Menu Zavřít

I firmy chtějí na vrchol

8. 9. 2014
Autor: Euro.cz

Touha, vůle a schopnost jít za svým cílem – to všechno jsou věci, které zajímají i byznysmeny, říká horolezec Radek Jaroš

Doby, kdy si chtěl leckdo s nejúspěšnějším českým horolezcem pouze potřást rukou nebo ho poplácat po zádech, má Radek Jaroš už za sebou. Padesátníka, v jehož tváři je zapsáno slezení všech osmitisícovek bez použití kyslíku, prosí o radu kdekdo.

Mohl se o tom přesvědčit i týdeník Euro.

Během rozhovoru dorazil do trojské Loděnice český přeborník ve vytrvalostních závodech, který by si rád zkusil Aconcaguu, nejvyšší horu Ameriky. „Nauč se být pomalý, nespěchej. Napálit to dovede každý,“ radil mu Jaroš a v té chvíli zněl jako profesionální kouč. A stejně dobře by se jeho rady vyjímaly ve světě byznysu. Však si ho také manažeři často zvou.

* O tom, že horolezectví je vášeň, nelze pochybovat. Dá se jím ale i uživit?

Těžko. Horolezectvím se peníze nevydělávají, tam se peníze strkají. To není sport, kde by se točily miliardy, a i největší profesionálové expedice dotují z vlastní kapsy. Musíte se naučit shánět peníze jinde. Jsem hrdý na to, že žiju na Vysočině, neobrážím pražské bary, kde by se možná finance sháněly lépe. Ne nadarmo se říká, že v Praze je za peníze dům. Jinak mám ještě tu nevýhodu, že nezaměstnávám žádného agenta, všechno si objíždím sám. Sháním peníze pro sebe, ne pro jiné. Potom samozřejmě narazíte na situace, kdy nějakému manažerovi vylíčíte své plány v Himálaji a on se jen zasměje a řekne vám, že si svou dovolenou platí také sám…

* V jakém civilním povolání se může uchytit profesionální horolezec?

Stále jsem společníkem v jedné stavební firmě. I když spícím. Beru to jako zadní vrátka, práci, k níž bych se v budoucnu jednou mohl vrátit. Jinak samotné horolezectví tvoří tak jednu desetinu toho, co dělám. Na tu desetinu si musím vydělat těmi zbývajícími 90 procenty. Obnáší to rozhovory, desítky schůzek, jednání, focení do katalogů sportovního oblečení. Naučil jsem se toho hodně stihnout sám – mám vlastní e-shop, vydávám kalendáře, umím vyrobit knížku od zlomu až po přidělení ISBN kódu. Prodávám fotky i trička, kde je mé logo. Pak také dělám přednášky pro veřejnost i pro firmy.

* Koučink je celkem módní disciplína…

Zatím zůstávám jen u přednášek, i když přiznávám, že práce kouče by mě bavila a uměl bych ji. Zájem by tu byl, protože jsem už o svých zážitcích vyprávěl v mnoha velkých firmách a stále se hlásí další. I ty nadnárodní. Ono se to nádherně doplňuje, protože vydat se na cestu na vrchol chtějí nejen sportovci, ale i firmy. Touha, vůle a schopnost jít za svým cílem – to všechno jsou věci, které zajímají i byznysmeny.

*

Co od vás může očekávat firma, která si u vás objedná takovou přednášku?

Já nejen vyprávím o svých zážitcích, ale pouštím i motivační videa. Mám takovou oblíbenou sekvenci, která vznikla náhodou. Když jsme v roce 2010 byli na Gašerbrumech, nechal jsem omylem zapnutou kameru ležet na sněhu. Snímala vánici na vrcholu Gašerbrumu II, na který jsme se chystali. Bylo po čtyřdenním sněžení a naše šance byly celkem nulové. Spíš to hrozilo velkým průšvihem. Navíc to jeden z borců zabalil a řekl, že dál nejde. Druhý byl na vážkách, takže to zbylo na mě. Tak jsem spustil projev ve stylu Winstona Churchilla – krev, pot a slzy.

* To musejí manažeři jásat…

Takových historek, které se dají zúročit v přednáškách pro firmy, je víc. Třeba před expedicí na K2 jsme byli na aklimatizační výpravě v Peru. Představte si měsíce příprav a plánování, let z Prahy i místní linkou v Peru. Pak několikadenní pochod do údolí, odkud jsme chtěli lézt. No a nakonec vás zastaví obyčejná malá branka ve zdi, od níž má klíč jen člověk, který je stovky kilometrů daleko. Poučení pro nás i pro firemní klienty je jasné – i když máte velké cíle, nelze zapomínat na zdánlivě bezvýznamné detaily.

* Vaše poslední výprava na K2 měla celkem 16 sponzorů a partnerů, další firmy vám pomohly s materiálem. Jak se shánějí sponzoři, když jim už na začátku řeknete, že na vrchol vůbec nemusíte vylézt?

Samozřejmě těžce. Největší roli podle mě hraje štěstí a známosti. Své první sponzory jsem potkal v době, kdy jsem dělal výškové práce na elektrárnách a oni tam dodávali materiál. Takhle vzniklo přátelství s Miroslavem Popelkou, který jako podnikatel zaplatil téměř celou expedici na Mount Everest v roce 1998. Teprve v závěru kariéry, po 22 expedicích, jsem získal generálního sponzora a vybudoval si jméno nejen ve světě sportu, ale i v médiích. Což považuji za úspěch. Protože jsem první žijící horolezec, který se v mediální sféře proslavil, ještě než zemřel. Nesvádím to jen na vás novináře, ale i na nás čtenáře. Lidé si neradi čtou o úspěších spíše mají rádi, když se přihodí něco špatného. Třináct vylezených osmitisícovek mě neproslavilo tolik jako omrzliny na Annapurně…

* Vy jste se naučil prodávat nejen svůj příběh, ale i svoji tvář. Stanovil jste si nějakou hranici,

Radek Jaroš (50) • Vystudoval strojní průmyslovku, lezení se věnuje od roku 1982. • Je společníkem ve stavební firmě HCS, provozuje e-shop Horydoma.cz. • O svých expedicích napsal a vydal tři knihy a natočil několik filmů, jako autor spolupracoval i s Českou televizí. • Koncem července zdolal vrchol K2 a stal se tak 15. horolezcem na světě a prvním Čechem, který vystoupil na všech 16 světových osmitisícovek bez použití kyslíku. • Je rozvedený, má dvě děti.

* kam už byste nešel? Myslím tím třeba výrobky, kterým byste svoji tvář nepropůjčil?

Obecně mi nevadí, když můj úspěch firmy využijí i pro svoji kampaň. Koneckonců reklama mého generálního sponzora, skupiny CP Invest, je dobrá i pro mě, protože zvyšuje moji cenu na marketingovém trhu. A hranice? Nevím, zatím jsem nebyl v pozici, kdy bych nad tím musel uvažovat.

* Co třeba alkohol nebo cigarety?

Alkohol mi nevadí. Spousta reklam je vtipných a kvalitně udělaných. Na expedice vozíme pivo nejmenované české značky, taháme do hor i slivovici. Sám si rád dám dobrou whisky. Ono je to i odreagování, protože když celý den lezete po horách a musíte být ve střehu, večer si rád odpočinete. Horolezců, kteří by cvičili jógu, moc neznám. Zato jich znám hodně, kteří si třeba v Adršpachu dají večer pět piv. Kouření by mi nicméně asi vadilo. I když doutníček si na expedici sem tam dám.

* Jak je to s vrcholovou prémií? Dostanete víc peněz, když na kopci rozbalíte firemní vlajku?

Nosím standardně nášivky na bundě, ale tu prémii za vrcholovou fotku s firemní vlaječkou jsem několikrát měl i ve smlouvě. Samozřejmě je to právnicky ošetřené. Nikdo mě nenutí a podmínku splním, jen když je příznivé počasí a neohrozí mě to na životě. Propagování produktů se ale také objevuje. Ne na kopcích, ale v základním táboře. Už jsem zažil výpravu, která s sebou do základrozhovor ního tábora táhla porcelánový servis. Budiž. Když jsem ale uviděl české horolezce fotit se s vrtačkou, to už byl opravdu úlet…

* Vlastní značka vás nikdy nelákala?

Oblečení by se samozřejmě nabízelo jako první. Jenže v Česku je velký přetlak firem a značek, a to i těch, které outdoorové věci nikdy nedělaly. Do vlastní výroby bych se nikdy nepustil. Je ale pravda, že moje jméno nese nejvyšší řada oblečení od firmy High Point, která sídlí v Sušici.

* Dovedete si představit, že byste měl zahraničního sponzora?

U mě jsou možnosti dané věkem. Jsem ve stejném týmu jako děti mých spolulezců. Já jsem vyrostl na ruštině a už někdy před 20 lety jsem si řekl, že na učení angličtiny jsem starý. Nějaké zkušenosti ale mám. Sponzoroval mě třeba výrobce stanů Mountain Hardwear a všechno to šlo přes americkou centrálu.

* Uživí sponzorský trh ještě někoho jiného kromě vás?

Málokdo bude v takové situaci jako já. Měl jsem za sebou 20 let práce a šlo o poslední kopec, který mi zbýval. Spousta lidí byla zvědavá, jestli to zvládnu. Expediční lezení je ale jen část horolezectví. Jsou i jiné disciplíny, kde jsou Češi úspěšní i po sponzorské stránce. Třeba takový Adam Ondra. Borec, který dostal několikrát za sebou horolezeckého Oskara, v 16 letech se dostal mezi špičku. U nás o něm téměř nikdo neví, nefiguruje ve výsledkových listinách sportovních rubrik. A přitom je to profesionál, kterého živí světový trh. On má výhodu, že dělá sledovanou disciplínu, v níž existují mistrovství i světový pohár.

* Bylo vám nedávno padesát. Dokdy se dá lézt na profesionální úrovni? Třeba Jaromír Jágr si dal hranici – prý až bude na ledě trapný…

Já budu lézt, dokud mě to bude bavit. Zatím vyčerpání necítím. Na K2 jsem byl ve formě, předbíhal jsem i šerpy a vysloužil jsem si za to přezdívku Himalátor. A zatím mé lezení zajímá i veřejnost. Píší mi lidé od šesti do 96 let a děkují mi za to, že jsem je přivedl ke sportu, k touze něčeho dosáhnout. A přemlouvají mě, abych zkusil ke Koruně Himálaje přidat ještě Korunu světa, sedm nejvyšších vrcholů všech světadílů.

* Kolik vám jich chybí?

Skoro všechny. Mám Mount Everest. Býval tam Mont Blanc, ale pak tam zařadili kavkazský Elbrus. Zdaleka ale nemusí jít jen o lezení. Já miluju všechny sporty a většinou mi to i jde. Horské kolo, silniční kolo, kajak…

* Golf jste nezkoušel? Na greenu by se dobře odchytávali sponzoři…

Koketoval jsem s tím. Můj parťák Zdeněk Hrubý (někdejší náměstek ministra financí Bohuslava Sobotky, loni tragicky zahynul – pozn. red.) se pohyboval ve finančních kruzích a na golf chodíval. Párkrát jsem si říkal, že bych doma na zahrádce potrénoval patování a potom ho někde vyklepl. Nakonec ale zůstalo jen u benefičních turnajů, které jsem zahajoval. l

bitcoin_skoleni

O svých zážitcích jsem vyprávěl v mnoha velkých firmách a stále se hlásí další. I ty nadnárodní. Přemlouvají mě, abych zkusil ke Koruně Himálaje přidat ještě Korunu světa, sedm nejvyšších vrcholů všech světadílů. Teprve v závěru kariéry, po 22 expedicích, jsem získal generálního sponzora a vybudoval si jméno nejen ve světě sportu, ale i v médiích.

O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz

  • Našli jste v článku chybu?