Mýtus o Spojených státech jako zemi neomezených možností začíná nabírat stále větší trhliny. Že se zvyšuje míra nerovnosti amerických domácností, potvrdil například nedávný průzkum FEDu, další aktuální studie zase poukazují na rasové a vzdělávací aspekty nerovnosti.
Výzkum FEDu se orientoval na vývoj rodinných financí v pokrizové době, tedy mezi lety 2010 a 2013. Zjištění byla pro mnohé překvapivá - makroekonomické indikátory se totiž v uvedeném období sice zlepšily, ale praktické dopady tohoto „zlepšení“ na americké rodiny byly různé a například medián příjmů amerických domácností dokonce klesl o pět procent. I samotný FED tak potvrzuje závěry diskutované knihy Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století, že ze samotného růstu netěží zdaleka všichni a naopak roste koncentrace příjmů mezi úzkou skupinou nejbohatších.
Rodiny, které mají nejnižší příjmy, zaznamenaly pokračující významné poklesy svých příjmů. Trend neustálého propadu tedy pokračoval. Nepolepšily si ani středně a vyšší středně příjmové domácnosti, které zůstaly v případě průměrných reálných příjmů na svém, takže neměly pokryt propad z krizových let. Nepřekvapí tedy, že nárůstu příjmů dosáhly pouze nejbohatší rodiny. Z hlediska distribuce bohatství jen připomeňme, že jedno procento nejbohatších Američanů vlastní 40 procent národního bohatství, a že toto číslo neustále roste. A blíží se svému vrcholu, kterého bylo dosaženo – jaké překvapení – v roce 1929, tedy počátku Velké deprese.
V analýze příčin prohlubující se nerovnosti se samozřejmě nelze omezit jen na třídní pohled. Studie Matta Brueniga, která z průzkumu FEDu čerpala, se příznačně jmenuje „10 procent nejbohatších bílých rodin vlastní skoro všechno“. Jeho analýza ukazuje tentokrát z rasového pohledu, že ve Spojených státech existuje nejen obrovská třídní nerovnost (koneckonců potvrzovaná také tzv. Giniho koeficientem, který je v USA zcela mimo úroveň vyspělých zemí).
Bruenigovu analýzu doplnil svou studií také profesor Powell z univerzity v Berkeley. Ten potvrzuje, že zájem o témata nerovnosti, sociální mobility, rozdělení bohatství atd. roste. Téměř každý týden se objeví studie či průzkum, které dokumentují negativní tendence v distribuci bohatství. Téma nerovnost uchopili také protestující z Occupy Wall Street, kteří si vypůjčili slogan „My jsme 99 procent“ ze Stiglitzova slavného článku Vláda jednoho procenta, jedním procentem pro jedno procento.
Místo self-made manů oligarchové
V rámci americké debaty to bylo poměrně odvážné, protože Spojené státy se rády považovaly (a stále považují, byť čísla svědčí o opaku) za zemi „neomezených možností“, kde vládne maximální sociální mobilita. Řečeno jednoduše, za zemi, kde self-made man je nejčastější sociální kategorií. Realita je ovšem přesně opačná. Sociální struktury USA se podobají spíše oligarchii. Pokud se ve Spojených státech narodíte chudý (a nedejbože ještě např. černý), vaše šance, že se vypracujete o třídu výše, jsou mnohem nižší než ve srovnání např. se Skandinávií.
Jedním z hlavních problémů je vzdělávání. Otevřené vzdělávání působí jako vyrovnávací faktor ve společnosti. Ve Spojených státech se ovšem zvrhlo ve svůj pravý opak a naopak nerovnosti prohlubuje. Powell jak příklad uvádí srovnání s Indií, kde funguje kastovní systém, zatímco ve Spojených státech je to „systém zón“ – bydlení v lepších či horších čtvrtích, od kterých se pak odvíjí příslušnost ke škole. Nejlepší školy jsou samozřejmě v těch nejluxusnějších čtvrtích. Celkový úpadek amerického vzdělávacího systému vyjma nejprestižnějších univerzit tuto situaci jen stvrzuje. Koneckonců sám Powell tvrdí, že na Berkeley je jen mizivé procento afro-amerických studentů.
Jak zastavit akumulaci bohatství?
Ve Spojených státech dominuje silně individualistický přístup, který poskytuje elitě značné mocenské výhody. Špatná sociální situace či diskriminace na trhu práce apod. jsou nazírány jako problém konkrétního jedince. Takovýto přístup brání systémovému pohledu na sociální situaci a brzdí volání po změně, což naopak zase utužuje postavení nejbohatších skupin a vládnoucí oligarchie.
Nerovnost se samozřejmě také dědí (a tím se znovu dostáváme k Pikettymu). Ve Spojených státech (a nejen tam) absentuje politika, která by zdroje nerovností alespoň zmenšovala. Odstranit je, by znamenalo hlubokou změnu systému, proti které by elity bezesporu použily veškeré prostředky, včetně násilí, neboť by šlo o zachování jejich privilegované pozice.
Profesor Powell hovoří velmi otevřeně, když konstatuje, že americký politický systém je na prodej, a že pro přežití základních demokratických principů je potřeba zastavit akumulaci bohatství a omezit závislost politiky na velkých penězích. Jak ale tento kruh rozetnout? Bez podpory velkých peněz lze totiž uspět v politice jen těžko. A pokud v ní dotyčný uspěje, postará se o to, aby pravidla vyhovovala těm, kteří ho vynesli nahoru (resp. ze kterých sám obvykle pochází).
Poprvé se ale konečně alespoň otevřeně diskutuje o tom, že generace dnešních dětí se bude mít hůře než jejich rodiče. Společenský regres se však jen málokdy obejde bez tlaku na změnu socio-ekonomických podmínek.
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Zametá ČNB stopy svého selhání?
Největším nepřítelem kapitalismu je kapitál sám
Participativní rozpočet – princip, ne úlitba „otravným“ občanům
Euroasijská unie jako nová hrozba?
Tabu monetizace aneb Změňte peníze!
Zemní plyn jako strategická zbraň?
Mýty českého zahraničního obchodu
Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?
Minimální mzda jako překážka pokroku
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.