INVESTOŘI SE JEŠTĚ NAČEKAJÍ

P l y n á r e n s t v í

Nejméně 450 milionů korun zaplatí státní Transgas za to, aby jeho majitel získal zpět většinový podíl v osmi plynárenských distribučních společnostech. K tomuto zoufalému kroku by nemuselo dojít, kdyby stát v uplynulých letech hlídal svůj majetek a neudělal téměř fatální strategické chyby.

Neexistující strategie, předvolební taktika Klausovy vlády a liknavost státních úředníků v uplynulých třech letech způsobily, že se distribuční společnosti plynu - stejně jako Mostecká uhelná společnost či OKD - málem dostaly do soukromých rukou, aniž by za ně stát dostal byť jen jedinou korunu.

Zahraniční společnosti se již sedm let ucházejí o vstup do českých distribučních firem. Vláda jim každý rok slíbila zahájení privatizace „v reálném čase , nikdy však nezačala jednat. Některé se proto rozhodly z nevypočitatelné země odejít. British Gas a italský SNAM se již před třemi lety vzdaly svých plánů v ČR a zavřely své pražské kanceláře. Vytrvalci změnili strategii. Začali nakupovat volné akcie a podepisovali opční smlouvy na výkon akcionářských práv s obcemi, které mají většinou finanční potíže.

Zahraniční investoři, SPP Bohemia, Gaz de France a další, nedělali nic jiného, než že se před očima nečinných státních úředníků chovali na trhu racionálně. Hrozilo tedy, že většinové podíly některých distribučních společností tiše odplují do jejich rukou bez toho, aby stát tyto operace jakkoli kontroloval. Důvod je prostý. Stát nehlídal svůj majetek. V důsledku toho Fond národního majetku (FNM) nyní v těchto podnicích ovládá pouze 46 až 49 procent akcií.

K první chybě došlo v roce 1995, kdy stát převedl všech 34 procent akcií (nejdříve 15 procent, záhy poté dalších 19) z FNM na obce. Původní záměr byl ovšem jiný. K převodu 19 procent akcií mělo dojít až po vzniku vyšších územněsprávních celků a po vstupu strategického partnera do těchto podniků. Ani jeden z uvedených předpokladů dodnes nebyl splněn.

V létě 1995 změnila vláda názor a vydala obcím všechny jim určené akcie, neboť doufala, že se tento vstřícný krok vůči obcím vyplatí koaličním stranám (ODS, ODA a KDU-ČSL) ve volbách v roce 1996.

Obce, které tyto akcie získaly bez-úplatným převodem, začaly pomalu zjišťovat, že prodají-li výkon akcionářských práv zahraničním investorům, zbaví se alespoň části svých vleklých finančních potíží. Starostové prodávali a investoři získávali kontrolu nad čím dál tím většími balíky akcií.

Úředníci FNM udělali další chybný krok. Privatizační projekt plynárenských a elektroenergetických distribučních společností totiž předpokládal převedení tří procent akcií ve prospěch Restitučního investičního fondu (RIF) a jednoho procenta pro Nadační investiční fond (NIF). Z dividendových výnosů měly být postupně placeny restituční a nadační nároky.

„Fond národního majetku se dopustil strategické chyby, když převedl RIF mimo svoji působnost na soukromou společnost PIAS, která tyto vysoce likvidní akcie okamžitě prodala soukromým zájemcům. Tak klesl podíl státu v distribučních společnostech plynu a elektřiny pod padesát procent, řekl pro EURO bývalý náměstek ministra průmyslu a obchodu Milan Černý.

Generální ředitel Transgasu Miroslav Grec se o této skutečnosti dozvěděl až loni na podzim a, jak řekl, od této chvíle měl pocit, že mu vlasy začínají rychle šedivět. „Při zpracovávání privatizační koncepce vlády pro plynárenské a elek-troenergetické společnosti se vycházelo z toho, že čtyři procenta akcií, které byly vloženy do fondů RIF a NIF, budou do doby, než se definitivně rozhodne o způsobu privatizace, v dosahu státu. S těmito akciemi měl mít stát v uvedených podnicích zaručenou majoritu. Tento krok byl rozhodujícím momentem, kdy stát ztratil pozici majoritního vlastníka, řekl v rozhovoru pro EURO Grec. Ani on, podle svých vlastních slov, dosud nevypátral, kdo dal povolení k tomu, aby akcie distribučních firem mohly být z fondu RIF prodány.

Dostihy prý nebudou

Za této situace změnila vláda Miloše Zemana strategii. V tajném usnesení číslo 514 z 5. srpna 1998 nařídila „posílit vliv státu v plynárenských a elektroenergetických distribučních společnostech . Zadala také Ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO) „prověřit možnosti získání nadpoloviční většiny akcií v těchto společnostech, a to jak cestou uzavření smluv o výkon akcionářských práv k akciím v držení měst a obcí, tak ve spolupráci s podnikem Transgas cestou nákupu patřičného podílu na kapitálovém trhu a od měst a obcí .

Usnesení je v historii české transformace dalším zářným příkladem toho, že stát opět zaspal. MPO a Transgas tedy začaly na konci roku 1998 postupovat tak, jak postupovali zahraniční investoři již od roku 1996.

V souladu s vládním zadáním Transgas minulý týden vyhlásil nepovinný veřejný návrh smlouvy o koupi akcií osmi distribučních plynárenských společností. Aranžérem operace je BNP-Dresdner Bank, a to proto, že všechny ostatní banky obchodující s cennými papíry v ČR byly do nákupů akcií distribučních společností již dříve „namočeny .

Když dva zájemci, kteří vlastní po bezmála 50 procentech akcií, bojují o majoritu, cena akcií obvykle vyšplhá během několika týdnů až na tisícinásobek nominálu, jak se to stalo při akciových dostizích o firmy Vertex, Seliko a další.

Grec se neobává, že by odkup akcií takovou cenovou spirálu roztočil, tím pádem by stát musel za majoritu zaplatit mnohem více peněz než plánovaných 450 milionů korun. „Transgas svým veřejným návrhem sdělil všem držitelům akcií, za jakou cenu hodlá nakupovat. Nezapomeňme, že velká část akcií je v rukou měst a obcí a právě tyto cenné papíry zabrání roztáčení cenové spirály. Mnoho měst totiž přistupuje k problému stejně jako Transgas, tudíž chápe, že majorita státu je potřebná, řekl Grec.

Zatím však není zcela jasné, zda obce, které s napětím čekají, jak dopadne z jejich hlediska státní rozpočet, nakonec nezmění názor a nepodepíšou smlouvy s investory, kteří mají přece jenom více peněz než Transgas. Transgas podle vyjádření ředitele Grece nebude v důsledku nákupu akcií plynárenských společností nucen učinit nabídku na odkoupení dalších akcií příslušných společností. Tuto povinnost totiž jako státní podnik - na rozdíl od soukromého - podle zákona nemá.

Monopol na nejnižší cenu

Nabídka Transgasu je odborníky považována v dějinách privatizace za ojedinělou. Grec na otázku, zda snaha státu získat majoritu není krokem zpět, odpověděl, že jeho přístup k privatizaci distribučních společností je „pořád stejný . „Stát by neměl privatizovat pouhým prodejem minoritního podílu. A to ze dvou důvodů. Zaprvé z hlediska ceny, protože za menšinový podíl získá jen malý obnos. Zadruhé, rychlá privatizace je krok předčasný. V České republice je potřeba nejdříve napravit ceny a vytvořit příslušný legislativní rámec, řekl Grec. Podle něj čas pro privatizaci nelze přesně určit. „Záleží na tom, jak rychle vláda připraví energetickou politiku a zákony, jak rychle zřídí regulační orgán. Rozhodující je také otázka, jak se bude vyvíjet česká ekonomika, aby mohlo dojít k nápravě cenových deformací.

Jaký by byl podle šéfa Transgasu scénář, kdyby se stát nyní nesnažil získat zpět většinové podíly v osmi distribučních firmách? „Největším nebezpečím je to, že by odběratelé nedostávali plyn za nejnižší cenu, kterou jim dlouhodobě zaručuje Transgas. Nedokážu si představit regulační orgán, který by státnímu podniku zakalkuloval do cen dvacetiprocentní zisk. Přitom nelze snahu státu interpretovat tak, že chce získat majoritu, aby mohl nutit všechny distribuční společnosti nakoupit plyn jedině od Transgasu, tvrdí Grec.

Nicméně zástupci zahraničních investorů, kteří se k uvedenému problému pro EURO vyjádřili, mají za to, že Transgas si chce tímto krokem zajistit na více než dvacet let monopol na českém trhu s plynem.

Transgas na koni

Zveřejněné podmínky odkupu akcií nejsou podle analytika makléřské firmy Stratego Invest Pavla Capoucha natolik lákavé, aby bylo možno doporučit jejich prodej. „Vzhledem k atraktivnosti podniků je totiž pravděpodobná protinabídka ze strany privátních zájemců, tvrdí Capouch. Z pohledu akcionářů je prý přesto složité jednoznačně říci, zda návrh využít, či ignorovat.

Na druhou stranu by mohla vzniknout cenová válka, která již řadě drobných majitelů přinesla v minulosti zajímavé zisky, jako např. u Mostecké uhelné. „Je možné, že i investoři, kteří kompletují balíčky distribučních firem, s nějakou nabídkou - pravděpodobně zvýšením poptávky - přijdou, naznačil Capouch. „Proto bych možná doporučoval počkat na poslední chvíli před vypršením nabídky a zvolit vyšší cenu.

Transgas však ústy svého ředitele zdůraznil, že pokud by hrozila cenová válka (v případě Severomoravské plynárenské a Východočeské plynárenské), je podnik ochoten za akcie zaplatit i o něco vyšší cenu. Situaci však hodlá řešit zejména tím, že si zbývající akciový podíl obstará pomocí opčních smluv s obcemi.

Pokud Transgas získá ve všech distribučních společnostech většinu, zahraniční investoři, kteří v uplynulých letech vložili do nákupu stamiliony korun, zřejmě utrpí ztráty. Například Gaz de France, který s nákupem akcií a hlasovacích práv začal až letos na podzim, v něm z nepochopitelných důvodů pokračuje i nyní. Podle informací týdeníku EURO je pravděpodobným důvodem skutečnost, že Gaz de France je státní společnost, kde je rozhodovací proces mnohem delší než u soukromých podniků a nedokázali tedy nákupy s příkazem z pařížské centrály včas zastavit.

„Společnosti, které akcie nakupovaly, nepatří všechny do plynárenského byznysu, jsou mezi nimi i banky. Předpokládám, že tyto instituce shromažďovaly balíky pro plynárenské firmy. Kdybych očekával rozumnou reakci, tak jim doporučím, aby se obrátily na Transgas a část akcií bychom třeba koupili, řekl ředitel Transgasu.

Zůstat, či odejít?

Lze jen doufat, že získání majority pro stát přinese ovoce - zvýšit cenu podniků při prodeji budoucím investorům. Cena státních podílů osmi plynárenských a osmi elektroenergetických společností totiž od dubna 1997 klesla zhruba o 300 milionů dolarů. Potvrzuje to propočet čísel, které obsahuje zpráva pro jednání vlády z dubna 1997 (EURO ji má k dispozici) a nedávné odhady MPO. Aby cena distribučních firem dále neklesala, rozhodla Tošovského vláda o jejich rychlé privatizaci. Mezitím se k moci dostala levicová politická garnitura, která myšlenku Tošovského kabinetu zavrhla a rozhodla získat v podnicích majoritu za zhruba půl miliardy korun. Pokud se Zemanovu kabinetu podaří získat majoritu zpět, přistoupí vláda podle informací týdeníku EURO k jejich privatizaci možná až za dva tři roky. Otázkou je, zda zahraniční investoři budou ochotni nadále vyčkávat, nebo na toto období své pražské kanceláře zavřou.