Éra, kdy bylo možné předpokládat vysoký reálný růst příjmů, a tedy i kapacitu pro nabírání půjček, patří minulosti
Je březen 1993 a vyhlídka z tehdy nejvyššího mrakodrapu Sears Tower na promrzlé Chicago a Lake Michigan byla mnohem zajímavější než přednáška o významu spotřebitelských úvěrů pro americký ekonomický růst. Bodejť by ne, když v partičce sedmnácti posluchačů ze zemí od Nikaraguy přes postkomunistickou Evropu až po Mongolsko, Laos, Vietnam a Zambii, měli kreditní kartu jenom Slovinec a Maďar. Osobní zkušenost s hypotékou měl zase jenom Slovinec a v dotazech na spotřebitelský úvěr jsme hájili se slovenským kolegou barvy někdejší federace odkazem na novomanželské půjčky (nabrané ještě na sklonku starého režimu). V celém Česku tehdy bylo asi dvě stě bankomatů.
Když už přednášející blondýna v kostýmku otravovala se svým nadšením pro hypotéky a půjčky na auta coby hybatele pokroku přespříliš, vysvětlili jsme jí, že ty „car loans“ jsou možná fajn, ale že vietnamský kolega by ze svého platu vrchního ředitele na ministerstvu mezinárodního obchodu nedal dohromady měsíční splátku na nejlevnější Toyotu, ani kdyby žil ze vzduchu a pil jenom vodu ze zavlažovacího kanálu. A to byl suverénním vítězem neformální soutěže „přežít ve Washingtonu za dolar denně“, když vydržel dva týdny s průměrnou denní útratou ve výši 53 centů. Celou dobu jedl výhradně kombinaci rýže a jakési brukvovité zeleniny, která vypadala jako listí od kedluben, a také tak chutnala, a to i po orestování se sójovou omáčkou. Sebastian ze Zambie se soutěže pyšně odmítl účastnit a v kuchyňce si demonstrativně vyvářel pikantní guláše z prvotřídního hovězího, neboť „samotný kukuřičný kaše jsem si za panování prezidenta Kaundy užil dost“. Oba jsou dnes bohatí lidé.
Od onoho dne vzrostly bankovní úvěry českým domácnostem na třináctinásobek, a pokud jde o hypotéční úvěry, jejich růst byl už úplně závratný. Podle statistik České národní banky (ČNB) představoval objem hypoték ke konci letošního března skoro stopadesátidevítinásobek stavu v březnu 1997. Vůbec si neuvědomujeme, jak ohromně se Česko za necelou generaci proměnilo. Tatam je někdejší šetrnost a spořivost, která patřila k nejvyšším národním ctnostem, umožnila financovat mohutnou industrializační vlnu již v devatenáctém století a zajistila českým zemím vstup mezi vyspělé národy ještě za monarchie.
Konzumerismus dorazil i do odlehlých koutů planety. Zkrocení inflace v kombinaci s alespoň trochu stabilním zdrojem příjmů vytvořilo v rozvojových zemích masu potenciálních klientů pro poskytovatele spotřebitelských půjček nebo prodej na splátky. Ze spotřebitelských půjček dovedou financovat ledacos: třeba v Brazílii, Venezuele nebo Kolumbii se takhle pořídí valná část plastických operací a zadlužit se kvůli vylepšenému vzhledu se tam nepovažuje za marnotratnost, ale naopak za investici.
Zdravého skepticismu je nám ovšem zapotřebí, protože v Česku jsou jako všude hlavní cílovou skupinou, na niž se poskytovatelé spotřebitelských úvěrů a nebankovních půjček orientují, primárně méně finančně sofistikovaní a chudší klienti s pravidelným příjmem. Výjimky, jako byla moje někdejší turecká kolegyně s diplomem z velmi slušné univerzity ekonomického zaměření, která – okouzlena možností nákupů na úvěr – před sebou valila ohromný dluh na kreditní kartě, jen potvrzují tohle pravidlo.
Relativně nízká průměrná zadluženost českých domácností (a prakticky nulové zadlužení v cizí měně dané záporným úrokovým diferenciálem vůči euru) se spolu s přežívajícími zbytky finančního konzervatismu jak v domácnostech, tak v bankách zasloužily o to, že česká úvěrová bublina nenarostla do rozměrů, které by způsobily vážné problémy. Celkově uklidňující obrázek by však neměl maskovat skutečnost, že vysoké procento českých domácností dlouhodobě vykazuje jen nepatrné úspory a funguje v podstatě bez finančních rezerv, které by jim umožnily překlenout jakoukoli událost typu nemoc nebo ztráta zaměstnání. Naopak domácnosti, které mají míru úspor solidní, asi těžko půjde přilákat nabídkami spotřebitelských úvěrů s úrokovými náklady, které násobně převyšují míru zhodnocení.
Přitom éra, kdy bylo možné předpokládat vysoký reálný růst příjmů, a tedy i kapacitu pro nabírání půjček, patří minulosti. Pokud si české banky plánují, že si znovu sáhnou na vysokou dvoucifernou dynamiku aktivních úvěrových obchodů v retailovém segmentu, dosáhnou toho jen za cenu zhoršování kvality portfolia.
Co platí pro spotřebitelské úvěry, platí s mírným rozdílem i pro hypotéky. Bublina na trhu rezidenčních nemovitostí, měřená rychle rostoucím poměrem cen ke mzdovému vývoji, sice od roku 2008 splaskla o více než čtvrtinu, ale na hypoteční boom to nevypadá. Zvláště když se na obzoru rýsují populačně mnohem slabší ročníky, které budou ovlivňovat poptávku ještě mnoho let.
