Českému národu chybí tradiční dlouhodobé zakotvení v odpovědnosti a v historii
Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg je symbolem kladných hodnot v nepřehledném oceánu podprůměru, buranství a fatálně špatně nastaveného establishmentu. Konfrontace činů s definicí čehokoli obnaží poctivou snahu o naplnění smysluplných myšlenek a oddělí charakter od kamufláží, nepoctivostí, naivity a pokrytectví. Definice konfrontovaná se skutečnými postoji, činy a s viditelným i neviditelným směřováním prozradí pravé hodnoty člověka a míru jeho odpovědnosti při převzetí veřejné funkce zástupce obce a manažera obecního majetku za její osud. Definice, tradice a skutečnost vytvářejí nepřekonatelné překážky pro zakrytí křiváctví, korupce, úplatnosti a kašírované činnosti pro činnost.
Příklady a ponaučení Jde také o příklady – osobní a z dějin – o ponaučení. Postoje, vývoje a dopady po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se jen reprodukují a posilují. Následně recidivují, až nastává opakované zklamávání elit. Na Bílé hoře to bylo najímání žoldnéřů namísto služby vlasti občanů. Národ nezklamal ani v roce 1938, ani v roce 1968. Měl obnovené vlastenectví, čest a hrdinství. Zklamal druhý československý prezident Edvard Beneš – a dvakrát. Zklamal první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexander Dubček. Zklamaly takzvané politické elity – nedorostly, nevyrostly. Výběr byl chaotický a manipulovaný, na okrasu, na kšeft a ve prospěch buranské honorace. Celé společenské vrstvy byly vylučovány z konkurence o vedení společnosti. Po české prohře ve třicetileté válce zavedla vítězná protireformace Obnovené zřízení zemské (Verneuete Landes Ordnung), jímž novým mocným a zbohatlíkům nastavila koridory, mantinely a hodnotové cíle. Aby lépe rozuměli, co vrchnost žádá, a jak se bude vyvíjet definice establishmentu. Evropa jako celek pak Vestfálským mírem z roku 1648, který potvrdil českou prohru, ustavila novodobé státy a jejich sféry vlivu. I po roce 1918 byly v již demokratické první Československé republice žádoucí směry nastaveny pro nový establishment – zrekvírování majetku tentokrát šlechtě a církvi – a vznik jejích nouveau riches. Podobně – i když v jiné polaritě – budovala definice morálky, cti a cílů věrchuška po roce 1948 a znovu po roce 1968. Obávám se, že se dějinné paralely objevily i po roce 1989 – nový establishment, noví zbohatlíci, noví hrdinové posledních dvaceti minut, nepotismus. Žoldnéři nevybojovali národní věc za občany a vlastence a nic za ně nevyřešili v roce 1620 a totéž platí i dnes. České obyvatelstvo je vychováváno k blaženému pocitu, že se o národní bezpečnost nemusí starat. Nemá to v náplni, ve svém svědomí ani v branné povinnosti. Potřebujeme švýcarský systém občanské branné povinnosti jako doplněk k malé profesionální armádě schopné udržovat v chodu a pohotovosti techniku a systémy. A neulehčovat občanům svědomí odkazem na povinnosti profesionálů, třeba vojáků, odcizením politiky a apatií, tedy nepovinnostmi. Jde o výchovu k odpovědnosti, vlastenectví a cti. Bohužel to není v módním trendu bláznění s Evropskou unií. Možná je to tak i podprahově naprogramováno.
Chybné potlačování První Československá republika potlačovala v historii období habsburské dynastie na českém trůnu, preferovala zahraniční odboj za první světové války před domácím a srážela statečnost českého vojáka v zákopech, ať byl kdekoli. Hrdinství českých vojáků-legionářů na Piavě však bylo stejné jako těch u Zborova. Pro většinu vojáků Českého království bylo legionářství či ne-legionářství otázkou okamžitého rozhodnutí na náhodném místě a za náhodně příznivé situace. (Dovoluji si to tvrdit, protože v historii mé rodiny jsou dva frontoví bojovníci, prarodiče Jan a František, z první světové války – od roku 1914 až do roku 1918. A v případě ruského legionáře až do roku 1921.) Je třeba vzít v úvahu, že v národním boji vystupovala katolická církev v případě Poláků či Maďarů pro národ a v českých zemích ve prospěch Habsburků. Potlačování jejího duchovního vlivu – zejména v obecné výchově k morálním hodnotám – po roce 1918 prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem (TGM) však bylo chybné včetně vytváření nových církví a vnášení těch netradičních z Nového světa.
Nežádoucí stateční Podobně zapůsobilo i eliminační úsilí první republiky vůči aristokracii. Podlomilo její vliv (nedotaženou) pozemkovou reformou, což vedlo k takzvanému Hradeckému programu – k přípravě kolektivizace v padesátých letech. Skutečná aristokratická národní elita (přestaňme osočovat pojmenováním, jako je „pobělohorský“) byla zatlačena do pozadí se všemi svými závazky vůči tradici, národu, rodu a Evropě. Do popředí se kromě již dobře nakročené střední třídy dostali i lidé, kteří postrádali distingovanost, čest, národní sebeuvědomění a pocit hrdinství tady a teď, pokud historie přinese nutnost neokázalého a faktického hrdinství bez mediální slávy. Mnichov 1938 byl jednoznačně – vedle mezinárodního appeasementu a kupčení s osudem „neznámého malého národa ve střední Evropě“ – prohrou českých politických elit včetně tehdejšího prezidenta Beneše. Český voják a občan byli připraveni hájit národní svobodu a čest a mnoho z nich to později prokázalo v zahraničním i domácím odboji. Stejně jako mnozí stateční v první světové válce se i ti ve válce druhé stali pro režim po roce 1948 nežádoucí kvůli své statečností – ať již bojovali na západní či východní frontě. Stejné bylo i potlačení elit ve prospěch ne-elit s okázalým destruktivním plebejstvím, které začalo být napravováno až během šedesátých let. Stejně brutálně a již vyzkoušeně však bylo zavedeno po srpnu 1968. Odsuzování vznikajících elit v osmdesátých letech v následujících desetiletích aplikovali i „povstalci posledních minut“ a „ročníky po událostech“. V roce 2010 sklízíme důsledky tohoto vývoje a po přelomových parlamentních volbách nastává i určité prozření. Začínáme věci i osoby nazývat pravými jmény. A doufáme, že veřejné a občanské věci budou napravovány. Bude ctí, nebo hanbou, současných volebních vítězů, kam společnost dovedou – ekonomicky, státoprávně, mezinárodněpoliticky, bezpečnostně i mravně.
Odsunutí do pozadí Vlastenectví, čest, tradice, respekt vůči předkům a velkým místům národní historie nepatří mezi silné stránky českých současníků. Tyto pozitivní vlastnosti a silné faktory národní existence byly v různých obdobích systematicky – byť v důsledku různých a často protichůdných zájmů politických i rádoby elit – eliminovány, selektivně zaměřovány, překrucovány a zneužívány k prosazování méně schopných a samostatných na úkor tvořivých. Do popředí se dostávali křiklouni, darebáci, naivky a kšeftaři. Za to legie nekrvácely. Za to ani nepadli ani nestrádali čeští vojáci v regulérní rakousko-uherské armádě, kteří narukovali jako občané Českého království. V průběhu první Československé republiky si však toho nikdo nevšímal. Aristokracii ponížila plebejská hnutí mysli a zpupnost republikových kadetů Bieglerů, lajtnantů Dubů a okresních hejtmanů. Legionáři a ostatní frontoví veteráni byli odsunuti do pozadí. Do popředí se drali noví údajní „hrdinové“. Skuteční hrdinové jsou skromní a nevyžadují ani „koryta“ ani dávky. Hrdinové jsou pro každý český establishment obtížní, protože se nesnadno korumpují. Proto legionáři dostali jako odbytné občas pouze trafiky. Interbrigadisté, zahraniční odboj z druhé světové války a třetí odboj pak kriminály a popravy. Nahoru vystoupali lidé bez morálky, křiváci a blouznivci. V současnosti je to kafkovské panoptikum.
Stále stejné tendence Českému národu chybí tradiční dlouhodobé zakotvení v odpovědnosti, skutečné odvaze v pravou chvíli – a nikoli až post festum – a v historii. Ono zakotvení představují jinde ve světě tradiční společenské elity – aristokracie, produktivní vyšší a střední třída, uvědomělé dělnictvo a tradiční anticko-židovsko-křesťanské mravní založení celé společnosti. Nejvyšší podíl ateistů v české společnosti v Evropě není ničím chvályhodným. Nevadilo by to, pokud by národ mohl mravní oporu hledat a nalézat i jinde, třeba u tradičních elit. Ty však byly od roku 1918 potlačovány a ponižovány ve prospěch nouveau riches všeho druhu. Stále stejné tendence se projevují i v současném mravním marasmu, společenské skepsi a života na úkor budoucnosti. Pokračuje i negování smyslu pro zajišťování národní a mezinárodní bezpečnosti a perspektivy na udržení suverenity státu i národa v dohledné budoucnosti. Proti smyslu pro odpovědnost ve věci národní bezpečnosti ekonomické, politické, vojenské a duchovní se angažují „lehkoživkové“ a lidé bez odpovědnosti plédující dříve pro RVHP. Jindy zase od sebe eurohujersky odtlačují odpovědnost s tím, že je zde dnes například Evropská unie a Brusel – stejně jako to dřív byla Moskva, Berlín či Vídeň. Beneš jako druhý politik po TGM (a v zákrytu za ním) natolik zabředl do iluzorní Společnosti národů a nešťastného versailleského uspořádání, že si nevšiml, že s odchodem prezidenta Masaryka přebírá přímou odpovědnost za národ. V jeho oblíbené Ženevě, Malé i Velké dohodě to však nikdo nezaznamenal. Tím hůř pro zemi a národ, jehož lídr si ani nevšimne, že má historickou odpovědnost namísto hraní si na diplomacii. To by se v zemi krále Artuše, Tudorovců, Marlboroughů, Wellingtonů a Churchillů nemohlo stát. Angličané rozorali golfová a fotbalová hřiště, aby se při německé blokádě za druhé světové války dokázali zásobovat vlastními vypěstovanými potravinami. V protektorátu Čechy a Morava se však ve stejné době natáčely líbivé, ale unylé a bezduché filmy v noblesních dekoracích barrandovských studií s bílými telefony. Obdobné filmy v bledě rudém a poté v bledě modrém se natáčely i v dalších desetiletích.
Odpovědnost Jde o odpovědnost vůči zemi, národu, historii, tradici a cti. O závazky ke genealogicky známým předkům nebo ke konkrétním, ale dosud neznámým potomkům. Tuto možnost, privilegium a přirozenou povinnost má stará česká aristokracie. Není náhodou, ale přímo fenoménem doby, že volby vyhrál Karel Schwarzenberg, který je symbolem zmiňovaných kladných hodnot. V jeho případě se projevil zdravý český selský rozum, neboli instinkt a odpovědnost občana. Schwarzenberg je pro českého občana majákem, protože v něm vidí záruku cti a odpovědnosti k národu, zemi a rodinné tradici. Karel Schwarzenberg je potomkem knížete Karla Filipa Schwarzenberga, který v roce 1813 v bitvě národů u Lipska velel koaličním vojskům, jež porazila Napoleona. Jeho předkové se angažovali v boji proti nacistické okupaci. On sám byl účastníkem a ochráncem odboje proti komunismu, a proto nemusí zpětně nic dokazovat. Musí však přijmout odpovědnost nekonečně vyšší než ostatní účastníci a hráči moci veřejné a navázat na kladné tradice svých předků. A nepokazit je svým potomkům v příštím století, kteří jeho činy budou mít zapsané v předlouhé a zaznamenávané rodinné historii. To je jeho povinností. Je záslužné a úctyhodné, že pan předseda strany TOP 09, kníže a občan český výzvu dějin přijal a chce ji plnit. Jeho „hvězdná hodina“ nastala. Ještě dlouho nebude tak mnoho lidí za své vítězství vděčit takové hrstce lidí, jmenovitě Karlu Schwarzenbergovi. O tom jsem přesvědčen. Parafráze Winstona Churchilla je na místě. A také doufám, že hlavní město České republiky prožije druhou renesanci s novým perspektivním primátorem Zdeňkem Tůmou a s ním i celá země. Schwarzenbergovi partneři a spolupracovníci i ostatní nositelé moci a věcí veřejných a občanských vybraní demokratickou volbou mají stejnou odpovědnost jako „kníže“. On ji však má jedinečně dějinnou a rodovou. Přejme mu proto hodně zdraví a sil. Odpovědnost, čest a charisma má již závazkem i darem jako potomek evropského knížecího rodu existujícího víc než pět set let. Umím si představit i jeho důstojnou přímou demokratickou volbu prezidentem v roce 2013 díky drtivému vítězství.