Menu Zavřít

Ilona Švihlíková: Transatlantická smlouva - v čím zájmu?

31. 3. 2015
Autor: CC BY-ND 2.0: Dennis Skley via Flickr

Případů, kdy EU vehementně bojuje za zájmy někoho jiného, přibývá. Politika řízeného chaosu může pomoci Spojeným státům udržet pozici hegemona, neboť rozvrat širokého pásma od střední po severní Afriku po Blízký, střední Východ až k Afghanistánu má zbrzdit možné rivaly: Rusko a Čínu.

Spojené státy vlnou imigrantů ohrožovány nebudou, to bude Evropa. Podobně lze těžko najít jediný racionální důvod, proč by EU měla nabízet členství Ukrajině v EU, obzvláště při pohledu na to, jakou politiku uvrhla na Řecko, které je čtyřikrát menší a třikrát bohatší než Ukrajina. Není zkrátka příliš chytrá politika dobrovolně nést náklady a rizika, které uvaluje někdo jiný ze zcela sobeckých důvodů.

Vrcholem v tomto snažení užitečného idiota je Transatlantická smlouva (TTIP). Iniciativa vzešla od Spojených států. Podíváme-li se na mapu – což je dovednost, která se dnes ztrácí především v kruzích vrcholných politických představitelů – uvidíme, že paralelně s ní vyjednávaná dohoda Transpacifická (TPP) obkličuje Čínu, a TTIP je, stejně jako konflikt na Ukrajině, geopoliticky namířena na další oslabování Ruska.

TTIP tedy není zcela americkými korporacemi pragmaticky (čí spíše cynicky) podporovanou dohodou, ale je to podle českého ministra zahraničí Zaorálka „naše transatlantická vazba.“ To je zřejmě důvod, proč se má EU stát terčem vlny žalob pod klauzulí ISDS (investor state dispute settlement). UNCTAD, organizace přidružená k OSN, ve svých posledních zprávách (např. Trade and development Report 2014) před použitím této klauzule intenzivně varuje a jako znepokojující neuvěřitelný nárůst žalob korporací na státy, vidí už dokonce i The Economist.

Naopak, český ministr průmyslu Mládek soudí, že se jedná o nutnost, protože jinak by u nás přeci nikdo neinvestoval. Stát je tu tedy od toho, aby vytvářel podmínky na míru pro korporace. Stejně tak pro blaho občanů by bylo posuzování jakékoliv nové legislativy nejprve toho hlediska, zda neohrozí zisky korporací, aby mohla být přijata.

Podrobnější informace k arbitrážím:

Dalším příkladem jsou roky táhnoucí se jednání o reformě Mezinárodního měnového fondu. Jedná se o posílení váhy rozvíjejících se ekonomik (např. Číny), které neodpovídá jejich váze ve světové ekonomice. Reforma stojí kvůli nesouhlasu amerického Kongresu. Ten se totiž obává, že by Spojené státy přišly o svou dominanci v MMF (i ve Světové bance), kterou si pěkně nastavily hned po II. Světové válce. I proto musel zástupce amerického ministerstva financí opakovaně naléhat na Kongres, aby reformu schválil – což se podle mého soudu hned tak nestane, pokud vůbec. Jeho argumentace byla pozoruhodná: Není se čeho bát, Spojené státy nadále budou organizace vést a budou mít zachováno své právo veta. Posílení váhy rozvíjejících se zemí se odehraje na úkor Evropy, která si svůj hlasovací podíl sníží.

Nechybělo ani mírné varování, že Čína si vytváří své vlastní struktury, které mohou ohrozit fungování multilaterálních institucí jako právě MMF. Např. minulý rok bylo na summitu BRICS schváleno založení Rozvojové banky BRICS, nemluvě o Asijské investiční bance pro infrastrukturu. (Asian Infrastructure Investment Bank = AIIB) Reakce republikánů v Kongresu byla jednoduchá – sankcionujme Čínu, manipuluje svou měnu.

Více zde:

Snaha uspokojovat cizí zájmy má ale zřejmě své meze, protože se Velká Británie – ke značné nechuti USA – přidala právě do výše zmíněné, Čínou založené Asijské investiční banky. A vzápětí následovaly Německo, Francie a Itálie. Nejčerstvěji „přihlášky“ podalo i Švýcarsko a Lucembursko.

Čínské motivy jsou pragmatické. Když se nedaří posílení jejího hlasu ve stávajících institucích, založí si prostě nové. Finanční zdroje na to má. Očekává se, že kapitál AIIB bude dost velký, aby se vyrovnal Světové bance. Dominantem organizace bude samozřejmě Čína, s řadou dalších asijských partnerů.

Evropské země, které projevily zájem, budou sice v pozici minoritních akcionářů, ale přesto jim kyne šance na účast v zajímavých projektech. Čína může navíc AIIB nyní vydávat za multilaterální organizaci, kterou si vlastně chrání i své vlastní investice.

Čína totiž v posledních měsících oslabuje svou držbu amerických cenných papírů. Při pokračování trendu ji brzy jako největší americký zahraniční věřitel předežene Japonsko. Spojené státy navíc tlačí na své „partnery“ (Austrálie, Jižní Korea), aby se k Asijské bance nepřipojovaly.

Když jde o přístup ke kapitálu, oslabí se i vazba vazalů (jak o státech EU hovořil už Brzezinski). Když jde o zájmy nás, občanů, tak to samozřejmě neplatí.


Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:

Na tygru a bez kontroly

Kvantitativní uvolňování - boj proti deflaci, nebo měnová válka?

Nízké ceny ropy - kdo vydrží a kdo padne?

Čína jako největší ekonomika světa?

Vysoká a nebezpečná hra Saúdů

Nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají dál

Zametá ČNB stopy svého selhání?

Největším nepřítelem kapitalismu je kapitál sám

Participativní rozpočet – princip, ne úlitba „otravným“ občanům

Euroasijská unie jako nová hrozba?

Ohrožený dolar?

Tabu monetizace aneb Změňte peníze!

Zemní plyn jako strategická zbraň?

Mýty českého zahraničního obchodu

Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?

Šok na druhou

Varovné signály

Minimální mzda jako překážka pokroku

Rentiérský kapitalismus

Hledání živé vody

Nejasnosti kolem dluhů

Kypr jako průzkum bojem

Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru

bitcoin_skoleni


Ilona Švihlíková

Ilona Švihlíková působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.

  • Našli jste v článku chybu?