Manažer jisté významné firmy nedávno řešil zajímavý problém. Chtěl si zkopírovat fotografie Vysokých Tater z mého notebooku do svého. Pokoušel se oba počítače spojit přes bluetooth, a ne a ne se dopracovat k zdárnému výsledku. Příčina byla jednoduchá a velmi překvapivá: jeho přístroj touto technologií nebyl vybaven, přestože nálepka na šasi tvrdila něco jiného.
Takto naletět prodejcům je sice nepříjemné, nicméně se dá pochopit, že kontrolovat tak samozřejmé věci, jako je přítomnost inzerované funkce, nejspíš většinu lidí při koupi nenapadne.
Druhý technologický problém nastal, když zjistil, že můj notebook má optickou mechaniku pouze v dokovací stanici, která se v tu dobu nacházela ve zhruba dvě stovky kilometrů vzdáleném pražském bytě. Vůbec ho v té chvíli nenapadlo, že má po ruce iPod, digitální fotoaparát a kameru a že není nic snazšího než využít paměťových médií těchto přístrojů a kýžené obrázky zamlžených velehor pohodlně přenést přes ně.
Nenapadalo mě v tu chvíli nic hezkého. Máme běžně k dispozici techniku za desítky tisíc korun, jejíchž schopností nedokážeme využít ani z deseti procent. Nakupujeme neustále nové a nové telefony, přehrávače a tak dále, a jakmile jsme shodou okolností donuceni je použít byť jen mírně nestandardním způsobem, dostáváme se do úzkých. K čemu tedy vlastně potřebujeme mít poslední model čehokoliv, hlavně aby měl onu inzerovanou hyperfunkci, která je zrovna in?
Onen přítel je v podstatě ideální zákazník. Představil jsem si ho, jak v oné těžké chvíli běží do specializované prodejny s dotazem, jak popsaný problém rychle vyřešit. Vsadil bych se, že místo propojovacího kabelu za sto korun by se vrátil s USB klíčenkou za tisíc nebo nedejbože s externí vypalovačkou za dva. To vše za spokojeného úsměvu prodavače, přemítajícího o blahodárnosti existence lidí, kterým vládne technika, místo aby lidé vládli jí. I když je samozřejmě nutné rozlišovat i míru fatality takové diktatury čipů… Jsou kolem nás kormoutlivější věci než život pod tyranií neposlušného notebooku.
