Jako kočka a pes. I tak lze opsat vztahy mezi památkáři a investory. Ti i oni jsou ovšem ve finále závislí na verdiktech odborů památkové péče na radnicích. Tady se rozhoduje o tom, co se postaví a co ne. Městští památkáři jsou přitom mezi dvěma mlýnskými kameny.
„Zkostnatělí staromilci“ by nejraději uvnitř měst nestavěli vůbec, „ničitelé hodnot“ by zase nejraději v zájmu novostaveb všechno zbourali.
I tak se oba tábory vnímají.
Těžší váhu v těchto půtkách představuje architektonickodeveloperský pes.
Mimo jiné disponuje značnými finančními zdroji. A tak se pochopitelně objevují podezření z korupce. Není divu. Poctivost je u nás, zdá se, poměrně vzácné zboží, ve hře jsou navíc stamiliony a nezřídka i miliardy korun. V takových rozpočtech by se pár případných korupčních milionků pro radniční památkáře promítlo jako dosti zanedbatelná položka.
Taková možnost tu samozřejmě vždycky je. Ale je tu ještě cosi navíc. Městské samosprávy i jejích památkáři totiž odpovídají svým voličům. A ti chtějí především prostor k bydlení a práci. Jinak řečeno: žádné město není a nemůže být muzeem. Město je naopak poměrně složitý organismus, který se neustále musí přizpůsobovat novým podmínkám demografickým i ekonomickým. A současné 21. století má v tomto ohledu potřeby, které lze jen vzácně vtěsnat do půdorysů a schémat architektury dávno uplynulých dob. Řešením tohoto problémů samozřejmě není ani permanentní rozšiřování městské zástavby - kromě ztrát na přírodním prostředí by totiž brzy vznikla otázka, jakému účelu budou sloužit staré budovy. Prorůstání nové a staré zástavby je tak pro města existenční nutností - a takřka vždy bude nedokonalým kompromisem mezi úctou k tradicím a požadavky modernizace. V některých případech se obě tyto hlediska mohou sejít - v Kutné Hoře či na pražské Malé Straně jsou právě památkově chráněné budovy základem hospodářského života. Častěji ale bude muset přijít ke slovu ústupek jedněch či druhých.
Harmonického souznění památkářů a investorů se ovšem přesto hned tak nedočkáme. I proto, že určit historickou cenu té či oné budovy, nebo naopak kvalitu nového projektu, nelze podle jednoznačných vzorců. A tak je pro někoho Tančící dům pohromou, pro jiného skvostem. Tím spíše musí všichni zúčastnění hledat společný jazyk.
Památkáři asi budou vždycky tak trochu biti. Jejich současné prohry ale nemusí nutně být konečnou porážkou. Kdysi dávno se česká kulturní obec rozhořčila nad asanací pražského židovského ghetta - magistrát se k ní rozhodl především pro katastrofální hygienické podmínky, které dalece zaostávaly za tehdejšími standardy. Na místě středověkého Josefova vyrostla Pařížská ulice - dnes živá obchodní třída a zároveň malá učebnice české architektury sklonku přelomu 19. a 20. století.
