Islandská ekonomika se ocitla v centru zájmu po roce 2008, kdy vyšla najevo velikost problémů finančního sektoru. Island se proměnil v jedno velké casino, resp. spekulativní fond s vysokým pákovým efektem, a prošel největším finančním krachem, měřeno k velikosti ekonomiky. Odepsáno bylo 60 procent z hodnoty aktiv tří hlavních islandských bank, což se ovšem rovnalo pětiletému islandskému HDP!
Od té doby ze severské říše elfů zaznívá mnoho návrhů, počínajících občanskou ústavou, až k bodu, který je tématem tohoto článku: radikální změny fungování bankovního sektoru. Na Islandu se začali prosazovat příznivci suverénního měnového systému, kteří jsou často reprezentováni organizací Positive Money (PM, v německy mluvících zemích Vollgeld).
Úvahy to nejsou nijak nové, najdeme je u Irvinga Fishera a také Miltona Friedmana. Ze současných slavných proponentů uveďme Martina Wolfa, komentátora Financial Times. Za hlavní problém nejen bankovnictví, ale ekonomiky jako celku, je příznivci PM považováno vytváření „peněz“ úvěrovou emisí. A k tomu směřují i jejich návrhy - stát podle nich musí mít monopol na vznik peněz a banky by měly být jen zprostředkovateli.
V konkrétním již zpracovaném islandském návrhu by měla o tom, kolik peněz se vytvoří, rozhodovat měnová komise. O využití peněz bude rozhodovat parlament, jedná se tedy o návrhy, které reflektují stále sílící kritiku zdánlivé „nezávislosti“ centrálních bank, a především jejich omezenou demokratickou legitimitu. Účty, které by spravovaly komerční banky, by se dělily na transakční, za které se bude bankám platit, a tzv. investiční. Investiční účet by ovšem stále nesl riziko a spíše by se podobal termínovanému vkladu.
PM vs. MMT
Proti návrhu se postavili zastánci jiného alternativního, a jak uvidíme rovněž velmi radikálního přístupu - moderní měnové teorie (MMT). Ani ona není tak úplně „moderní“, neboť její kořeny můžeme vystopovat už na počátku 20. století u německého ekonoma Friedricha Knappa.
Bill Mitchell, který je výraznou osobností MMT, ve svém textu napadá hned výchozí premisu zastánců PM. Krize podle něj nebyla způsobena tím, že existuje úvěrová emise, ale tím, že banky se nechovaly jako banky a podstupovaly extrémně rizikové chování a nebyly přitom dostatečně regulovány.
V jádru sporu kromě jiného bezesporu stojí debata o tom, zda jsou peníze endogenní či exogenní. Při kritice islandského návrhu si Mitchell pomáhá zjištěními vyšetřovací komise, jejímž úkolem bylo přijít na kloub příčině islandského krachu. Dochází k názoru, že vše začalo privatizací původně státem kontrolovaných bank v neoliberálních 90. Letech minulého století. Nedostatečná kontrola povzbuzovala nelegální chování, kdy si firmy přes banky dokonce praly peníze. Zpráva vyšetřovací komise ukazuje, do jaké míry se situace vymkla z rukou: zahraniční vklady byly osmkrát větší než islandský HDP.
A Mitchell kriticky poukazuje i na akademickou obec, která vydávala i těsně před vypuknutím krize uklidňující zprávy o stavu islandského bankovního sektoru.
Mitchell se domnívá, že by islandský návrh riziko neodstranil, ale pouze ho přesunul na stranu investičních účtů. Komise by podle něj jen odrážela neoliberální dogmata, přičemž jedním z následků by byl příliš nízký růst (a stále inflační obavy) a tím pádem i „těsný“ úvěrový trh.
Ovšem nemylme se, Mitchell, stejně jako řada dalších ekonomů, si opravdu nemyslí, že nejlepší reakcí je „nedělat nic“ a nechat stav věcí dle hesla „business as usual.“ Nechť čtenáři sami posoudí, zda jsou radikálnější zastánci Positive money, či moderní měnové teorie.
Banky jako neziskové instituce?
Mitchell také kritizuje tzv. nezávislost centrálních bank. Podle něj musí být včleněny do ekonomického systému v konkrétní podobě spojení s ministerstvem financí, které by dodalo i onu chybějící demokratickou legitimitu. Vláda již za stávajícího systému (je-li měnový suverén) nemá žádná finanční omezení. Je potřeba, aby si této možnosti byla nejen vědoma (např. při monetizaci dluhu jako Japonsko), ale především ji využívala pro potírání nezaměstnanosti, která je velkým tématem příznivců MMT. Pokud je ekonomika pod potenciálem, tak jako je tomu dnes u vyspělých zemí, není se třeba obávat inflačních tlaků.
Banky se musejí změnit, nikoliv ale tím, že jim vezmeme schopnost vytvářet peníze úvěrovou emisí, ale spíše je budeme regulovat na straně aktiv (nikoliv pasiv). Mitchell v dalším svém textu otevřeně píše o tom, že řadu finančních produktů je nutno deklarovat jako nelegální a eliminovat sektor „FIRE“ (anglická zkratka pro finančnictví, pojišťovnictví a nemovitosti). Banky by podle něj měly být veřejnými institucemi neziskového charakteru.
To je koncepce pro českou kotlinu prozatím zřejmě nepředstavitelná. Bohužel i v jiných oblastech týkajících se peněz a bankovnictví se zatím můžeme jen dívat k sousedům. Na bezúročnou banku (Švédsko), etickou banku (Itálie), Landesbanky, které mají významnou rozvojovou roli (Německo), síť družstevních záložen (Rakousko) a desítky nových lokálních měn, které slouží k podpoře regionů (Německo, Francie, Velká Británie). Největší „alternativou“ u nás je bohužel jen umělá depreciace koruny, abychom si utvrdili přepracovací charakter českého vývozu s nízkou přidanou hodnotou.
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Transatlantická smlouva - v čím zájmu?
Kvantitativní uvolňování - boj proti deflaci, nebo měnová válka?
Nízké ceny ropy - kdo vydrží a kdo padne?
Čína jako největší ekonomika světa?
Nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají dál
Zametá ČNB stopy svého selhání?
Největším nepřítelem kapitalismu je kapitál sám
Participativní rozpočet – princip, ne úlitba „otravným“ občanům
Euroasijská unie jako nová hrozba?
Tabu monetizace aneb Změňte peníze!
Zemní plyn jako strategická zbraň?
Mýty českého zahraničního obchodu
Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?
Minimální mzda jako překážka pokroku
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Ilona Švihlíková působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
