Hvězdy Evropy po devíti letech

Z padesátky vůdců uspěli jen někteří

Hospodářský vývoj v Evropě už dávno není tak dynamický, zajímavý a vizuálně atraktivní jako v rychle bohatnoucích zemích v oblasti Blízkého či Dálného východu. Ještě před pár lety se v oblasti byznysu děly mnohem zajímavější věci i v USA, nyní těžce sužovaných hospodářskou krizí. Vzestup takzvaných starých zemí Evropy byl naproti tomu po dlouhou dobu pomalý, stabilní a konzervativní. Klidný vývoj zrychlovaly jen postkomunistické země, které se vší silou snažily dosáhnout životní úrovně Západu. Události se ale daly do pohybu kolem roku 1999. Byla zavedena jednotná měna euro, státní hranice náhle začaly připomínat relikvie z minulosti a rozjel se bezprecedentní kolotoč fúzí, akvizic a zakládání nových mezinárodních společností. Evropa se rázem stala místem, kde to žije, a talentovaní mladí lidé z celého světa se začali sjíždět do metropolí jako Londýn nebo Berlín a rozvíjeli svou kariéru. Ze zkušených korporátních ředitelů se spolu s rozmachem jejich firem stali byznysmeni globálního formátu.

Padesát budoucích vítězů Uprostřed této bouřlivé doby, v roce 2000, vydal americký týdeník BusinessWeek zvláštní, velmi rozsáhlou reportáž, ve které předpovídal, kdo bude patřit k budoucím vůdcům nové Evropy. Do seznamu se dostali politici ze západu i z východu kontinentu, šéfové bank i velkých průmyslových kolosů typu British Petroleum, Pirelli nebo EADS. Mezi takzvanými inovátory byla hlavní designérka evropské pobočky General Motors, ale i legendární španělský šéfkuchař Ferrán Adria. Vedle sebe byla v seznamu jména šéfů legendárního výrobce luxusních vozů Porsche i nadějné nízkonákladové aerolinky Ryanair. Po devíti letech je jasné, že u mnohých z vybrané padesátky se předpověď nevyplnila. Dosáhli sice určitého obchodního úspěchu, ale globálními fenomény se nestali. Naopak sázka na jiné, jako byla například vycházející politická hvězda Angela Merkelová, se vyplnila stoprocentně. Společným rysem lidí, kteří uspěli, je to, že byli schopni operovat mimo národní hranice způsobem, o jakém se jejich rodičům ani nesnilo, a využít tak možnosti, které poskytuje sjednocená Evropa. Týdeník EURO po devíti letech přináší portréty devíti z nich. Těch, kteří se stali skutečnými hvězdami, i těch, kteří na úplný vrchol nedosáhli.

USPĚLI:

Angela Merkelová (54)
dříve: předsedkyně CDU
nyní: předsedkyně CDU, německá kancléřka
Před osmi lety tato nenápadná bývalá vědkyně z NDR teprve bojovala o pozici v Křesťansko-demokratické straně, jejíž vedení má dnes pevně v rukou. Tehdy se CDU zmítala v problémech způsobených skandálem kolem jejího financování. Zdálo se, že po odchodu dlouholetého předsedy Helmuta Kohla čeká CDU osud britských konzervativců po pádu Margaret Thatcherové. Hrozilo, že strana, která Německu vládla většinu poválečných let, se propadne do vnitrostranických bojů po odchodu dlouholetého lídra. Angela Merkelová ale přinesla zcela jiný politický styl. Velmi hlasitě požadovala vyšetřování podivných partajních financí, což byl očividný útok na stranického hrdinu Kohla a jeho nejbližší spolupracovníky, kteří byli vesměs do těchto machinací zapleteni. Riskantní tah, který Merkelové přinesl řadu odpůrců, se vyplatil. Veřejnost ji začala vnímat jako nositelku změny. Na jaře roku 2000 se Merkelová stala šéfkou strany a nechala za sebou dlouholeté Kohlovy souputníky, kteří se viděli jako jeho samozřejmí nástupci. Zemi ale již vládl sociální demokrat Gerhard Schröder a Merkelová zůstala šéfkou opozice až do roku 2005, kdy její strana porazila největšího rivala s těsným náskokem jednoho procenta. Sázka na to, že drobná akademička bude budoucí německou kancléřkou, se vyplatila.

Wendelin Wiedeking (56)
dříve: CEO Porsche
nyní: prezident a CEO Porsche, člen dozorčí rady Volkswagenu
Když Wiedeking v roce 1992 přebíral vedení společnosti Porsche, neprožíval výrobce legendárních sportovních vozů právě dobré období. Prodej a zisky klesaly a firma ztrácela přes sto milionů dolarů ročně. Že se skoro neznámému inženýrovi povede přivést skomírající automobilku k zisku a současně si nepohněvat rodinu Porscheových, která na její chod měla stále velký vliv, věřil málokdo. Opak byl pravdou. Po letech Wiedekingova vedení patří Porsche k nejproduktivnějším automobilkám světa a její šéf posbíral řadu ocenění pro úspěšné manažery. Jak se mu to povedlo? Přesto, anebo právě proto, že vždy říká, jak automobilku miluje, neprojevoval při jejím vedení žádný sentiment. Dočasně omezil produkci, propustil čtvrtinu zaměstnanců a restrukturalizoval její vedení. Nejodvážnějším tahem ale bylo, když do Porsche přivedl tým japonských špičkových inženýrů, což hrdí firemní technici vnímali bezmála jako osobní urážku. Plán však vyšel. Zatímco dříve trvala výroba jednoho vozu 120 hodin, díky zavedení modernějších metod náhle stačila třetina času. Prodeje se rázem ztrojnásobily. A Wiedeking sám se díky úspěchům společnosti také nemá špatně – podle německých médií je s ročním příjmem sedmdesát milionů eur nejlépe placeným manažerem Evropy.

Gábor Demszky (56)
dříve: primátor Budapešti
nyní: totéž
Maďarský politik je v rámci postkomunistických zemí skutečnou raritou. Někdejší maoista a přesvědčený levičák, ze kterého se stal liberál a disident aktivní v maďarské protikomunistické opozici, se ihned po pádu komunismu stal primátorem hlavního města. Zajímavější ale je, že Demszky dokázal svůj post obhájit i ve čtyřech dalších volebních obdobích. Osmnáct let v takové funkci je raritou i v zemích s mnohem stabilnější politickou scénou, než je tradičně spíše bouřlivé Maďarsko. Demszkého od jeho generačních souputníků odlišuje také fakt, že většina z jeho bývalých disidentských přátel se v politice příliš uchytit nedokázala, ba mnohdy jejich působení skončilo až fiaskem. Styl, kterým Demszky řídí město, je liberální. Jeho zásadou je neplést se podnikatelům příliš do života. Zdá se, že se to vyplácí. Budapešť má dlouhodobě nízkou nezaměstnanost a přitahuje více než polovinu všech zahraničních investic do země. Primátorovi se ale nevyhnuly ani velké skandály. V době masivních demonstrací proti vládě premiéra Ference Gyurcsányho prosazoval tvrdá opatření proti demonstrantům, za což byl kritizován ochránci lidských práv, opozicí i spolustraníky. Kritice čelil i poté, co se v roce 2004 nechal zvolit poslancem Evropského parlamentu. Po dlouhých diskusích a nařčení z konfliktu zájmů se Demszky nakonec křesla ve Štrasburku vzdal a ponechal si primátorskou židli, na které bude zanedlouho sedět už dvacet let.

Chris Gent (60)
dříve: CEO společnosti Vodafone
nyní: předseda správní rady firmy GlaxoSmithKline
Jeden z nejúspěšnějších a nejslavnějších manažerů Velké Británie se udržel po desítky let na špičce bez ohledu na společenské a ekonomické změny. Byly to právě Gentovy slavné schopnosti vidět do budoucna a vyjednat výhodné smlouvy, které vytvořily z lokálního operátora Vodafone světového giganta. Výkonným ředitelem této firmy se stal v roce 1985, nejvyšším šéfem o dvanáct let později. Ve funkci se proslavil především vášní pro akvizice. Za jeho vedení Vodafone koupil amerického rivala AirTouch a vytvořil úzké spojenectví se společností Bell Atlantic. Především ale v roce 2000, po složitých obchodních bojích, provedl nákup německé společnosti Mannesmann za 187 miliard dolarů, což byla jedna z největších transakcí v historii oboru. Za své zásluhy dostal od královny titul sir a po odchodu z firmy byl v roce 2003 jmenován jejím doživotním čestným prezidentem. Nyní se věnuje práci ve farmaceutickém průmyslu, svému koníčku kriketu, a navíc sbírá vzácná vína.

John Bond (67)
dříve: předseda správní rady HSBC
nyní: předseda správní rady společnosti Vodafone
Britský bankéř strávil v instituci, kterou nakonec řídil, přes čtyřicet let. Začínal na nejnižších příčkách v pobočce HSBC v Hongkongu, pracoval též v Singapuru, Thajsku a v USA. Banku vedl od roku 1998. Přestože vždy razil zásadu, že hlavní není velikost banky, ale její profitabilita, provedl několik velkých nákupů. HSBC tak převzala například Credit Commercial de France. Ve vedení proslul skromností, když jezdil do práce metrem a bral na rozdíl od svých kolegů ve vedení konkurenčních bank „pouze“ milion dolarů ročně. Po odchodu z banky začal prakticky v důchodovém věku zastávat nejvyšší místo u mobilního operátora Vodafone.

NEUSPĚLI:

Jürgen Schrempp (64)
dříve: generální ředitel DaimlerChrysleru
nyní: honorární konzul Jihoafrické republiky v Německu
Dnes už bývalý šéf společnosti Daimler postavil svou strategii na převzetí amerického koncernu Chrysler. Nová společnost DaimlerChrysler měla být jedním z největších světových hráčů na automobilovém trhu. Schrempp, bývalý šéf nizozemského výrobce letadel Fokker, chtěl pomocí této transakce stvořit jednu z nejvýznamnějších automobilek světa. Celý projekt ale nakonec skončil fiaskem, když v roce 2007 Daimler prodal 80 procent americké automobilky investiční společnosti Cerberus. Že obří fúzi hrozí neúspěch, bylo jasné už záhy. Okamžitě po spojení automobilek firmu opustili čelní manažeři Chrysleru, kteří pochopili, že Daimler navzdory slibům nemá zájem o spojení „rovného s rovným“, ale chce koncernu šéfovat z Německa. Navíc začala klesat hodnota akcií a s tím i prestiž Schremppa, který byl nakonec počátkem ledna 2006 nahrazen Dieterem Zetschem. Bývalý mechanik, který se vypracoval až na nejvyšší post tak napůl odešel do důchodu. Dnes je honorárním konzulem Jihoafrické republiky a má posty v několika německo-jihoafrických sdruženích podnikatelů.

Mathias Entenmann (40)
dříve: CEO společnosti Paybox.net
nyní: CEO společnosti Betfair
Německý podnikatel usazený v Londýně Mathias Entenmann má zajímavou minulost a možná i budoucnost. Bývalý kapitán národní reprezentace v rugby vystudoval ekonomii v Karlsruhe a kariéru zahájil jako analytik u společnosti SAS a později u poradenské firmy Arthur D. Little. Poté založil vlastní firmu Paybox.net, jejíž hlavní projekt se ukázal jako skvělá idea, která bohužel přišla ve špatnou dobu. Základní myšlenkou firmy bylo poskytnout zákazníkům možnost platby za zboží pomocí mobilního telefonu. Pokud si někdo chtěl zakoupit prakticky jakýkoli výrobek nebo službu, stačilo, aby se obchodník připojil na stránky Payboxu, zadal číslo svého mobilního telefonu a příslušná hesla, a proběhla platba stejně jako u kreditní karty. Vypadalo to jako skvělý nápad a do sítě Payboxu se zapojilo několik velkých obchodních sítí, dokonce včetně největší německé sítě sexshopů. Projekt byl ale založen na dlouholeté nechuti Němců využívat platební karty, která se za posledních několik let vytratila, a z kdysi velmi perspektivní myšlenky zůstal jen průměrný úspěch. Entenmann se ale nevzdal, přesunul se do Londýna, kde založil internetovou sázkovou kancelář Betfair.com, která funguje i v České republice.

Patricia Hewittová (59)
dříve: ministryně pro e-commerce
nyní: poslankyně
Britská labouristická politička byla historicky první ministryní v Evropě, která měla na starosti elektronický obchod. „Británie přivedla na svět první průmyslovou revoluci. Nyní chceme být vítězem i v té druhé,“ prohlásila tehdy. Vláda premiéra Tonyho Blaira, jejíž byla součástí, si dala za cíl umožnit každému Britovi přístup k internetu. Za největší úspěch ministryně informatiky se považuje dražba licencí pro mobilní operátory, která pokladně přinesla 35 miliard liber. Naopak za projekt Internet do škol, obdobu toho, který proběhl i v Česku, se na její hlavu sneslo množství kritiky. Později se stala ministryní zdravotnictví. V této funkci se proslavila především prosazováním striktního zákazu kouření na všech veřejných místech a nepopulárními reformami, které přinesly snižování počtu lůžek v nemocnicích a propuštění sedmnácti tisíc zdravotnických pracovníků. Její éra je kritiky označována za jednu z nejhorších v dějinách britského zdravotnictví. Do titulků novin se dostala také tím, když jako ministryně odpovědná za rovné příležitosti a boj proti diskriminaci odmítla přijmout do zaměstnání mužského kandidáta a dala přednost objektivně horší zájemkyni. To soud uznal jako jednoznačné porušení zákona a neoprávněné zvýhodňování. Po odchodu z ministerské pozice zůstala Hewittová pouze poslankyní.

Philippe Camus (60)
dříve: viceprezident EADS
nyní: spolujednatel Lagardére
Když vznikala společnost EADS, výrobce letadel Airbus, byla to největší přeshraniční fúze v dějinách Evropy. Nová firma sjednotila francouzskou Aérospatiale-Matra, německý DaimlerChrysler Aerospace a španělskou firmu Casa. „Chceme být skutečnou konkurencí americkým skupinám, jako je Boeing,“ říkal tehdy viceprezident společnosti Francouz Philippe Camus. Celá operace byla Camusovým osobním triumfem, zejména proto, že patřil k hlavním vyjednavačům obří transakce u evropských vlád a úřadů. Úspěch mu vynesl i lichotivou přezdívku Mr. Aerospace. Bohužel pak už všechno nešlo tak hladce. Přestože EADS nadále zůstává jediným skutečným konkurentem Boeingu, nezažívá nejlepší časy. Vaz firmě lámou především nekonečné odklady projektu vlajkové lodi firmy – obří letoun A380. Podle odhadů společnosti dosáhnou finanční ztráty způsobené odkladem projektu jen v příštím roce výše pěti miliard eur. Camus tak v roce 2005 své křeslo a letectví vůbec opustil. Není na tom ale finančně o nic hůře, stal se totiž vysokým manažerem velké průmyslové skupiny Lagardére.