Jako první reagovaly centrální banky. Guvernérka Evropské centrální banky Christine Lagardeová hodně „ujela“, když uvedla, že ECB tu není proto, aby uzavírala spready. To byla pro Itálii další rána. Od té doby nicméně už navýšila nástroje ECB – především posílení kvantitativního uvolňování s objemem 750 miliard euro pro tento rok. Nedělejme si ovšem iluze, že by snad v eurozóně panovala shoda, jak dramatický propad ekonomiky řešit na společné úrovni. Idea společných dluhopisů (korona - bondy) narazila na klasické německé „nein“, ale také na masivní odpor Nizozemska. Wolfgang Münchau ve Financial Times rozvíjí ideu emise dluhopisů jen několika zeměmi, bez severních jestřábů.
Ve velkém to nevzdala jen americká administrativa, když oznámila rekordní stimulační program, ale také americký Fed. Ten se, kromě dalších podpůrných opatření, uchýlil k bezprecedentnímu kroku a sice „neomezenému nákupu vládních dluhopisů.“ Financial Times uvádějí, že jde de facto o „znárodnění trhů.“
V sekci Premium čtěte také: Aktivní hibernace. Centrální banky připravují ekonomiku na návrat k normálu
Fiskální nástroje, které vlády
povolávají, jsou velice pestré, ale obecně vzato vidíme řadu společných rysů.
Společná je snaha nenechat padnout kupní sílu, vlády tedy na sebe v různé
míře berou kompenzaci mezd, odkládají placení daní, sociálního pojištění apod.
Německu se podařilo exportovat svůj „kurzarbeit“ do řady dalších zemí.
Další balík opatření se týká
podpory firem, často pomocí státní rozvojové banky, nebo podobné instituce.
Úvěry bezúročné či nízko-úročené, státní záruky jsou nejčastějšími opatřeními.
Řada zemí uvažuje i o záchraně významných strategických podílů, takže převzetí
podílu (de facto znárodnění) je také ve hře, od Německa po Francii a USA.
I vzhledem k tomu, že se pod německým vlivem v evropském prostoru zakořenila politika škrtů (austerity), objevují se námitky, že uvedená opatření budou příliš drahá. Inu, toto není příliš situace, kdy se na to ohlížet. I kdyby vlády neudělaly nic (což bych opravdu nedoporučovala), pak v ekonomice, která je v karanténě a která víceméně stojí, žádné daně nevyberou a propadnou se mnohem víc, než když se pokusí zabránit nejhorším škodám.
Velký špatný. Dopady současné pandemie by mohly překonat krizi z třicátých let, věští známý skeptik
Výhrady proti plošným opatřením
mohou být na místě, problém je ovšem čas. V době pandemie skutečně platí,
že „kdo rychle dává, dvakrát dává,“ i když je tento přístup spjat
s problémem morálního hazardu. Rozumní politici ale ví, že ekonomika není
jojo, rychlý zásah nezabrání recesi, ale může zabránit tomu, abychom se vyhnuli
„písmenu L“ a aby rozsáhlé výrobní kapacity byly zničeny navždy.
I tak je dosti zřetelné, že se
prostě jen nevrátíme k tomu „co bylo“, ekonomiky budou procházet
restrukturalizací, která by se asi odehrála i bez epidemie, ale celý proces bude
– v kontextu deglobalizace – urychlen.
Velké krize přinášejí zlom, v ekonomické praxi i v ekonomickém myšlení. Těžko bychom si před deseti lety mysleli, že i dlouho po Velké recesi bude čtvrtina dluhopisového trhu vykazovat záporný výnos, který se stane „novým normálem.“ Spolu s velmi uvolněnou politikou důležitých centrálních bank a se zápornými úrokovými sazbami v zádech.
Pandemie přinese (a vlastně už přináší) také nové ideje a přístupy, jejichž realizaci uvidíme v nadcházejících měsících. Důraz na lokální ekonomiku a na strategické výroby byl patrný již před pandemií, i zde bude koronavir fungovat jako urychlovač. A v souvislosti s tím, že dluhové břemeno vlád nutně nakyne není překvapivé, že kromě rozsáhlých programů kvantitativního uvolňování se začíná diskutovat o dalším „tabu“ – o monetizaci dluhu.
Spolu
s Paul de Grauwem se domnívám, že to je jediná cesta, jak udržet
eurozónu pohromadě. Vůbec v tuto chvíli nemůžeme vyloučit, že se
monetizace dluhu (a spolu s ní úzká spolupráce mezi vládou a centrální
bankou) nestane „novým normálem“, jako to už deset let jsou záporné úrokové
sazby.
