Sankce – stále častěji používaný nástroj, který v sobě spojuje ekonomiku a geopolitiku. Někdy jsou vnímány jako určitá mezifáze konfliktu, něco mezi diplomacií a válkou. V žádném případě ale nepomáhají uvolnění napětí.
Sankce jsou značně flexibilní, mohou zahrnovat omezení obchodních či finančních vztahů či celkovou blokádu. Mohou cílit na určité sektory, jednotlivce, nebo být komplexní. Konkrétně pak od zákazů vycestování, zmražení aktiv, embarga (na zbraně a vojenský materiál například), omezení přístupu ke kapitálu či snížení zahraniční pomoci. Fantazii se meze nekladou.
Když proto maďarský premiér Orbán v souvislosti se sankcemi uvalenými na Rusko prohlásil, že je to „hůl o dvou koncích“, měl bezesporu pravdu. Zasáhnou v určité míře jak toho, kdo je uvaluje, tak toho, kdo je cílem. Nicméně je potřeba rozlišovat mezi jejich dopadem. Ten ekonomický může být i značný, zatímco ten politický – tedy změna chování, či přímo změna režimu – bývá, jak ukazují výzkumy, dosti omezený. A to nemluvě o tom, že sankce, například právě Ruska, mohou vyvolat protisankce, tedy odvetná opatření.
Častější využívání sankcí zesiluje proces deglobalizace. Přispívá k vytváření bloků, což dále prohlubuje mezinárodní napětí a vytváří značnou míru nejistoty i v ekonomických vztazích. Blokové uspořádání, resp. posun k němu vytváří nové vzorce mezinárodního obchodu i financí.
Vyhodnocení dopadů sankcí je nesmírně obtížné. Například u Ruské federace je potřeba mít na paměti, že korelace a kauzalita není vskutku totéž. Oddělit efekt sankcí od dalších jevů jako vývoj cen ropy (což je klíčový parametr pro ruskou ekonomiku), vývoje rublu atd. je dosti obtížné.
Čtěte: Ilona Švihlíková: Boj proti daňovým únikům je stále nedostatečný
I tak je ovšem patrné, že mnohem více na sankčním režimu proti Rusku tratí EU (nejvíce absolutně Německo, nejvíce vzhledem k velikosti ekonomiky to je Řecko, Kypr a Chorvatsko), naopak USA jen minimálně.
Je také patrné, že Rusko se snaží sankce, resp. své protisankce využít k rozvoji domácí ekonomiky, tedy k politice importní substituce. Na základě analýzy Evropského parlamentu prozatím můžeme konstatovat, že se mu daří u zemědělství a v navazujícím potravinářském sektoru.
„Novinkou“ roku 2017 se staly tzv. extrateritoriální sankce, ke kterým se uchýlily USA a které (dosti neochotně) podepsal i prezident Trump. Tento typ sankcí, který rozzuřil evropské země (velmi silně se proti nim vyjádřil například německý ministr zahraničí) cílí i na zahraniční subjekty. V prohlášení německého ministra zahraničí (a rakouského kancléře Kerna) zaznělo, že „není možné akceptovat hrozbu ilegálních (sic!) extrateritoriálních sankcí proti evropským firmám, které se účastní projektů rozvoje evropské energetické nabídky.“
Sankce dále narušují multilaterální systém zakotvený ve WTO a přispívají k dalšímu oslabení této organizace. Odrážejí a zároveň zesilují podobu současných mezinárodních vztahů. Klesající schopnost nalezení dohody v rámci multilaterálních institucí, ale i vnitřní boje v USA. A vyhlídky pro rok 2018 bohužel neslibují zlepšení.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte: