Kdyby odměňování manažerů bylo přiměřené, diskuse by se nekonala
Pozoruhodný článek o pádu akciových trhů a o Marxovi napsal před třemi lety do listu Financial Times velký zastánce kapitalismu, profesor Oxfordské univerzity Niall Ferguson. Tehdy praskla bublina internetové horečky a trhům vládl medvěd. Navíc praskl skandál účetních podvodů ve společnosti Enron.
„Zapomeňte na Marxovo utopické proroctví, že po kapitalismu přijde socialismus, ve kterém bude bohatství distribuováno dle potřeb pracujících. Podstatné je, že mnohé z defektů, které Marx identifikoval na kapitalismu 19. století, jsou dnes opět evidentní. V posledních dvaceti letech ve Spojených státech významně narostla majetková nerovnost,“ napsal Ferguson. Pokračoval, že nejvýraznější je transfer majetku od drobných držitelů akcií k třídě manažerů. Za klíčový nástroj „CEOkracie“ pro získání obrovského bohatství označil Ferguson akciové opce.
„Člověk nemusí být marxistou, aby viděl, že něco je špatně. A skutečně ti, kteří nejvíce horlí pro kapitalismus, by měli nejvytrvaleji požadovat změnu. (…) Historie ukazuje, že když drobní akcionáři vracejí úder, obvykle požadují mnohem přísnější regulace, než je pro kapitalistický systém dobré. Konec konců i sám Marx kdysi býval obyčejným obchodníkem, jehož sny o královském zbohatnutí na burze skončily v roce 1860 v prachu. A podívejte se, jak se pak kapitalismu pomstil,“ uzavřel Niall Ferguson svůj esej.
Oxfordský profesor zmínil i úzké propojení mezi manažery, politiky, auditory a dalšími konzultanty. „Krize amerického kapitalismu je více sociální než ekonomická, více morální než materiální,“ uvedl Ferguson po argumentech, že hospodářská deprese třicátých let nehrozí.
Povinnost zveřejnit své platy mají v dubnu manažeři ve 135 společnostech obchodovaných na pražské burze či na RM-Systému. Pokud jimi řízené společnosti nemají zaplatit pokutu, kterou může Komise pro cenné papíry udělit až do výše deseti milionů korun, budou nuceni tento - většině z nich jistě nepříjemný - příjmový striptýz podstoupit.
Toto nařízení je možná zbytečně přísné a vystavuje více než tisícovku ředitelů světlu, ve kterém nechtěli stát. Znalost výše jejich příjmu, a vzhledem k občas velmi štědrým motivačním plánům skrze akciové opce, i výrazné části jejich majetku tak už nadále nebude věcí soukromou. Přestože investoři, kteří na pražské burze obchodují více než 90 procent veškerého objemu, tvrdí, že pro jejich rozhodnutí by stačilo znát mechanismus odměňování a celkovou výši nákladů na celý management.
Na druhou stranu je třeba se zmínit o názorech investorů, kteří spravují vlastní velké prostředky - jako například Daniel Gladiš či Eduard Míka. Ti na rozdíl od burzovních spekulantů považují zveřejnění informací o platech manažerů ve veřejně obchodovatelných společnostech za důležité i pro svá investiční rozhodnutí.
I pokud by však měli pravdu velcí burzovní obchodníci, že z investičního hlediska není žádný důvod zveřejňovat, na kolik si přijde generální či finanční ředitel, neznamená to, že nejsou jiné důvody. Jedním z nich bude třeba na faktech založená diskuse o příjmové nerovnosti.
Bývalý finanční ředitel společnosti ČEZ a později generální ředitel VSŽ Košice Gabriel Eichler, který dlouho žil v Americe a jehož lze sotva podezřívat z rovnostářských tendencí, upozorňuje na kořeny současného sporu: „Z mého pohledu se výše odměňování topmanažerů přehnala. Je v pořádku, pokud má šéf velkého podniku třeba dvacetkrát více než řadový zaměstnanec, ale jaký je rozumný důvod pro to, aby dostal za rok práce stamiliony? Tato debata o zveřejňování platů manažerů by tu nebyla, kdyby odměňování manažerů zůstalo přiměřené.“
Jsem přesvědčen, že čtenáři nebudou platové hitparády šéfů velkých firem hltat puzeni závistí, jak se řada manažerů obává. Spíše je bude hnát jiná - a vesměs pozitivní - vlastnost, a to zvědavost. Když bylo loni v létě zveřejněno, kolik získali manažeři společnosti Zentiva - a v případě jejího generála šlo o půl druhé miliardy korun - žádnou vlnu závisti to nevyvolalo. Stejně jako si většina lidí zvykla, že jsou mimořádně dobře placeni vynikající sportovci či popové hvězdy, zvyknou si na to i v případě manažerů.
A pro většinu těch, jejichž výplatní pásky se příští měsíc dostanou na první stránky novin, to nakonec může znamenat i další platový růst. Trh práce funguje i v manažerské sféře, takže nepříjemná stránka zveřejnění příjmu u veřejně obchodovaných společností bude muset být kompenzována i nějakou pozitivní.