Ikona české cesty

Dvacet let po pádu Investiční a Poštovní banky se na jejím příkladu dá vyučovat, co všechno bylo na české cestě od socialismu ke kapitalismu špatně.

Tehdy před dvaceti lety to byl šok. Ne snad proto, že padala další banka, na to si už Češi během devadesátých let vcelku zvykli. Bank, které od roku 1989 vyrostly a zase padly, bylo do té doby dost. Investiční a Poštovní banka z nich ale byla největší a byla to banka, která nikdy neměla zkrachovat, protože měla tak blízko k politice a vlivným lidem, že si to nikdo nedokázal představit.

A potom bylo poprvé v historii samostatného Česka téměř v přímém přenosu vidět, jak v bance zasahuje speciální Útvar rychlého nasazení. Dramatická epizoda jak ze seriálu o mafi ánském kapitalismu, o němž mluvil Václav Havel tři roky předtím ve slavném rudolfi nském projevu, potvrzovala prezidentova slova.

Z dnešního odstupu už není třeba detailně rozebírat, kde se přesně stala chyba. Zda za to více může stát, který (záměrně) pustil do privatizace takový objem akcií, že se zbavil bezpečné přímé kontroly nad bankou, nebo zda je na vině management, který půjčoval kdekomu na kdeco podle osobních preferencí a stranických vztahů. Nebo za všechno může centrální banka, která se tak dlouho bála v IPB zasáhnout, až bylo pozdě, a přišla, až když hořel celý dům, takže vládě Miloše Zemana nezbylo než hasit a hasit.

Vrcholný akt deprese

Bylo to nutné, protože banka byla „too big to fail“, tedy příliš velká na to, aby padla. Stát ji postupně vyčistil a za babku prodal ČSOB, jejíž belgický majitel se i po dvaceti letech soudí s českým státem za to, že jí při předávání aktiv neřekl vše, co bylo třeba. Ztráty v Konsolidační bance zaplatili daňoví poplatníci. Přímé náklady se odhadují na 67 miliard, nepřímé, včetně ztrát Konsolidační banky na nesplácených úvěrech a pohledávkách z IPB, na stovky miliard. Pokud ČSOB uspěje, bude účet za finanční hru s IPB ještě vyšší.

Finanční škody z transformace, které svého času Česká národní banka kvalifi -kovaně odhadla na 600 miliard korun, IPB velmi radikálně zvedla a nějaká ta ztracená miliarda by se dnes, kdy chybějí peníze na silnice, sociální péči, lepší platy učitelů nebo důchody, jistě hodila. Hlavní škody jsou ale symbolické a mentální. Krach IPB byl vrcholným aktem deprese z transformace a jejích ztrát. Zatímco tahoun porevolučních ekonomických změn, bývalý premiér a prezident Václav Klaus, dodnes trvá na tom, že „cesta, kudy a kam jít byla správná, na tom trvám a trvat budu, a že tu a tam byl hrbol nebo špatně spravený kanál, to je jiná věc, ale na správnosti té cesty to nic nemění“, velká část politické scény a občanů bere toto přechodové období jako začátek problémů, do nichž česká demokracie spadla. Nedůvěra ve spravedlivou ekonomickou transformaci se odrazila v nedůvěře v celou demokracii, která přece, zní sílící hlas, nemůže být demokracií, když je sociálně nespravedlivá – a IPB a její osud je toho všeho ikonickým vyjádřením. Proces akumulace a dělení kapitálu byl pro mnoho občanů ČR loupeží za bílého dne, stačí zajít někam do hospody na pivo a poslouchat. Dnešní pocit sociální nespravedlnosti pramení z obrovské míry tunelování a podivných privatizací, které stály na počátku vytváření nové české oligarchie a které nakonec prošly jako legální.

To je i případ IPB, za nějž z hlediska justičního nakonec nebyl nikdo potrestán, jakkoli hodin v soudní síni bylo docela dost. Manažeři banky v čele s jejím investičním mozkem Liborem Procházkou byli osvobozeni, protože to, co v bance dělali, možná nebylo úplně morálně v pořádku, trestný čin to ale podle soudu nebyl, což je pro mnoho lidí také dodnes nepochopitelné.

Soud vlastně říká, že je to nemravnost, ale že nemá nástroje na to, jak ji potrestat, což je pro důvěru v systém asi to vůbec nejhorší. Spory s Nomurou se nakonec za 3,6 miliardy také vyřešily, ačkoliv japonský investor, který vykoupil Plzeňský prazdroj, původně žádal za poškození svých aktiv 111 miliard.

Nikdo tedy za nic nemůže, stát zaplatil nesplácené úvěry, vklady občanů a firem byly zachráněny. Případ skončil, zapomeňte!

Jenže to právě nejde. Bylo veřejným tajemstvím, ze IPB si svého času vlivově rozdělily dvě největší strany té doby, ODS a ČSSD. Osoby blízké měly tedy v bance lepší zacházení. Libor Procházka měl zastupovat zájmy ODS, Jiří Tesař, ředitel banky, zájmy sociální demokracie.

Klíčovou figurou banky, jež původně vznikla ze Státní banky československé, byl ale na začátku profesor Miroslav Tuček, který přišel z Prognostického ústavu. Tuček byl přesvědčen, že IPB dostala od státu za uši kvůli tomu, že byla úspěšná a dravá. Před krizí v roce 2000 měla vklady v objemu 225 miliard korun, a to začínala se 20 miliardami, připomínal často Tuček, který přehlížel, jak snadno si u banky půjčovala zejména některá protežovaná jména a jak blízko mělo vedení banky k politikům.

Všechno správně

Byl tedy pád lva ve světě financí daní za úspěch? Dá se to tak říct, ale v trochu jiném smyslu, než jak to svého času vykládal profesor Tuček. Celý systém úvěrování šlapal velmi dobře až do doby, kdy se ukázalo, že špatné úvěry v bance nejsou kryty dostatečným množstvím peněz a rizikovost půjček je také mnohem větší, než se předpokládalo. Nebyla to schválnost či změna metodiky ČNB, ale systém vyrovnávání bilance, která pak vypadala lépe, a na špatné úvěry se pak nemusely vytvářet rezervy a oprávky. To je typický znak české transformace, nadhodnocování zástav a bankovních záruk další administrativní operace, které vytvářejí účetní krytí, jež je ve skutečnosti mnohem slabší nebo neexistuje vůbec. Ve Spojených státech se tomu později začalo říkat kreativní účetnictví a mnoho lidí z ekonomické branže je přesvědčeno, že řada kreativních účetních v Americe se učila právě na tunelování či „dynamickém úvěrování“ českých bank.

Procházka svého času dokola vysvětloval, že kdyby stát poskytl bance včas úvěr, o který žádala, a nechal ji dál pracovat, dostala by se z nejhoršího a peníze by se zase vrátily. Stejně argumentoval kdysi jeden z kapitánů tehdejšího českého průmyslu Lubomír Soudek, který za svůj neslavný konec v plzeňské Škodovce vinil Komerční banku. „Kdyby nám banka dala peníze, jeli jsme dál,“ tvrdil Soudek a vůbec se netrápil tím, že nesplácené úvěry nemůže splatit jen dalším úvěrem, ale musí vykazovat také nějaký zisk. Úvěrová střeva IPB, která později putovala do Konsolidační banky a Konsolidační agentury, nicméně dokazují, že pravdu měla spíše ČNB, jakkoliv ji znala asi mnohem dříve a bála se v IPB zasáhnout. IPB je typickým transformačním případem: všichni, včetně politiků a kontrolních institucí, mají máslo na hlavě, ale nikdo si nepřipustí, že udělal něco špatně. Všichni se zbavují odpovědnosti. Nikdo za nic nemůže, tak se to tehdy dělo, taková byla doba. A kdybychom nedělali nic a neúvěrovali, zastavili bychom ekonomiku.

Právě argument, který na konci devadesátých let vyslovil Václav Klaus, totiž že kdyby Česká republika rychle privatizovala banky, chovaly by se tržně a peníze by netekly do podniků, byl obhajobou toho, co vešlo do dějin pod názvem „bankovní socialismus“. Bankovní podnikání bylo jen částečně svobodné, protože stát do něj promítal své průmyslové, zaměstnanecké a personální zájmy. Kauza IPB tedy měla i pozitivní efekt. Urychlila odkládanou privatizaci bank, s níž tehdejší premiér Miloš Zeman původně vůbec nepočítal, ale nakonec se stal hlavním privatizátorem bankovního sektoru. Za jeho vlády stát prodal své podíly v České spořitelně, v IPB, a nakonec i v Komerční bance. Tím se fakticky uzavřela česká cesta od socialistického ke kapitalistickému způsobu organizace ekonomického prostředí.

Ztráty a zisky jsme tu už částečně sčítali, hlavní efekt této cesty, která končí pádem IPB a privatizací bank, ale před třinácti lety asi nejvýstižněji pojmenoval bývalý místopředseda ODS a ministr zahraničí Josef Zieleniec. „Není pravda, že kdyby se to dělalo jinak, že by se neprivatizovalo. Privatizovalo, ale ty majetky by získali jiní lidé. A ty žebříčky nejbohatších lidí by dnes vypadaly jinak…“

Lev ve světě financí byl milý a nosil krásnou zlatou hřívu, pod ní se však skrývaly ostré a zákeřné zuby bezohledného predátora. Dokonalá ikona IPB i celé „české cesty“.

Mnoho lidí z ekonomické branže je přesvědčeno, že řada kreativních účetních v Americe se učila právě na tunelování či „dynamickém úvěrování“ českých bank.

O autorovi| PETR FISCHER fischer@mf.cz