přihlížet přehnané síle dolaru.
