Zapomeňte na akcie, nemovitosti nebo cizí měny. Proč neoživit své investiční portfolio dostihovým koněm? Zatímco jej šlechtěná krev požene k vítězství, vy budete vzrušující boj sledovat z luxusní lóže, obklopeni vonným kouřem doutníků a se skleničkou drahé skotské v ruce. Sport králů má prostě styl.
Dostihový sport Zapomeňte na akcie, nemovitosti nebo cizí měny. Proč neoživit své investiční portfolio dostihovým koněm? Zatímco jej šlechtěná krev požene k vítězství, vy budete vzrušující boj sledovat z luxusní lóže, obklopeni vonným kouřem doutníků a se skleničkou drahé skotské v ruce. Sport králů má prostě styl.
Zbožňovaný hřebec Blue Coral a domýšlivé čtyřkolové žihadlo Bugatti Veyron, oba hvězdy ve svém oboru, nedosažitelní a dokonalí. Rozdíl je v prvé řadě v ceně. Zatímco nejdražší kůň v Česku přišel podnikatele Jiřího Charváta na sedm milionů korun, jedna koňská síla italského trhače asfaltu je ceněna na směšných 35 tisíc korun. Nutno ovšem dodat, že stroj jich má pod kapotou více než tisíc. Na druhou stranu ale dostihoví koně nejsou jen exkluzivní hračkou, ti nejlepší si svůj oves dokáží mnohonásobně zaplatit. Pro většinu majitelů těchto zvířecích atletů však dostihy zůstávají hlavně příjemnou relaxací, společenskou událostí a občas i prostředkem účinné reklamy.
Tisíc na vítěze
„Finanční náklady a výnosy majitelů koní jsou odrazem celkové ekonomické situace českého dostihového sportu, která je velmi špatná. Stručně řečeno totiž chybí peníze. Státní podpora nedosahuje ani mizivých deseti milionů korun ročně, navíc příští rok už možná nebude vůbec. Ale hlavně, chybí peníze ze sázek. Ty třeba ve Francii představují 97 procent celkových příjmů tohoto sportu, u nás jde jen o pět procent,“ říká Čestmír Olehla, trenér dostihové stáje Wrbna Racing a člen Rady českého Jockey clubu. K jeho svěřencům například patřili i mnohonásobní vítězové Velké pardubické Železník a Registana.
Sázení na koníčky Češi zatím nepřivykli a nějakou razantní změnu tohoto stavu komplikuje možnost tipovat pouze na samotných závodištích. Běžná zahraniční praxe využívání internetu, pošt nebo různých sázkových kanceláři se v tuzemsku zatím neuchytila, masivní rozšíření dostihového sázení se tak zatím nekoná. „A protože peníze ze vstupného jsou více méně zanedbatelnou položkou, většinu nákladů nesou sponzoři a samotní majitelé koní. Ti na ceny pro vítěze přispívají formou startovacích poplatků ve výši pěti procent celkové dostihové dotace. Výsledkem jsou hubené výhry v jednotlivých závodech a tedy i malá rentabilita závodních koní,“ popisuje Olehla.
Ti totiž mohou běhat jen několik málo dostihů v roce a lákavou sumu dva a půl milionu korun za vítězství v nejbohatší Velké pardubické může získat jen jeden. Zbytek se musí spokojit s výhrami, správněji nazýváno dotacemi, o dva řády nižšími, z nichž si navíc dvakrát patnáct procent ukousne odměna trenéru a žokeji. A protože špičkových koní pořizovaných v zahraničí za desítky tisíc eur v Česku příbývá, jedinou možností, jak náklady aspoň z části získat zpět, jsou starty v cizině.
„S trochou nadsázky se dá říct, že jsme vedli českou expanzi do Itálie, hlavně do tamního dostihového ráje Merana. Tam jsme za jeden velmi šťastný rok vyhráli nějakých 16 milionů na pět milionů korun nákladů. Teď je tam ale na pět italských koní jeden český a Italové se tomu pochopitelně brání. Jak snižováním dotací na dostihy, tak i omezováním možnosti startovat jen pro místní závodníky,“ popisuje Olehla. Také proto dnes čeští koně brázdí závodiště řady evropských zemí.
Místo billboardů plnokrevník
„Jistě, ve většině případů jde hlavně o nákladný koníček. Na druhou stranu, já své koně využívám i k reklamě. Dřív jsem za ni vydával ročně 200 tisíc korun, s leckdy nejistým výsledkem. Dnes firmu propaguji i prostřednictvím dostihů, ať už jejich sponzorováním, nebo tím, že moje zvířata vyhrávají a je o nich slyšet,“ říká Stanislav Mička, majitel firmy Elektromontáže Mička. Den před Velkou pardubickou například sponzoroval rovinový dostih věnovaný památce jednoho ze svých někdejších čtyřnohých šampionů. „Poznat je to třeba při obchodních jednáních. Pokud se někdo rozhoduje mezi mojí a jinou srovnatelnou firmou, tak to, že moje jméno poznává z dostihů, může znamenat rozdíl,“ konstatuje Mička.
Naopak jiní majitelé si raději svých zvířecích svěřenců užívají více v soukromí. „Já to beru čistě jako srdeční záležitost, nijak se svými koňmi v byznyse nechlubím. U nás je totiž tento sport pořád ještě považován za trochu snobskou záležitost. Obchodní partneři proto mohou dostihové koně vnímat tak, že když si je můžu dovolit, tak mohou být moje ceny nadsazené, naopak zaměstnanci by zase raději viděli místo zvířat vyšší platy,“ shrnuje se stopou nadsázky v hlase Josef Zavřel, majitel firmy Spedition Zavřel.
Ten na koních jezdí od dětství a až prosperující společnost mu umožnila splnit si dlouholetý sen. A protože se se svými čtyřnohými zaměstnanci nedokáže rozloučit ani po ukončení jejich kariéry, boří občasný mýtus o chladně účetnickém pohledu majitelů na sportovní koně. Jeho staří nebo zranění miláčci totiž odpočívají v důstojném domově vybudovaném v Orlických horách. Ten spolu se stájemi poblíž Pardubic tvoří základnu pro více než desítku svěřenců tohoto nadšence.
Ani miliony neznamenají jistou výhru
Ať už ale budoucí majitel závodního koně tuto svou investici poměřuje srdcem, nebo peněženkou, měl by před první koupí věnovat dostatek času průzkumu terénu. „V zahraničí existuje něco jako agenti, kteří člověka do celého sportu uvedou. U nás tomu tak není a pokud zajdete za trenérem, leckterý z nich může mít cukání prodat vám za každou cenu nějakého koníka z vlastní stáje. Takže doporučuji dát si na čas, pohybovat se v dostizích nějakou dobu jako divák a rozkoukat se,“ radí uvážlivost Čestmír Olehla.
Není ani divu, slušný roček, tedy rok staré hříbě, přijde na zhruba sto až tři sta tisíc korun, sázka na zahraniční kvalitu cenu zvedne o stovky procent. Pořízením zvířete přitom výdaje nekončí, dalších minimálně sto tisíc ročně spolknou výdaje na ustájení, trenéra a další nezbytnosti. Ve dvou letech může kůň s trochou štěstí vyběhat možná čtyřicet tisíc korun, a i později se vyrovnání nákladů a výnosů dá označit za solidní úspěch.
„Pochopitelně někteří majitelé investují
do špičkových zvířat ze zahraničních chovů milionové částky, obecně je ale rozumnější koupit raději dva tři levnější koně. Nejde o BMW, kde je pod kapotou stále stejný stroj se stejným výkonem. Nikdo nemůže zaručit, že dobří rodiče automaticky značí úspěšného potomka, i v Česku je nakonec řada velmi drahých koní s rozpačitými výsledky. A i pokud se pohybujeme kolem těch sto tisíc, tak je možné narazit na budoucí šampiony,“ radí trenér Olehla.
„Tady není potřeba chodit pro příklad příliš daleko. I já jsem koupil dva poměrně drahé francouzské koně, u kterých jsem myslel na Velkou pardubickou a ze kterých nic moc nebylo. A pak jsem byl na dražbě v Polsku, už zavírali, zhasínali a já spíš náhodou pořídil jednoho z posledních levnějších koní. Jako tříletý byl nemocný, tak jsem na něm jen tak rekreačně jezdil po okolí, řeklo by se na pivo. A když jsem ho v pěti letech znovu zkusil dát do sportu, ukázal velmi dobré výsledky,“ usmívá se Josef Zavřel. Bohužel zaúřadovala nešťastná náhoda a kvůli zranění se zmiňovaný Honor nakonec letošní Velké pardubické neúčastnil.
Golf, tenis, dostihy
Právě Velká pardubická steeplechase je důrazným připomenutím jednoho z typických rysů dostihového sportu. Podobně jako třeba u golfu může být závodiště příjemným místem pro navazování nových známostí a utvrzování těch starých. „Řada firem využívá naše prostory jako jakousi neutrální půdu pro různá obchodní setkání. Dostihy jsou přeci jen společenská událost a vyznačují se určitou lákavou noblesou,“ zdůrazňuje ředitel Dostihového spolku Pardubice Jiří Kunát. Závodiště své aktivity navíc rozšiřuje a hostí tak třeba i různé koncerty a jiné kulturní akce, což pomáhá tuto přízeň byznysu utvrdit.
Na rozdíl od jiných sportů, kdy například tenisová raketa nebo golfová hůl patří takřka k povinnému vybavení světa vysokého byznysu, však jen málo majitelů dostihových koní své zvíře považuje čistě za vstupenku mezi VIP. „Takových je jen pár. Samozřejmě se člověk může s někým seznámit, ale to rozhodně není ten hlavní důvod, prvořadí jsou samotní koně,“ rezolutně shrnuje Josef Zavřel.
Dostihový sport tak zjevně místo chladných počtářů přitahuje spíš oddané nadšence. Není divu – přestože v některých případech může šťastná ruka při výběru koně přinést pěknou sumičku, rozhodně na to nelze spoléhat. „Prostě jde o lásku ke koním a také o určitý aktivní odpočinek. Donutí vás to leckam se podívat, s rodinou objíždíte závodiště, užijete si fandění a mezi koníčkáři můžete najít i řadu přátel,“ uzavírá Stanislav Mička.
Kolik vydělávají ti nejlepší?
Železník
Vítěz Velké pardubické z let 1987, 1988, 1989 a 1991, z 58 absolvovaných dostihů vyhrál 30. Jen od roku 1989 tento kůň svému majiteli vyběhal takřka deset milionů korun. Zemřel ve vysokém věku 28 let.
Registana
Dvojnásobná vítězka Velké pardubické z let 2003 a 2004, z 36 startů vyhrála 21 dostihů. Celkově získané dotace 10,5 milionu korun. Dnes je v chovu.
Kdo vládne českým dostihům
V Česku pochopitelně působí celá řada trenérů, mezi nejznámější však lze určitě zařadit Čestmíra Olehlu spojeného se stájí Wrbna Racing, stejně jako stále ještě aktivního fenomenálního jezdce, chovatele a trenéra Josefa Váňu z centrály Bohuslav-Mlýnce. Doplňují je hlavně otec a syn Holčákovi ze stáje Valencio, kteří například v sedmi dostizích předchá-
zejících Velké pardubické získali pět zlatých kovů.
