Z hlediska „aféry“ s informacemi o daňových únicích se letos do statistik zapsaly tzv. Paradise Papers (není tomu tak dávno, co hladinu veřejného mínění rozčeřily Panama Papers). Tyto úniky se často týkají významných osob. Tu a tam musí nějaký politik odejít (Island), ale žádné velké dopady tato odhalení prozatím neměla. Je ovšem pravda, že Paradise Papers se zaměřily také na to, jak se právě velké korporace úspěšně vyhýbají zdanění.
Na druhé straně probíhají případy s velkými, americkými korporacemi, které „ke kase“ volá Evropská komise. Už na začátku tohoto roku vyvolal zájem případ firmy Apple a jejího irského (ne)zdaňování. Vynechme teď, že šéf Applu Tim Cook uvedl, že zaplatit zpětně 13 miliard eur za nelegální daňové úlevy je „hovadina“, důležité je, že Apple byl popohnán k zodpovědnosti na základě porušení pravidel hospodářské soutěže.
Další případy, kdy se Evropská komise pouští do nelegálních daňových úlev resp. nelegální státní podpory, na sebe nenechaly dlouho čekat, příkladem je také firma Amazon. Ale protože se jedná o významné americké firmy, nenechaly na sebe čekat ani ostré americké reakce. Nicméně, zásadní v tuto chvíli je, že případy jsou řešeny v rámci porušení hospodářské soutěže, protože jednota v daňové politice jaksi zatím nenastala.
Není žádným tajemstvím, že uvnitř samotné EU jsou tři země, u nichž se dá hovořit o tzv. daňovém „misalignmentu“, tedy o případu, kdy je daňový základ vykazovaný v daných zemích ve značném rozporu se skutečnou ekonomickou aktivitou. Jedná se o Irsko, Nizozemsko a Lucembursko, které tak tvoří sestavu „lišek v kurníku“.
Čtěte: Miliony královské rodiny skončily v daňových rájích
Hledat argumenty ve prospěch daňových rájů je vzhledem k tomu, pod jakým tlakem se ocitly veřejné finance řady zemí po Velké recesi, kdy vlády řady zemí zachraňovaly padající banky, čím dál obtížnější. Politická urgence je tedy jasná, ale stejně tak je ale jasné, že některé země – zdaleka ne jen ty výše uvedené, ale i řada na Británii navázaných jurisdikcí – si na nekalé daňové konkurenci postavily tak říkajíc model existence.
Daňové ráje nejenže představují nekalou konkurenci, ale také zásadním způsobem ohrožují legitimitu systému. Proč by měl člověk s nízkými či středními příjmy platit daně, když se velcí boháči pomocí švýcarských bank zdanění prostě vyhnou? Nemluvě o tom, že nářky nad tím, jak na nic nejsou peníze (na důchody, na infrastrukturu…), vypadají dosti nedůvěryhodně, když se podíváme například na odhady francouzského ekonoma Zucmana, který se problematikou daňových rájů zaobírá – podle něj je dolní odhad úniků v rámci EU 60 miliard eur.
Čtěte: Apple a ti druzí. Největší firmy drží v daňových rájích desítky bilionů
I Zucman v rámci EU kritizuje onu trojici zemí - hovoří přímo o tom, že „kradou daně jiných zemí“. Je podle něj těžké bojovat proti daňovým rájům, když jsou uvnitř EU a budou mít u této problematiky právo veta. Podobné je to s pokutami bankám – často švýcarským. Pokuty sice mohou vypadat astronomicky, ale to jsou zisky bank také. Proto se Zucman kloní k radikálnějšímu řešení prohřešků, kterým je odejmutí bankovní licence.
Iniciativa OECD BEPS (base erosion, profit shifting = eroze daňového základu, přesouvání zisku) sice zvýraznila téma přesouvání zisku, tedy vykazování zisku tam, kde se to nadnárodní firmě z hlediska daňové optimalizace hodí, ale k praktickým dopadům je nejen Zucman skeptický. Nicméně je shoda na základním principu, o němž jsem psala už před mnoha lety. Je potřeba sladit ekonomickou aktivitu s daňovým základem a následným placením daní.
Paradise Papers |
---|
Paradise Papers jsou souborem zhruba 13,4 milionu důvěrných finančních dokumentů z let 1950 až 2016 uniklých zejména z přední světové firmy pro offshore podnikání Appleby. Mezi dokumenty, jež byly předány německému listu Süddeutsche Zeitung a poté zpracovány mezinárodní skupinou investigativních novinářů ICIJ, jsou také rozsáhlé firemní registry, které odkrývají finanční aktivity globálních korporací, politiků, celebrit či sportovců v celkem 19 daňových rájích. |
Ve spárech Paradise Papers takto uvízli mimo jiné ukrajinský prezident Petro Porošenko, jeho kolumbijský protějšek Juan Manuel Santos, miliardáři Carlos Slim Helú a George Soros, pilot Formule 1 Lewis Hamilton, zpěváci Bono či Justin Timberlake, Madonna a mnozí další. Z řad korporací se dokumenty dotýkají například společností Facebook, Twitter, Amazon, Apple, Nike, Uber, Deutsche Bank, Siemens či Yahoo!. |
Na úrovni jednotlivých zemí už něco takového vidíme. Zajímavým případem je Kanada, která se snaží podle vzorce zahrnujícího tržby a mzdy rozdělit daňový základ firmy mezi provincie. Nejde tedy o nevyzkoušený přístup. A „country-to – country reporting“ by měl poskytnout dostatečné množství dat pro to, aby se přesouvání zisků zabránilo i mezi státy.
Daňové ráje jsou netolerovatelné. Ať už slouží k praní špinavých peněz, k úniku zdanění superbohatých jednotlivců (velmi často jsou oním mezičlánkem švýcarské banky) či jsou využívány nadnárodními firmami k přesouvání zisku a vyhýbání se zdanění, tvoří patologickou složku současné ekonomiky.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.