Ruské noviny referují o válce stylem, jakým USA ospravedlňovaly bombardování Srbska
Ruský ekonomický deník Kommersant referoval o propuknutí války s Gruzií na první straně pod neuvěřitelným titulkem „Pervaja mirotvorčeskaja vojna“, což můžeme trochu toporně přeložit jako První válka kvůli míru. Od Orwellova proslulého „Válka je mír“ je tento nadpis vzdálen jen nepatrně.
O dva dny později jiné významné ruské noviny Izvestija popisovaly konflikt ve více než celostránkovém článku s titulkem „Naše tanky se valily jako ocelová řeka“. Podobným tónem ostatně sdělil ruský prezident Dmitrij Medveděv světu, že jeho země rozdrtí silou jakýkoliv pokus o agresi vůči ruským vojákům v Gruzii a že ruská armáda bude bránit své občany všude na světě.
Využívání nacionalistických a siláckých prohlášení se v době válečného konfliktu očekává, stejně jako chvástání se boxerů, které předchází střetu v ringu. Zajímavější je první figura – využívání orwellovského jazyka. V tomto duchu se v ruských novinách o válce v Jižní Osetii psalo jako o „humanitární operaci“.
Ruští novináři možná nevědomě, ruští politici zřejmě vědomě tímto absurdním popisem, kdy válku vydávají za cestu k míru či za humanitární intervenci, zřetelně odkazují k zásahu USA a jejich spojenců v Srbsku a Kosovu.
Právě tam vojenské síly NATO pod pláštěm ideologického zdůvodňování lidí, jako je Václav Havel, znovu otevřely prostor k tomu, aby mocnosti naprosto otevřeně porušovaly mezinárodní právo, a ještě své válečné operace označovaly jako obecné dobro a pěstování těch nejušlechtilejších hodnot. Tehdy v Srbsku začalo být bombardování civilní infrastruktury, při kterém zahynulo mnoho obyvatel, označováno souslovím „humanitární intervence“.
Spoléhá se nyní americký prezident George Bush na krátkou paměť lidí, nebo je takový pokrytec, když kritizuje ruský útok na Gruzii slovy, že jde o suverénní stát, jehož integrita nesmí být narušena… Srbsko nebylo suverénním státem? Nebo Irák? Nebo Afghánistán?
Ústup bez boje
Již v roce 1999 reflektoval bombardování Srbska kritik americké zahraniční politiky Noam Chomsky v knize The New Military Humanism – Lessons from Kosovo (Nový vojenský humanismus – Poučení z Kosova) a uzavřel ji slovy: „Právo na ,humanitární intervenci‘ bude v příštích letech používáno mnohem častěji.“
Chomsky v této knize cituje i odborníka na mezinárodní vztahy Luise Henkina, který již v roce 1983 varoval před tím, aby v zájmu zabránit v porušovaní lidských práv v některé zemi bylo použito vojenských operací, jež by nerespektovaly mezinárodní právo. Lidská práva jsou podle Henkina na světě porušována bohužel příliš často – a s touto odvolávkou by pak bylo možné zaútočit téměř na jakýkoliv stát. Ignorování mezinárodního práva s legitimací „humanitární intervence“ vede pouze k tomu, že velmoci se ani nepokoušejí zastírat, že mezinárodní právo ignorují.
Gruzínský prezident Michail Saakašvili musel útok na Jižní Osetii jistě konzultovat s USA. Co mu Condoleeza Riceová říkala, proč mu to schválila, či dokonce doporučila? Je důvodem vytvořit záminku pro přijetí Gruzie do NATO? Proč gruzínský prezident vyprovokoval vojenský konflikt s řádově silnějším soupeřem? Nemohl přece ani ve snu doufat, že by mu připlula na pomoc americká letadlová loď. Vraťme se v malé nadsázce ke geniálnímu Georgi Orwellovi. Říkal si Saakašvili spolu s Orwellem o situaci Gruzie mezi Ruskem a Tureckem, že „Ve hře, co hrajeme, nemůžeme vyhrát. Některé prohry jsou lepší než jiné, toť vše“? A když viděl, že válečný konflikt jeho zemi neprospívá, tak nařídil svým vojákům ústup bez boje, neboť jak pravil opět George Orwell: „Nejrychlejší cesta k ukončení války je prohrát ji.“
