Kluby v europarlamentu se přetahují o sto nezařazených poslanců. Jsou mezi nimi podivíni i extremisté
Někdejší belgický premiér Guy Verhofstadt si v evropských volbách musel připadat jako v hodně špatné detektivce.
Jeho kariéra kandidáta na předsedu Evropské komise totiž nezávisela na přízni rodiny liberálních stran v Evropské unii, kterým šéfuje, ani na podpoře politických lídrů, ale na blahosklonnosti bulharského podnikatele s mafiánskými sklony. Deljan Peevski, politik a majitel několika televizí a deníků v Bulharsku, kvůli jehož dlouhým prstům vyšly loni do ulic desetitisíce Bulharů, se nakonec zachoval jako grant. Verhofstadtovi vzkázal, že ač se stal novým evropským poslancem, nebude jeho Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE) kazit image a raději za své Hnutí za práva a svobody (DPS) pošle náhradnici. To znovuzvolený maďarský europoslanec Béla Kovács si chyby nepřipouští. Přestože bezpečnostní výbor maďarského parlamentu došel k závěru, že je pravděpodobně ruským agentem s úkolem destabilizovat Unii zevnitř, Kovács slaví. Stejně jako jeho dva spolustraníci z extremistické a xenofobní strany Jobbik, kteří obhájili pozice ve štrasburském europarlamentu. Jobbik doposud platil za stranu, s níž nikdo nechtěl spolupracovat. Proto v roce 2009 skončil v Evropském parlamentu v klubu Nezařazených (NI), kam obvykle míří nejrůznější radikálové. Jenže letos je vše jinak a není vyloučeno, že se Jobbik do práce evropské sněmovny naopak výrazně zapojí.
Příběh maďarských extremistů i ALDE, momentálně třetího nejsilnějšího klubu, který posílí také čtyři poslanci za Babišovo hnutí ANO, není vůbec ojedinělý. Letošní volby byly výjimečné v tom, že se do Evropského parlamentu (EP) probojovaly desítky
malých pravicových a převážně silně euroskepticky naladěných stran. Jenže na 150 stran a hnutí, které státy osmadvacítky do EP vysílají, je třeba v unijní sněmovně nejprve roztřídit.
Dilema malých klubů Eurolidovci, papírový vítěz evropských voleb, s tím nemají problém. Ostatně stejně jako evropští socialisté. Národní strany, které berou pod svá křídla, se příliš nemění. Ostatní menší politické formace ale řeší velké dilema. Když si zachovají tvář a nejrůznější extremisty a podivíny do klubu nepřiberou, mohou snadno přijít o vliv i prebendy. A naopak – draftování nově zvolených lidí nebo partají s podivnou minulostí je může uvrhnout do izolace. To vše v době, kdy mají lídři klubů pro lanaření nových europoslanců neobvykle velké pole působnosti. Po volbách zůstává v europarlamentu, který má 751 křesel, více než stovka nezařazených zástupců zemí EU. Nechat je bez povšimnutí si přitom dovolí málokdo. Od síly politického klubu v EP se odvíjejí jeho reálné možnosti působení.
Předsedové klubů rozhodují o tom, kdo a kolik minut smí na plénu mluvit, co a kdy bude parlament projednávat a především jaké legislativní návrhy si kdo vezme na starost jako zpravodaj. Také místopředsednická místa v europarlamentu se rozdělují podle členství v politickém klubu.
V neposlední řadě jde i o peníze. Čím větší klub, tím více může vyčerpat dotací ze zvláštního fondu EP, které kryjí až 85 procent nákladů. Eurolidovci mají letos naplánováno 9,5 milionu eur, zkrátka nepřijdou ani menší formace. Například zmínění euroliberálové (ALDE) mají na svou činnost na letošek přiklepnuto 2,8 milionu eur, sdružení evropských zelených téměř dva miliony eur.
Babiš se Sulíkem Není proto divu, že s výjimkou lidovců a socialistů jsou i po letošních eurovolbách menší evropské strany na lovu. Začít můžeme třeba ALDE, která má kromě babišovců spadeno mimo jiné na Richarda Sulíka, někdejšího slovenského ministra financí, který se do EP dostal za Svobodu a Solidaritu. Především si ale dělá zálusk hned na 17 poslanců italského Hnutí pěti hvězd (M5S) baviče a „muže z lidu“ Beppeho Grilla.
Výhodou ALDE může být fakt, že jde o poměrně nesourodý slepenec. Zatímco sám Verhofstadt podporuje vznik Spojených států evropských a zavedení transakční daně pro banky, nizozemská Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD), která si i v novém europarlamentu udrží tři poslance, platí naopak za euroskeptickou stranu. Však se ji také dlouhodobě snaží zlanařit do svého klubu evropští konzervativci (ECR). Ti se teď musejí pořádně otáčet. Jejich šéf Martin Callanan se do europarlamentu vůbec nedostal a devět původních posil z ODS se smrsklo na Jana Zahradila a Evžena Tošenovského. Chybějících sedm křesel může ECR ale doplnit europoslanci Alternativy za Německo (AfD), kteří se s eurokonzervativci a koneckonců i s ODS shodnou na odporu proti euru. Pravděpodobné je i přetažení čtyř poslanců za vlámský separatistický blok N-VA.
Zatímco liberálové, konzervativci i zelení v Evropském parlamentu spíše v poklidu draftují nová jména, euroskeptický blok Evropa svobody a demokracie (EFD) má pořádně naspěch. Formace složená kolem Strany za nezávislost Velké Británie (UKIP) má na první pohled vystaráno. Právě UKIP s Nigelem Faragem v čele, který dlouhodobě volá po odchodu Londýna z EU, suverénně doma vyhrála a oproti minulému období posílí o 14 mandátů. Bloku přesto hrozí pomalý rozpad.
Ultras sbírají síly Souboj o přetažení nezařazených poslanců může skončit založením úplně nového politického klubu. Své o tom ví ostatně i ODS, která po volbách v roce 2009 vrazila pomyslnou dýku do zad eurolidovcům a společně s britskými konzervativci utekla do nově založené skupiny ECR. Podobnou akci chystá i Marine Le Penová, která s Národní frontou vyhrála eurovolby ve Francii. Připomeňme, že sama je dávno součástí evropského establishmentu – ve štrasburském parlamentu sedí již deset let. Nicméně až dosud s ní do koalice nikdo vstupovat nechtěl, a tak musela vzít zavděk „odkladištěm“ radikálů v podobě Nezařazených.
Ostatně stejně jako nizozemský národovec Geert Wilders, s nímž se před volbami Le Penová vydala na evropské turné. Společně si slíbili, že se pokusí rozložit EU zevnitř. A také že založí nový politický klub. První podmínku – alespoň 25 europoslanců – pohodlně splní. Horší už je to ale s druhým předpokladem. Klub musí posbírat zástupce alespoň ze sedmi zemí EU. A tady může Le Penová s Wilglobal dersem narazit. Prozatím to vypadá, že na svou stranu získají Jobbik a rakouské Svobodné (FPÖ). Jistě by se rád přidal i řecký nováček v europarlamentu – neonacisté ze Zlatého úsvitu. Jenže od těch se dosud Le Penová distancovala. Vzývání Adolfa Hitlera a potetovaní ranaři jsou na političku, která pěstuje salonní nacionalismus, příliš velké sousto.
A ostatní radikály zase předem umně zpracoval Nigel Farage. Třeba polský Kongres nové pravice má ve svém programu kromě obskurností, jako je zavedení tělesných trestů, i liberální ekonomický program založený na volné spolupráci zemí EU. Což je hodnota, kterou Farage prosazuje také.
Z kola ven Přetahovaná o poslance z malých pravicových stran může mít ovšem nezamýšlený a tak trochu paradoxní důsledek – utužení evropského federalismu a větší integraci. Obě tradiční mainstreamové strany v Evropském parlamentu, lidovci a socialisté, pravděpodobně budou chtít vytvořit silnější blok proti euroskeptikům a nejrůznějším radikálům, aby je odsunuli na okraj. Vzhledem k tomu, že eurolidovci i evropští socialisté disponují i v novém parlamentu pohodlnou většinou, ostatní strany mohou lehce vyšachovat. Již nyní úzce spolupracují ve dvou třetinách všech hlasování. A většinou se shodnou na federalistických konceptech.
„Existuje velká hrozba, že se voličům nabídne uměle polarizovaná volba mezi hesly ‚více Evropy‘ a ‚žádná Evropa‘. To by byla ale smutná ironie, protože průzkumy ukazují, že voliči preferují pomalou reformu všude tam, kde se nabízí,“ napsal v listu The Telegraph Mats Persson, ředitel vlivného think tanku Open Europe.
Nejrozumnější cestou je začlenit radikály, kteří jako nováčkové chtějí EU rozložit zevnitř, do bruselského establishmentu. Zosobněným příkladem je sám mluvčí všech nespokojenců Nigel Farage. Přestože brojí proti nadměrné unijní byrokracii a všem nešvarům bruselské administrativy, sám podle listu The Times inkasuje od Evropského parlamentu plnou částku na provoz své britské kanceláře. Přestože v ní neplatí nájem, ale jen služby. Vzhledem k tomu, že britský populista EU demontuje v jejím sídle již 15 let, nebude to se ztečí nových bořitelů bruselských chrámů zas tak horké.
Radikálové sílí
Počet křesel v novém Evropském parlamentu
Národní fronta (FN)
– Francie 24
Dánská lidová strana (DF)
– Dánsko 4
2
Kongres nové pravice (KNP)
– Polsko 4
0
Strana pro svobodu (PVV)
– Nizozemsko 4
4
Svobodní (FPÖ)
– Rakousko 4
2
– Maďarsko Jobbik 3
3
Zlatý úsvit – Řecko (XA) 3
0
Finové (PS)
– Finsko 2
1
Národnědemokratická strana
Německa (NPD) – Německo 1
0
Zdroj: Evropský parlament
Mandáty v období 2009–2014
Eurolidovci i evropští socialisté disponují i v novém parlamentu pohodlnou většinou a ostatní strany mohou lehce vyšachovat. Mainstream má většinu Mandáty v Evropském parlamentu podle politických klubů (k 27. 5. 2014)
Ostatní
65
213
Lidovci (EPP)
190
Socialisté (S&D)
64
Liberálové (ALDE)
52
Zelení (Greens/EFA)
46
Konzervativci (ECR)
42
Levice (GUE/NGL)
38
Skeptici (EFD)
41
Nezařazení (NI)
celkem 751
Zdroj: Evropský parlament Ruský agent i milovník bridže
Noví i staronoví europoslanci za radikální pravicové ministrany mají jedno společné. Kromě francouzské Národní fronty své kolegy spočítají na prstech jedné ruky. O to více jsou výrazné jejich názory. Béla Kovács z Jobbiku je hlavním obhájcem ruské invaze na Krym a čelí podezření, že se do Bruselu dostal jako placený ruský agent. Maďarsko v polovině května požádalo EP, aby Kovácse zbavilo imunity. Zatímco Kovács je jako člen europarlamentu ve výboru pro vztahy s Ruskem činný od roku 2010, Polák Janusz Korwin-Mikke se na svou roli europoslance teprve chystá. Jako šéf polského Kongresu nové pravice tento velmistr v bridži v minulosti navrhl zavedení majetkového cenzu ve volbách a obnovení monarchie. JKM, jak se sám tituluje, také zastává názor, že Hitler o masovém vyvražďování Židů nevěděl. Udo Voigt, někdejší šéf Národnědemokratické strany Německa (NPD), zase prohlašoval, že Židů mohlo za války zahynout maximálně 340 tisíc, nikoli šest milionů. Nic takového od řeckého europoslance Lambrose Fountoulise z neonacistického Zlatého úsvitu neuslyšíme. Oficiálně totiž tlumočí jen názory svého syna, který jako mučedník strany loni na podzim zahynul během střelby poblíž sídla Zlatého úsvitu. Do Evropského parlamentu se Fountoulis starší dostal s tím, že synův prapor boje za lepší Řecko povede dál. Označit šmahem všechny radikální pravicové poslance za nevzdělané xenofoby by bylo ale zkratkovité. Třeba Jussi Halla-aho, nový zástupce strany Finové (dříve Praví Finové), má totiž doktorát z morfologie staroslověnštiny.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
