Spolupodílel se na založení společnost IZIP a Českého národního fóra pro eHealth. Nyní je Milan Cabrnoch europoslancem a problematikou „elektronizace“ zdravotnictví se zabý-vá na půdě Evropského parlamentu.
Europoslanec Milan Cabrnoch Spolupodílel se na založení společnost IZIP a Českého národního fóra pro eHealth. Nyní je Milan Cabrnoch europoslancem a problematikou „elektronizace“ zdravotnictví se zabý-vá na půdě Evropského parlamentu. Jaké jsou konkrétní projekty z oblasti eHealth, které už fungují v praxi v České republice? U poskytovatelů zdravotní péče máme řadu fungujících informačních systémů. Dalo by se říci, že polovina lékařů s nějakým z nich pracuje. Často však zůstává výpočetní technika zapojena pouze pro vykazování zdravotní pojišťovně: už byste asi nenašli doktora, který pro ně nevyužívá počítač. Bohužel jenom mizivá část lékařů vede dokumentaci v elektronické podobě. Velmi vyspělé IT systémy jsou i v nemocnicích. Inspirativní pro celou Evropu jsou systémy sdílení a správy velkých obrazových informací – PACS v Brně. Obrázky z rentgenů, CT, z magnetické rezonance nebo ultrazvuku jsou ve vysoké kvalitě zpřístupněny po síti. Odpadá tak nutnost některá vyšetření opakovat. Dnes se navíc ukazuje, že mnohem cennější než přístroj třeba za osmdesát milionů, je odborník, který umí informace z něj vyhodnocovat. Díky internetu je možné mít v republice například tři určité přístroje a pouze jednoho odborníka, který umí číst obrázky. Ten může sedět na jednom místě a vyhodnocovat z internetu – to je telemedicína. To jsou spíše „soukromé“ aktivity doktorů nebo nemocnic, které začaly informační technologie využívat. Co v téhle oblasti podniká stát, respektive ministerstvo zdravotnictví? Je dobře, že doktoři vyvíjejí „vlastní“ aktivity. Chtít po státu, aby zařídil nějaký jednotný informační systém, není správné. Nicméně ze státních aktivit je důležitá aktivita ministerstva zdravotnictví ve věci vydávání zprávy datového standardu. To je datové rozhraní, díky němuž si software jednotlivých zdravotnických zařízení a pojišťoven rozumí a je možné informace převádět z jednoho do druhého. Poslední věcí jsou dobře rozvinutá statistika a registry. Ty jsou bohatým zdrojem pro vědu a poznání. Vidíte díky němu, jak se vyvíjel zdravotní stav lidí, kteří měli před deseti lety nádor, jak byli léčeni a podobně. Systém IZIP hlásí už přes milion registrovaných pacientů. Motivují nebo informují lékaři nějak pacienty o využívání elektronické zdravotní knížky? Například můj doktor se mi o ničem takovém nezmínil. Závisí na tom, jak je konkrétní doktor zdatný v informačních technologiích, jestli jim důvěřuje, nebo ne. Jsou fanoušci, kteří nosí tři mobily a PDA a digitalizují si všechno včetně jídelníčku. Na druhou stranu máte zapřísáhlé odpůrce. To jsou extrémní skupiny. Uprostřed je pak široká masa lidí, kteří by to dělali, kdyby jim problematiku někdo vysvětlil. Když říkáte – mám lékaře, kterého to nezajímá, já říkám – kdybyste jezdil do autoservisu, kde by vám odmítli dát fakturu nebo grafické vyhodnocení testu brzd a tlumičů, tak změníte servis. Troufl byste si odhadnout nějaký termín, kdy se v Česku dočkáme například zdravotnické dokumentace v elektronické podobě nebo elektronických předpisů na léky? Osobně mám ambici prosadit elektronickou zdravotní dokumentaci do zákona o zdravotních službách. Ten má být účinný od 1. ledna 2009. Jak moc pak budou lékaři e-dokumentaci používat, pak záleží na tom, jak se nám ji podaří vysvětlit a popularizovat. Jak k problematice eHealth přistupuje Evropská unie? Plánuje nějaké „nadnárodní“ projekty, nebo spíš podporu národních řešení formou dotací? Unie klade důraz na interoperabilitu, tedy vzájemné porozumění mezi jednotlivými zdravotnickými systémy. Evropská komise podporuje nejen finančně několik projektů, například Netcards nebo Ten4Health. Je reálné, že když za pár let pojedu na dovolenou po Evropě a vezmu si s sebou čipovou kartu například s elektronickým podpisem, tak už nebudu mít problémy, když dostanu v Itálii chřipku? **
Ano, tímto směrem Evropa jde. Neříkám, že se celá „zIZIPuje“, ale ta řešení nebudou od našeho příliš odlišná. Jde o to, aby se informace o vašem zdraví dostala na místo, kde je potřeba. A to je místo, kde jste vy. Nejjednodušší je tedy informace „dát do kapsy“ pacientovi, a ten si sám rozhodne, kdy je použije.
