Zatímco ECB poněkud zoufale rozšiřuje spektrum nástrojů, aby zabránila totálnímu propadnutí do deflace a rozpadu Eurozóny, německý ministr financí má jiné plány. Poslední zbraní ničení eurozóny se má stát takzvaný automatický mechanismus pro restrukturalizaci suverénního dluhu.
Německý návrh jde opačným směrem než většina, řekněme, standardních výzev k zachování eurozóny. Německo nadále odmítá základní souvislosti měnové unie – tedy především skutečnou fiskální unii, nebo alespoň větší redistribuci uvnitř eurozóny.
Eurozóna by se měla podle Schäubleho decentralizovat tím nejhorším možným způsobem: pravidla jsou určována Německem, ale odpovědnost je na jednotlivých vládách. Není divu, že nejen v zemích jižního křídla, ale také ve Finsku je konec sociálního smíru a vážná parlamentní debata o setrvání v eurozóně za dveřmi.
Navrhovaný systém počítá s operací bail – in, tedy záchrana zevnitř, kdy držitelé dluhopisů (vládních v tomto případě) utrpí značné ztráty – což by byly podmínky pro dosažení pomoci z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Vládní dluhopisy by už nebyly považovány pro banky za bezriziková aktiva, ale byly by váženy dle rizika defaultu.
Kreativní obcházení pravidel
Takovýto mechanismus by nutně vedl k opaku, o co se snaží ECB. Německo navíc zdůrazňuje, že právě takovéto ustanovení prokáže znovu důvěryhodnost klauzule „no-bailout“ (v Maastrichtské smlouvě), která byla v případě zemí jižního křídla a Irska poněkud kreativně obejita. Vládní dluhopisy by začaly být vnímány podle jednotlivých zemí jako rizikovější aktiva než nyní.
Německá argumentace má, jak už je u ní obvyklé, moralistní podtón. Banky a domácnosti by se měly stát obezřetnější k příliš benevolentní akceptaci vládních dluhopisů a vlády samotné by se dostaly pod tlak nehromadit dluh. Mělo by tímto návrhem zároveň dojít k odpojení vládních dluhů a problémů bankovního sektoru – toto spojení se ukázalo být pro eurozónu opakovaně osudné (viz Irsko).
Problém ovšem spočívá v tom, že ustanovení takového mechanismu může mít charakter sebesplňujícího se proroctví. Vládní dluhopisy hrají ve finančním systému zvláštní roli. Pokud se stanou samy o sobě rizikovější, celý finanční systém může být ohrožen. Bail-in povede spíše k tomu, že se ještě více zvýší rozdíly mezi rozdílech ve výnosech dluhopisů, což bude dalším krokem směřujícím k rozpadu eurozóny.
Renovace symbolu eurozóny před sídlem ECB ve Frankfurtum, zdroj: ČTK
Velkým odpůrcem německého návrhu je německý ekonom, Peter Bofinger, který se domnívá, že se jedná o nástroj, jak eurozónu zničit a navrhuje Itálii rychle začít uvažovat o vlastní měně. Jedině vlastní měna pak představuje záchranu před defaultem. V Itáli může nastat zvláště závažná situace, banky tam totiž drží až 400 miliard vládního dluhu.
Další zemí v ohrožení (kromě Řecka, jehož banky jsou v ohrožení neustále, jak ukázal i Economist) je Portugalsko, jehož nová levicová vláda se zavázala proti škrtům (austerity) bojovat. Podle Evans-Pritcharda z britského konzervativního deníku Telegraph je Portugalsko v pasti dluhové deflace a tím i „první na ráně.“
Thomas Fazi upozorňuje na útěk kapitálu do zemí jádra, který může být přijetím tohoto návrhu urychlen a vyvolat situaci jako v Řecku a na Kypru. Zvětšení diferenciálů mezi jádrem a periferií jen povede k posílení nerovnováh, které jsou v jádru krize eurozóny.
Smrtící kruh
Spuštění systému může vyvolat děsivý cyklus: zvýšení výnosů u zemí periferie na neudržitelnou úroveň – neschopnost zaplatit vlád uhradit (respektive rolovat) dluh – nutnost využít ESM – krachy bank postižené země – ještě více škrtů – další nárůst dluhu.
Za celým návrhem může stát úvaha, že fiskální politika musí být oproštěna od politiky, a že by měla podléhat striktním pravidlům, vynucovaným technokraty z Bruselu. Zapomíná se ovšem na to, že každá pravidla, ať se neutralitou zaklíná, kdo chce, mají politický podtext a vždy budou někomu vyhovovat více, a někomu méně. Koneckonců, německá pozice jasně říká, že jediným způsobem jak udržet měnovou unii je uvalit přísnou kontrolu a posílit existující pravidla.
Návrh „fiskální unie“ a la Weidmann-Villeroy je svěrací kazajkou vyššího řádu než už dost destruktivní fiskální kompakt (stačí se zeptat Finů). Deflační politika, spojená se zaměřením jen na čistý export, protože domácí poptávka bude udušena na mnoho let – to je ona fiskální unie.
Přečtěte si: Šéfka bankovního dohledu: Pravidla se v eurozóně neuplatňují stejným způsobem
Bofinger se domnívá, že německý návrh dává obrovskou moc soukromým investorům, kteří budou moci jednat jako soudce i porota ohledně solvence zemí. Návrh tedy vlastně prodlužuje onu tržně – konformní demokracii podle Angely Merkelové. Bofinger kontruje: „Nemůžeme dovolit režim, kdy trhy budou pány nad vládami.“
Thomas Fazi se ptá, proč Německo tak vehementně prosazuje návrhy, které jsou nejen ekonomicky destruktivní, ale při současnému vývoji v Evropské unii i politicky šílené. Jeho odpovědi jsou natolik závažné, že je nutné je podrobně uvést:
První variantou je, že Německo nevěří v životaschopnost eurozóny a dělá vše proto, aby se rozpadla a aby konkurenti utrpěli co největší ztráty. Záměrem je tedy vytvořit takovou situaci, aby země periferie neměly na výběr nic jiného než odchod z eurozóny (čímž se vracíme k původní ideji Helmuta Kohla, který chtěl mít měnovou unii omezenou).
Nadřazenost německého modelu
Druhá možnost spočívá v německém přesvědčení o nadřazenosti svého ekonomického modelu (německý ekonomický nacionalismus). Německé návrhy tedy vycházejí z toho, že co je dobré pro ně (model založený růstu čistým exportem, bez ohledu na obrovské nerovnováhy, které tím Německo vytváří) je ideální pro všechny.
Němečtí představitelé jsou přitom zcela slepí k tomu, že touto politikou podporují zánik měnové unie, ze které mají sami největší prospěch (respektive téměř jako jediní prospěch).
Vybrané země Eurozóny, aktuální údaje | |||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|
Itálie | Irsko | Španělsko | Portugalsko | Řecko | Německo | Finsko | |
Výnosy na desetileté dluhopisy | 1,461 | 0,949 | 1,485 | 2,940 | 8,911 | 0,306 | 0,445 |
Veřejný dluh v procentech k HDP | 132,5 | 98,4 | 100,7 | 129,1 | 179,0 | 71,6 | 62,7 |
Celkový dluh v procentech k HDP | 259 | 390 | 313 | 358 | 317 | 188 | 238 |
Rating (S&P) | BBB- | A+ | BBB+ | BB+ | B- | AAA | AA+ |
Zdroj: Tradingeconomics, McKinsey Institute, Debt and (not much)deleveraging, údaje za druhé čtvrtletí roku 2014.
Třetím důvodem je rozšíření německé dominance (čímž se částečně propojuje s druhým důvodem) po celém kontinentu. Měnová unie se nerozpadne, neboť vlády se bojí opustit euro a raději přijmou i tu nejstrašnější škrtací politiku. Německo se stane pánem Evropy, zatímco jih bude ekonomicky a sociálně zničen.
Pro země periferie představují výše uvedené scénáře tragický výběr: nucený odchod, kolaps eurozóny či nekonečné utrpení v rámci eurozóny. Ať už si zvolíte jakoukoliv variantu, výzva Thomase Faziho k vytvoření strategie odchodu z eurozóny pro země periferie je aktuálnější než kdy předtím.
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Čtvrtá průmyslová revoluce změní svět. Víc, než si myslíte
Bude v hlavní roli čínský jüan?
Setrvalá stagnace aneb ďábel přichází?
Řecká tragédie v několika dějstvích
Transatlantická smlouva - v čím zájmu?
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.