Jan Veverka byl prvním investorem, který uvěřil, že kombinováním levných letenek se dají vydělat velké peníze a investoval do projektu Skypicker (dnes Kiwi) Olivera Dlouhého deset milionů korun. Ty se teď díky vstupu amerického General Atlantic úctyhodně rozmnožily. Má ale i oblíbenější investice a je momentálně pyšný na další startup v portfoliu.
Toužimský je rodné příjmení mojí maminky, která zemřela koncem roku 2010. Já jsem krátce nato odcházel z Českých drah a zakládal firmu, tak jsem ji pojmenoval po ní. Druhou věcí je, že jsme s Irenou Valentovou zakládali firmu ve Švýcarsku, protože jsem myslel, že budeme dělat především byznys kolem bankovnictví. V Curychu také žije část mé rodiny s tímto příjmením. Proto vznikla i ta německá verze jména.
Proč se Veverkova firma jmenuje Touzimsky Kapital?
Jaký byl důvod vrátit se ze Švýcarska do Prahy?
My jsme tam ten byznys vlastně ani nezačali dělat. Přišel náš vstup do BigBoardu. Navíc ve Švýcarsku začaly banky dělat věci, které nám nedávaly smysl, a bylo zjevné, že nechtějí, aby tam chodili Češi se svým kapitálem.
Nová vlna českého byznysu: Expanduj, dokud můžeš
Vystudoval jste konzervatoř a jste hudebník. Jak se z pozounisty stane byznysmen?
To jednou končila plesová sezona a najednou jsem neměl co na práci. Chodil jsem přitom ještě do školy. Šel jsem do personální agentury, kde mně dohodili práci v kanceláři u generálního ředitele Nestlé. Nakonec jsem tam zůstal dva roky. Hrál jsem dál, ale viděl jsem, jak náročné je živit se muzikou a nebyl to způsob života, jaký jsem chtěl žít.
A tak potom přišel Oskar, později Vodafone. Následně dva roky v Hradeckých pekárnách. Oboje bylo náročné na cestování. De facto jsem seděl čtyři roky v autě.
Měli jsme fabriku v Hradci Králové, Českých Budějovicích, Chebu, ve Varech a Praze. Pak následovala pro mě zlomová práce pro Citibank, kde jsem dělal privátního bankéře a poznal spoustu hodně bohatých a zajímavých lidí. Pak přišly České dráhy a po nich privátní byznys. Na pozoun si ještě občas zahraju i na koncertech.
Muzikanti přece jen bývají emotivní osobnosti, zatímco byznys je dost racionální...
Nebudu jmenovat, ale znám dobře pár hodně emotivních miliardářů a svůj byznys zvládají skvěle. Je to spíše o empatii, schopnosti chápat protistranu. Já nebýval ve škole žádná hvězda. Spíš průměr.
Ale umím se domluvit s blbcem i chytrým k oboustranné spokojenosti. Máma mi celý život říkala, abych se obklopoval chytřejšími lidmi, než jsem já, že mě to posune. Mám v telefonu čísla na opravdu chytré lidi, s nimiž se můžu poradit. Stačí umět pozdravit, poprosit, poděkovat a být pro druhé stejně tak nezištně k dispozici. Nebo se umět rozdělit. Takhle funguji celý život.
Udělal jste jednu z nejprozíravějších investic a vstoupil úplně v počátcích podnikání do startupu Kiwi, který má dnes miliardovou hodnotu.
Nebyli jsme první, koho Oliver Dlouhý s Jirkou Hlavenkou oslovili. Byli jsme ale první, kdo jim uvěřil. Chodili po trhu a sháněli peníze. Hlavenka se znal s Irenou Valentovou, mojí společnicí, a tak jsme se začali bavit. Vzal jsem do toho Aleše Zázvorku, mého letitého rodinného kamaráda, a tak jsme se dostali do Kiwi.
Byli jsme první větší investoři. Stálo to deset milionů korun, neviděli jsme v tom nějak zvlášť rizikovou investici. Oliver potřeboval koupit malou brněnskou firmu, aby na jejím zákaznickém kmenu mohl vyzkoušet svůj nápad. Ta firmička byla v černých číslech.
Kiwi, tehdy Skypicker, měl snad pět zaměstnanců, pak nastoupila Lucie Brešová, úžasná maminka mého mladšího syna. Dělala od rána do noci a ve firmě začínali postupně přibývat zaměstnanci, rostly obraty. To jsem Kiwi ještě sledoval hodně zblízka. Mám mnoho historek z doby, kdy Kiwi nevěřily banky a letenky pro klienty se hradily ze studentské kreditky Honzy Pekaře, dnešního partnera Touzimsky Kapital. Taková byla doba, trochu divočina, ale stálo to za to. Dnes firma zaměstnává tisíce lidí, točí desítky miliard ročně a banky platí Kiwi za to, že s nimi dělá byznys.
Čtěte rozhovor: Fait: Ekonomika zpomalí. A pak začnu nakupovat
Vzájemné vztahy akcionářů a jejich vztahy se zakladateli byly podle některých vyjádření dost napjaté. Můžete to nějak komentovat?
Je málo firem, kde jsou ze všech důležitých setkání akcionářů stenozáznamy a zápisy. Kiwi je jednou z nich. Je to úplná studnice situací, které mohou nastat mezi akcionáři. S Honzou Pekařem vážně uvažujeme, že dle této předlohy napíšeme knížku pro všechny potenciální investory do startupů. Bude se jmenovat Investorské bukkake a Touzimsky bude ta slečna, nad kterou dělají ostatní gentlemani ty věci. Ale vážně. Je celkem běžné, že mezi akcionáři a managementem mohou být rozdílné názory. Nicméně je to vděčné téma pro další investory, kteří chtěli kdysi vstoupit do Kiwi, ale už se jim to z objektivních důvodů nepodařilo. Zrovna nedávno jsem četl rozhovor s jinak úspěšným investorem, který chtěl vstoupit do Kiwi. Dával v tom rozhovoru pozoruhodné rady, na co si mají zakladatelé dávat pozor ve smlouvách, když si pouštějí investory do firmy.
Vzpomněl jsem si přitom na návrh jeho akcionářské dohody, kterou chtěl mít v Kiwi on sám, a míra jeho pokrytectví mě zarazila. Ale naše vztahy v Kiwi se v průběhu posledního roku hodně narovnaly a zlepšily. Myslím dokonce, že Oliver Dlouhý jako zakladatel a motor firmy je rád, že tam s ním částí našeho podílu zůstáváme i po prodeji majority.
Prý neprodáváte celý podíl. Proč?
Jsme přesvědčení, že Kiwi má stále potenciál k masivnímu růstu, a čísla, jichž dosahuje, tomu jednoznačně nasvědčují. Zejména s ohledem na potenciál investora, který do firmy vstupuje.
Valuace nebyla podle vašich představ. Oliver Dlouhý svého času Kiwi ohodnotil na deset miliard korun a dle některých médií kývl investor na něco přes polovinu této částky.
Zaprvé, valuace není nikdy podle představ. Vždy chcete, nebo si alespoň na to myslíte, že byste mohl dostat víc. Nicméně cenu o níž se jedná nemohu komentovat. Zadruhé, není to tak, že o tom mluvil Oliver. Měli jsme zde na stole za poslední dva roky takové nabídky od investorů, kteří Kiwi dobře znali. My jsme se pak z různých důvodů v jednáních neposunuli. Jestli je to dobře, nebo špatně, teď nevím. Každopádně náš investiční horizont byl pět let, jak jsme se dohodli s ostatními akcionáři. Ten termín vypršel na podzim, a tak část podílu prodáváme.
Máte ještě nějaký startup?
Investovali jsme do Pocket Virtuality. Ta firma má neuvěřitelně našlápnuto, je součástí strategických vědeckých projektů celosvětového významu. Spolupracuje s největšími technologickými giganty. Je to přesně ten typ investice, kde máte pocit, že jste součástí něčeho velkého. Z této investice mám radost. Vstoupili jsme do ní díky Ireně Valentové, která se se zakladatelem Honzou Hovorou zná roky. Vůbec jsme neváhali. Jde o lidi, kteří mají za sebou úspěšný projekt Bohemia Interactive. Firma sedí v budově Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT a má již konkrétní výsledky. Věřím, že její technologie budou atraktivní například pro výrobce toho nejnáročnějšího hardwaru.
Šéf CRE Ctibor: Praha zmizela z mapy světa. Globální investory nezajímá
Co považujete za nejlepší investici firmy Touzimsky Kapital?
My nepočítáme investice na desítky ročně. Vždy jsem chtěl dělat maximálně jednu investici ročně. Na víc ani nemáme personální kapacitu. V pomyslném žebříčku našich investic vidím na prvním místě jednoznačně tu úplně první. BigBoard je firma, která vydělává peníze, má skvělý management, akvíruje další firmy, používá moderní technologie a její hodnota nepřetržitě roste. Už to dávno není jen o lepení plakátů. Loni jsme měli na stole velmi zajímavou nabídku na prodej a ukazuje se, že BigBoard to dělá opravdu dobře.
Přestože stát zakázal billboardy u dálnic?
Vím přesně, která jména tlačila v parlamentu na zákaz určitých formátů reklamy na místo toho, aby stát rozumně vedl debatu o tom, jak regulovat venkovní reklamu jako celek. Nebudu jmenovat, nejen do mrtvol, ale obecně do lidí se nekope, a já si nechci kazit karmu. Čili stát nám sice zakázal reklamu u dálnic a silnic první třídy, nicméně my jsme se přizpůsobili a jdeme do jiných formátů reklamy. Utrpěné ztráty jsme okamžitě dorovnali přísunem nového byznysu. Obavu mám spíš z toho, že se otřese ekonomika a s tím související marketingové rozpočty inzerentů. Ale i to jsme už zažili a přežili.
Trochu netypickou investicí je stoprocentní vlastnictví společnosti Unigeo.
Ta firma se mi na začátku moc líbila. U této 65 let staré společnosti zabývající se geologickým průzkumem a těžbou plynu jsme podcenili vnitřní dluh na strojním zařízení firmy. Vypadá sice sexy, že sedíte na prokazatelných zásobách plynu za několik miliard korun, jenže v podmínkách, které tam jsou, není úplně jednoduché plyn dostat na povrch. Je to velmi nákladné a ne vždy se vrt podaří.
Čili Unigeo musí žít z ostatních částí byznysu firmy, ale na to potřebuje techniku odpovídající roku 2019. Prostě nyní musíme investovat do technického zařízení firmy a na těžbu plynu najít zkušeného parťáka. Na obojím pracujeme. Potenciál je stále velký. Když koupíme nový vrták, máme prakticky hned zakázky na rok dopředu. Začátek tohoto roku už vypadá slibně.
Jan Veverka (43) |
---|
• Pochází z Liberce. Absolvoval na konzervatoři obor hry na pozoun. |
• Později vystudoval soudobé dějiny na Fakultě sociální věd UK. |
• Ještě na konzervatoři začal pracovat v kanceláři generálního ředitele Nestlé. |
• Poté dělal obchodního zástupce u mobilního operátora Oskar, dnešního Vodafonu, a později u Hradeckých pekáren. |
• Z nich zamířil do Citibank, kde pracoval jako privátní bankéř. Zde si ho vyhlédl tehdejší šéf českého zastoupení pojišťovny Axa Petr Žaluda a přetáhl ho do pojišťovny, z níž se však rychle i s Žaludou stěhoval na České dráhy, kde pracoval jako tajemník generálního ředitele. |
• Po odchodu z ČD založil v roce 2011 investiční skupinu Touzimsky Kapital, která investuje do středně velkých firem i startupů. |
Ještě máte něco v portfoliu?
Markeetu. To je obchodní název EET pokladen společnosti Smart Software. EET jsme viděli jako obrovskou příležitost. Ale dopadlo to dost jinak. Stát v tomto případě nebyl schopen dodat reálná data.
Skutečná potřeba pokladen a připojení v první a druhé vlně byla poloviční oproti tomu, co tvrdilo ministerstvo financí, které by přece mělo vědět, kolik má živností a obchodních míst v zemi. A polovina živností fakt nezavřela. Takový „fuck up“ státu nikdo nečekal.
Spousta konkurenčních firem kvůli tomu zkrachovala. Nám se díky BigBoardu podařila úvodní kampaň a i v současnosti nám neustále přibývají noví zákazníci, tak jak jim končí smlouvy u konkurence. V tuto chvíli dochází ke konsolidaci na trhu, přičemž se spouští EET na Slovensku a bude se zavádět i v Polsku. Je klidně možné, že tuto investici pošleme do světa někomu, kdo působí na tamních trzích. A nemusí to dlouho trvat.
Se selhávajícím státem máte i starší zkušenosti. Před založením Touzimsky Kapital jste pracoval v Českých drahách. Jak na to vzpomínáte?
České dráhy byly pro mě jednoznačně největší pracovní, ale i lidskou zkušeností. Práce na drahách mě bavila. Když jsme tam přišli, měla státní firma totálně podinvestovaný vozový park a některé obchodní vztahy nastavené z divokých 90. let. Neměla smlouvy ani financování do budoucna. Přišli jsme tam jako kluci z bank, absolutně nepolíbení tamním prostředím. Pro někoho jsme mohli působit jako slon v porcelánu a snad to i někdy byla pravda. Nakonec nás podrželo především největší odborové sdružení a firma se posunula vpřed. Z tohoto pohledu vnímám působení tehdejšího ředitele Petra Žaludy jako velice úspěšné. Já odešel po třech letech v roce 2010.
Celý můj dojem z působení v resortu dopravy je bohužel ovlivněn příchodem Víta Bárty jako ministra a póvlu, co se motal kolem něj. Když pominu ten amatérismus a to, že paralyzovali celý resort na několik let dopředu, tak celkem běžné bylo sledování lidí, zpravodajské hry, nedůvěra. Dokonce odsoudili nějaké policisty, kteří pro nejmenovanou bezpečnostní agenturu nechávali nezákonně odposlouchávat lidi. Byl jsem u soudu jako poškozený. To už ale bylo po zásadních změnách, které jsme v ČD provedli, a firma fungovala normálně v tržním prostředí a nebyla tou dojnou krávou, jak si ti lidé zřejmě představovali.
Vedle vás má kancelář Martin Roman a na trhu se ví, že máte blízké vztahy. Jak to vzniklo?
Když jsem po tlaku lidí od Bárty odcházel z drah, zavolal mi Martin Roman, tehdy generální ředitel ČEZ. Šli jsme na večeři, zajímal se, co plánuji. Řekl jsem mu, že do státní firmy už v životě nevkročím, takže začnu podnikat. Dal mi pár rad, kterých jsem se držel. Dobře mi poradil a také otevřel dveře, tam kde byly přivřené. Mám ho rád, je to slušný člověk. Také proto za ním chodím pro radu, když zvažujeme jako firma nějakou investici. A samozřejmě mu vždy nabídnu partnerství. Například v Kiwi to využil a evidentně nám to spolu vyšlo. Kromě toho je ještě v Markeetě, kde bude také spokojen.
Pokus oživit mrtvolu: plán ministerstva na rozvoj kapitálového trhu firmy na burzu nepřivede
Martin Roman je démonizovanou osobností. Nejste démonizován s ním?
Na tom něco je, ale právě proto, že ho znám, vím, že je to jinak. Jsme hodně odlišní. On je studijní typ, typický premiant a já více dítě ulice. Bude mu letos padesát a dál studuje, teď zrovna v Cambridgi. Byl jsem za ním v létě u moře, měl dovolenou, ale všude měl rozložené papíry, knihy a učil se. Já, když nejsem v kanceláři, tak si beru batoh na záda a mizím třeba na čtrnáct dní do lesa. S tou jeho démonizací je to dost naivní. Když byl šéfem ČEZ, tak měl bezesporu výtlak. Nicméně byl a stále je mu přisuzován větší vliv, než skutečně má. Dnes žije v Londýně, má tam rodinu a úplně jiné starosti než ty, které jsou mu v zákulisí připisovány. Byl bych rád, až se jednou vrátí, aby vstoupil do veřejného života. Naší zemi by to rozhodně pomohlo.
Také jste ale udělal na stará kolena školu.
Ano. Udělal jsem mámě radost, když mě přijali na Fakultu sociálních věd. Absolvoval jsem tam kurz soudobých dějin. Historie mě baví, ale já prostě nejsem studijní typ. U státnic jsem se trochu styděl, ale dali mi to. Asi za to, jak jsem bojoval. Diplom jsem si ale vyzvedl až po několika letech.
Spoustu času dnes trávíte někde v lesích ve výcvikových prostorech s vojáky. Jak jste k tomu přišel?
Pradědeček byl důstojníkem prvorepublikové armády. Dvacet let sbírám polní poštu z první světové války. Vztah k armádě jsem asi měl vždy. Vstup do aktivních záloh pro mě znamenal především závazek, odpovědnost. Jako každý voják jsem přísahal, že v případě potřeby položím za Českou republiku život. Pro mě to nejsou jen řeči. Beru to absolutně vážně, cvičím nad rámec zákonných povinností vojáka v aktivní záloze. Má to i jiné výhody.
Služba v armádě mě nutí v mém věku si udržovat fyzičku, takže i když se mi ráno nechce, tak se prostě musím zvednout a zaběhnout si třeba deset kiláků, nebo si dát jinak do těla. Také platí, že na vojně pozná člověk kamarády na celý život.
Ostatně, já mám štěstí na dobré lidi.
Čtěte také: