Takzvaná normalizace monetární politiky amerického FEDu víceméně skončila dřív, než začala. Objevily se sice spekulace, že za odvoláním navyšování úrokových sazeb stál nátlak prezidenta Trumpa, ale počet dobrých zpráv ze světové ekonomiky skutečně není zrovna ohromující.
O Japonsku, jehož centrální banka takříkajíc posunuje hranice, neboť má větší bilanci než celý HDP, netřeba ztrácet slov.
V eurozóně kvantitativní uvolňování ke konci minulého roku skončilo (a de facto ihned poté se začalo diskutovat o novém stimulativním programu, tzv TLTRO III, ale úrokové sazby jsou nadále velice nízké (depozitní facilita je -0,4 procenta).
Není divu, že více než 10 let po vypuknutí Velké recese tento podivuhodný stav přitahuje pozornost jak akademiků, tak bankéřů, kterým jejich inflační cíle unikají v mlze. Zároveň je signifikantní, že máme mnohem víc otázek, než odpovědí.
O „rozpadu“ Philipsovy křivky jsem už psala, stejně zásadním tématem je, zda v tomto prostředí vůbec má inflační cílování smysl a jaké nástroje na něj použít, když masivní využití kanónu kvantitativního uvolňování rozhodně nevedlo k hyperinflaci, jak se někteří ekonomové obávali. Larry Summers má bezesporu dost prostoru na to, aby uplatnil svou teorii setrvalé stagnace. A čiré zoufalství z malé účinnosti extrémní monetární politiky pak vedlo MMF dokonce k tomu, že naťukl téma zrušení hotovosti (protože pokud existuje jen bezhotovostní forma peněz, pak je možné využít hluboce záporné úrokové sazby).
Čtěte: Ilona Švihlíková k 15 letům v EU: Potřebujeme střízlivý pohled, ne mávání vlaječkou
Nelze ovšem zároveň nevidět, že kromě nafukování bublin, deformací na finančním trhu a zvýhodnění nejbohatších, toho kvantitativní uvolňování pro reálnou ekonomiku zrovna moc nepřineslo. Také proto se v USA diskutují zásadnější, měnově-fiskální návrhy jakou je například tzv. moderní měnová teorie.
Stesky nad tím, že v případě další krize mají centrální banky jen omezený manévrovací prostor (pokud tedy nepřijdou s realizací návrhu zrušení hotovosti), jen překrývají problémy v reálné ekonomice. Monetární politika, ukazuje se natvrdo, je svou šíří a účinností prostě mnohem slabší než politika fiskální. Ta ovšem byla u řady zemí „vypnuta“ více z ideologických, než z reálně ekonomických důvodů (Itálie je výborný příklad). Znehybnění vlády i centrální banky je katastrofální kombinace, pokud vidíme na obzoru světové ekonomiky temná mračna.
A ty vidíme. Jako by nestačilo, že skutečné problémy (tím hlavním z nich je rozdělování produktu mezi práci a kapitál, což je spojeno s masivním dobýváním renty) od Velké recese nebyly vyřešeny (a dokonce jsou přímo ignorovány, protože jejich řešení by ohrozilo dominanci nejbohatších). A do už tak neuspokojivého ekonomického vývoje hází vidle svou politikou prezident Trump, který uvaluje sankce a cla na kohokoliv, kdo ho rozčílí na Twitteru.
Jeho tlak na FED, aby „zase rozjel steroidovou ekonomiku“ se možná nakonec bude realizovat, protože kombinace všech restriktivních obchodních opatření (využívána k domácím politickým a geopolitickým cílům) je natolik zhoubná, že může vážně poškodit celou světovou ekonomiku.
Rozjetí dalšího kola levného půjčování může přispět k druhému Trumpovu zvolení. Expanzivní monetární politika na chvíli (neboť reálná ekonomika nakonec vždy zvítězí) překryje dlouhodobé problémy. Na steroidech ale nakonec přežívá zombie, ne člověk.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
