Co svět světem stojí, nemá nikdy nikdo peněz dost, ale Islámský stát (IS) patří k těm, kteří si zas tolik stěžovat nemusejí. V srpnu přišli jeho šéfové s nápadem vyrábět vlastní měnu, zlatý dinár, jenž jim má pomoci „vymanit se z dolarového otroctví“. Mezitím jim však americké peníze slouží dobře: vést válku na několika frontách najednou není legrace, ale odhady zásob hotovosti, již má IS k dispozici, se pohybují kolem dvou miliard dolarů.
K tomu přibývají každý den zhruba tři miliony z prodeje ropy. To je pro IS životně důležité. Zhruba dvě miliardy dolarů, jež jeho bojovníci nakradli z iráckých a syrských bank, jsou dávno doslova v prachu. Výkupné za rukojmí je zdrojem stále vzácnějším, protože lidí ze zemí ochotných platit miliony už v Iráku a Sýrii mnoho nezbylo. Prodej starožitných památek je pouze občasným přilepšením; ani sponzorské dary se zrovna nehrnou. Ropa tak je hlavním zdrojem příjmů Islámského státu a její podíl na financování celého projektu (především zbraně, žoldy a civilní výdaje, například na nemocnice, jejichž budováním se IS rád chlubí) stále stoupá.
Má to však háček. Islámský stát nemá po celém širém světě jediného otevřeného spojence. Vlády sousedních států jsou vůči němu z pochopitelných důvodů nepřátelské (je to patrně jediná věc, na níž se shodnou dvě nejvýznamnější blízkovýchodní mocnosti, Saúdská Arábie a Írán) a Západ v čele s USA deklaroval svoji vůli veškeré zdroje financování IS co možná nejvíc blokovat. A přesto si šéf IS Abú Bakr al-Bagdádí a jeho lidé přijdou prodejem ropy na miliardu dolarů ročně (a byla by to částka mnohem vyšší, kdyby dokázali těžbu modernizovat).
Na celém obrazu něco nesedí. Ropa je komplikovaný byznys; její těžba, zpracování i doprava jsou technologicky náročné a lze je snadno vystopovat. A když už se to všechno podaří, je třeba na konci toho procesu najít kupce. Kdo tedy ropu od Islámského státu kupuje, když všichni široko daleko jsou proti?
Od Islámského státu za polovic
Odpovědí je několik. Jejich společným jmenovatelem je, že ropy těží IS tolik, že si může dovolit prodávat hluboko pod tržní cenou; podle agentury Bloomberg dostanete kvalitní lehkou sladkou ropu ze severu Sýrie za polovinu ceny běžné.
První skupinou klientů, která proto ropu od IS kupuje, jsou právě lidé v oblastech, jež islamisté spravují (platí to především o Sýrii). Válka je drtivou většinou připravila o živobytí a ropa je jedním z vzácných zdrojů příjmů. Před rokem nikdo netušil, že běžní Syřané budou ochotni a schopni prakticky z ničeho postavit v řádu měsíců stovky malých primitivních rafinerií, z nichž prodávají palivo – sice nekvalitní, ale lepší než žádné – po kanystrech sousedům.
To má několik zajímavých rysů. Zaprvé špatný odhad Západu v tomto smyslu kopíruje špatný odhad putující opačným směrem: arabští vládci stejně tak podcenili schopnost malých amerických firem těžit břidlicovou ropu i za nevýhodných cenových podmínek. Zadruhé Islámskému státu takové uspořádání z několika důvodů výtečně vyhovuje: zatímco jedna velká rafinerie se snadno stane například terčem náletů, stovky malých podniků téhož typu se masovému ničení vzpírají. Navíc je provozují civilisté, jejichž paušální likvidaci si nikdo nechce jen tak vzít na odpovědnost. Praxe IS tak vytvořila jakýsi ropný „cloud“, proti kterému se jen obtížně zasahuje.
Server Worldpolicy.org citoval jednoho z jeho aktérů. Mazín Muchtar si postavil malou rafinerii nedaleko rodné Rakky. „Proč by měli (Američané) jít po mně? Ti, kdo si kupují ode mě benzin, jsou lidé, kteří chtějí žít normální život. Ať jdou po skutečných teroristech, Asadovi a jeho partě,“ řekl Muchtar, který si potřebných 20 tisíc dolarů na stavbu rafinerie vydělal pašováním ropy do Turecka (což je obchodní model, o němž ještě bude řeč).
Druhou – trochu nečekanou – odběratelskou skupinu tvoří úhlavní nepřítel Islámského státu, režim prezidenta Bašára Asada. V březnu letošního roku uvalila Evropská unie sankce na syrského podnikatele George Haswáního a jeho firmu Hesco, jež se zabývá obchodem s energiemi.
Vyšlo najevo, že Haswání kupoval ropu z rafinerie ve městě Tabqa v centrální Sýrii, které padlo v roce 2013 do rukou Islámského státu, a prodával ji Asadovým lidem. (Pro doplnění obrázku zmatku: Unie se na Haswáního zlobí kvůli obchodu s IS, nikoli s Asadem, ačkoli o rok dříve to mohlo být klidně obráceně.) Haswáního později citoval server Nsnbc.me; obchodník mu řekl, že tamní rafinerie běžně spravují lidé z IS společně se státními zaměstnanci, jež islamističtí radikálové potřebují jako experty. Asad za ropu podle něj platí buď v hotovosti, nebo například dodávkami elektřiny do měst ovládaných IS.
Daleko nejvýnosnější však pro Islámský stát je třetí způsob: prodej pašované surové ropy; a je to také ta nejzajímavější stránka věci. Protože většina ropy vytěžené v Sýrii se spotřebuje na místě, představuje pašování surové ropy model, jejž IS využívá především v Iráku – ačkoli by to teoreticky mělo být na hranici nemožnosti.
Saddámův model
IS ovládá několik velkých ropných středisek (viz mapa): ropná pole Nadžmá a al-Kajjará v centrální části země a Adžíl a Chamrín na severu, nedaleko hranice Kurdistánu. Vedle toho bojuje o strategicky výhodně umístěnou velkou rafinerii ve dvousettisícovém městě Bajdží (v srpnu přišly zprávy, že po několika měsících znovu převzala nad městem kontrolu irácká armáda). Ze dvou prvně jmenovaných je doprava relativně jednoduchá: ropa z nich proudí do Jordánska, což pro pašeráky znamená pouze překročit jednu hranici, a do Sýrie, kde žádná funkční hranice neexistuje, protože IS je tam doma.
Nejbohatší těžba však probíhá na dvou polích na severu země, odkud lze ropu smysluplně vozit pouze do Turecka nebo Íránu. V obojím případě vede cesta přes Kurdistán, s nímž IS vede krutý boj o ropné megapole u Kirkúku. To není dobrá výchozí pozice – a přesto právě tudy teče většina ropných příjmů IS. Jak to?
Podle zpráv, na jejichž hodnověrnosti se shodují specializované servery jako Oilprice.com s mainstreamovými médii jako The Guardian, oživil Islámský stát pašeráckou síť, již založil už v 90. letech Saddám Husajn ve snaze obcházet ropné sankce USA a OSN. Z těchto polí směřují denně konvoje k turecké hranici (panarabský server Al Monitor udává přesné číslo 210 cisteren, které pendlují od polí k hranici a zpět). Tam si ropu kupují kurdistánští překupníci-pašeráci, kteří za bílého dne nakládají do svých dodávek sudy, barely a kanystry s ropou a převážejí je do Turecka.
„Ráno si koupíme cisternu o 26 tunách,“ vysvětloval reportérům serveru Middleeasteye.net celý proces jeden z překupníků, jenž dřív bojoval za IS, než se dal na výnosnější pašeráckou kariéru, „zaplatíme za ni čtyři tisíce dolarů a do odpoledne ji prodáme o pár kilometrů dál na turecké straně za patnáct tisíc.“ O většinu výdělku jej sice připraví úplatky na hranicích (650 dolarů za dodávku je podle něj běžná taxa), ale pořád je to lepší živobytí než 500 dolarů žoldu.
Je to také bezpečnější. „Cožpak budou americké drony horší než bombardování IS?“ řekl Guardianu jiný kurdistánský pašerák, „my to tady známe a nebojíme se – budeme ropu vozit, i kdyby na nás čekala smrt, protože jinak se prostě neuživíme.“
Řeknete si teď nejspíš, že když o tomhle systému vědí novináři nejen na místě, nýbrž i v Londýně a potažmo v Praze, proč tomu někdo nezatne tipec. Tím někým mohou být buď Američané, kteří v oblasti mají jednotky vybavené bezpilotními letouny, nebo ještě lépe turecká či kurdistánská vláda.
Barbaři a kolaboranti
Problém má dvě roviny, diplomatickou a obchodní. Američané po nepěkných zkušenostech z nedávné minulosti dávají přednost diplomatickému tlaku na místní vlády, aby se do řešení trablů pouštěly v co největší míře samy. Ankara, jež prochází vlastní transformací, považovala velmi dlouho za svůj hlavní cíl v Sýrii odstranění Bašára Asada a nepřímá podpora IS jí nebyla proti mysli. Jistá změna přišla až po letošním útoku IS na turecké město Suruç nedaleko syrské hranice.
V jiné pozici je Kurdistán a jeho vláda sídlící v Arbílu. Jde jí především o to, aby se nemusela dělit s Bagdádem o ropné příjmy – přičemž jen v poli u Kirkúku je ověřených 16 miliard barelů zásob, což z Iráku činí potenciální ropnou velmoc. To je příběh pro velké dějiny. Tamní aktéři – účastníci malých dějin – však dobře vědí, že iráckému Kurdistánu šéfují dvě rodiny, Barzáníové a Talabáníové (první klika má obsazeno křeslo prezidenta a premiéra, druhá vicepremiéra a až do loňska federálního celoiráckého prezidenta). S trochou nadsázky je veškeré ekonomické dění v iráckém Kurdistánu rozděleno mezi tyto dvě rodiny; je proto stěží představitelné, že by na hranicích s Tureckem mohla fungovat masivní pašerácká operace bez tichého svolení alespoň jedné z nich. Podle serveru Middleeasteye.org patří pašerácké cisterny firmě Nokan Group, která „má úzký vztah k arbílské exekutivě“.
| Nepřímý důkaz |
|---|
| Ropa Islámského státu se pašeráckou sítí dostává do tureckého přístavu Ceyhan, kde se z ní oficiálně stane součást běžných dodávek z Iráku; jako „čistá“ je čerpána do tankerů a míří převážně na evropský trh. Nasvědčuje tomu mimo jiné skutečnost, že v několika obdobích, kdy Islámský stát potřeboval skokově zvýšit své výdaje, stoupla cena přepravy ropy v tankerech z Ceyhanu neúměrně ostatním srovnatelným cenám. Souvislost vysledovali ekonomové z Cambridge University za použití Baltic Dirty Tanker Indexu (BDTI), který taková data shromažďuje. Daleko nejvýnosnější pro Islámský stát je prodej pašované surové ropy, především v Iráku – ačkoli by to teoreticky mělo být na hranici nemožnosti. |
Až se situace uklidní, bude právě Arbíl rozhodovat o osudu ropy v iráckém Kurdistánu, včetně již zmiňovaného pole u Kirkúku. Západní ropné firmy, jejichž technologie a know-how budou Kurdové potřebovat, to vědí lépe než kdo jiný. Nakolik to posiluje odhodlání vlád jejich zemí jít do otevřené konfrontace s Arbílem kvůli pašování zanedbatelného množství ropy do Turecka, je otevřeno diskusi.
Je pravda, že Washington letos na jaře zatlačil i na Kurdy, aby pašeráctví ropy pro IS omezili. Podle serveru Oilprice.com tak intenzita obchodu poklesla o zhruba třetinu. Ne všechny to však přesvědčilo. Norman Bailey, šéf Institutu pro globální ekonomický růst, to říká bez obalu: „Barbarská politika IS je financována kolaboranty z řad západních obchodních a finančních kruhů i sousedních zemí; kupci se najdou snadno. Kdyby jeho protivníci vážně chtěli situaci změnit, byl by Islámský stát už dávno na suchu.“ Bailey není žádný pomatený levičák nebo konspirační teoretik: sloužil jako ekonom v administrativách Ronalda Reagana i George Bushe staršího. A ať už má pravdu více, či méně, je zjevné, že Islámský stát na suchu zdaleka není.
Čtěte také:
Rusko navrhuje trestat odběr ropy od Islámského státu
Po roce chalífátu může Islámský stát v Iráku a Sýrii vládnout dál
Islámský stát shání experty na ropu, nabízí plat pět milionů
