Že zajaté Češky v Pákistánu osvobodila turecká neziskovka, není náhoda. Vliv Turecka ve světě roste také díky seriálům nebo Turkish Airlines
Možná budu několika málo jednotlivcům křivdit, ale troufám si tvrdit, že ještě před týdnem v Česku organizaci jménem IHH Insani Yardim Vakfi nikdo neznal. Když ale tato turecká neziskovka, jejíž název by se dal přeložit jako Nadace pro humanitární pomoc, 28. března zařídila propuštění Hany Humpálové a Antonie Chrástecké ze zajetí v jakémsi afghánském sklepě, jméno organizace se objevilo ve všech sdělovacích prostředcích.
Dva roky se po obou dívkách, které unesli neznámí ozbrojenci zřejmě napojení na al-Káidu, marně pokoušela pátrat česká rozvědka. Pracovník organizace IHH Izzet Sahin, který dostal hledání dívek na starost, dokázal zařídit osvobození za dva měsíce. Když se ho česká média v rozhovorech ptala, jaké má jeho organizace v Pákistánu či Afghánistánu kontakty na teroristické skupiny, z celkem pochopitelných důvodů odmítl odpovědět.
Jisté je, že tyto kontakty organizace má a že bez nich by podobná hledání nikam nevedla.
Organizace IHH, která původně vznikla v roce 1992 pro pomoc bosenským muslimům v bývalé Jugoslávii, má kvůli kontaktům s teroristy často problémy v zahraničí.
Má zakázáno působit v Izraeli, v USA velká skupina senátorů z obou stran navrhovala její zařazení na seznam teroristických skupin. Jak ale ukázala i úspěšná záchranná akce dvou Češek v Afghánistánu, že se jedná o organizaci z Turecka hlásící se k hodnotám islámu, na mnoha místech světa výrazně pomáhá. Neziskovka IHH a její práce je ve skutečnosti jen jedním z mnoha projevů tzv. měkké síly neboli soft power, kterou Turecko vyzařuje do zbytku světa. Autorem termínu soft power je americký profesor Joseph Nye z Harvardu, který ho poprvé užil ve své knize z roku 1990 nazvané Určen vést: Proměny americké moci a pak dál rozvedl v knize z roku 2004 s titulem Soft Power: Jak uspět v mezinárodní politice. Termín vyslovený Nyem se od té doby stal pojmem, který používají státníci po celém světě.
Moc je schopnost, jak ovlivnit chování ostatních tak, abychom dosáhli toho, co chceme my. Na rozdíl od tvrdé síly, která k prosazení moci využívá státní instituce, jako je třeba armáda, je soft power daleko subtilnější a stát nad ní nemá takovou kontrolu – mohou ji prosazovat třeba neziskovky či mezinárodní organizace, píše Nye. Klíčem k prosazení soft power jsou hodnoty, k nimž ostatní vzhlížejí. A právě Turecko ještě donedávna bylo pro mnohé země vzorem. „Turecko je první muslimskou zemí v regionu, která ukazuje, že je možné spojit islám s demokracií, modernitou a úspěchem,“ řekl profesor Nye před dvěma lety v rozhovoru pro anglickou verzi populárního tureckého deníku Zaman. Po posledních excesech premiéra Erdogana už sice zdaleka takovým vzorem není, ale setrvačnost dobré pověsti je velká.
Hnutí Gülen Soft power je možné pasivně vyzařovat, ale také aktivně šířit. Jedním z hlavních šiřitelů tureckého vlivu v zahraničí je hnutí Gülen. Jde o mezinárodní hnutí založené muslimským učencem Fethullahem Gülenem, které má řady následovníků v Turecku, Střední Asii, Africe, ale i dalších zemích, třeba v USA. Koncem 60. let začal Gülen z Izmiru budovat mezinárodní muslimskou síť, která se stala jeho životním dílem.
Dnes do ní patří stovky soukromých škol, mateřských školek a univerzit, banky, nemocnice nebo masová média. Gülenisté řídí také banku Asya Bank nebo Tuskon, mezinárodní organizaci sdružující turecké podnikatele a průmyslníky. Pod hnutí Gülen, kterému se většinou říká prostě Hizmet neboli „služba“, spadá mimo jiné třeba také charitativní neziskovka Kimse Yok Mu, která často působí na podobných místech jako již zmiňovaná IHH.
Vliv hnutí, které nemá žádnou formální strukturu, se šířil nejprve v Turecku, později v postsovětských republikách etnicky i jazykově spřízněných s Tureckem, jako je třeba Ázerbájdžán, Kazachstán či Uzbekistán, ale také na Balkáně, kde žije silná muslimská komunita. Podle BBC je hnutí nejspíše největší a rozhodně nejvlivnější muslimskou mezinárodní sítí na světě. Hnutí za svůj úspěch vděčí kombinaci umírněného islámu a byznysové pragmatičnosti. Problém s hnutím je ten, že je tak rozptýlené, že je těžké říci, co pod něj spadá a co už ne. Kritici hnutí gülenistům vyčítají, že vytvářejí kult či sektu, jakou jsou třeba scientologové nebo mormoni.
Hnutí šlo dlouhou dobu ruku v ruce s vládnoucí stranou AKP premiéra Recepa Tayyipa Erdogana, alespoň tedy v prvním funkčním období. Mezi vrcholnými členy AKP bylo mnoho gülenistů. Erdoganova AKP a hnutí Gülen se ale ve druhém období postupně odcizovaly a v roce 2013 se vazba přetrhala definitivně. V roce 2014 pak Erdogan nechal na základě politicky motivovaných obvinění pozatýkat několik desítek novinářů spojených s hnutím, byla zabavena aktiva Asya Bank, došlo k zavření škol, hnutí celkově upadlo v nemilost. Podle komentátorů se Erdogan obával rostoucího vlivu zástupců hnutí ve státních strukturách. Sám Gülen, nyní dvaasedmdesátiletý, žije v USA, kam emigroval už v roce 1999 poté, co proti němu byla vznesena obvinění, že chce v Turecku zřídit islámský stát.
Sám autoritativní Erdogan a jeho strana, která Turecku dominuje, se ale také snaží rozvíjet soft power ve státní režii. Vláda podporuje budování mešit v zemích, kde žije významné procento muslimů. V současnosti Turecko staví po světě 18 mešit od Albánie po Filipíny. Letos v lednu na sebe Erdogan upoutal pozornost, když při státní návštěvě Havany oznámil úmysl vybudovat mešitu na Kubě.
Komentátoři se shodují, že za imperiálními spády autoritářského Erdogana je pokus zapsat se do historie jako ten, který své zemi vrátil slávu ztracenou po rozpadu Osmanské říše a etabloval ji jako lídra muslimského světa. O tento titul se ale neuchází sám – mešity už dlouho buduje Saúdská Arábie. Vedle stavby mešit Turecko po vzoru britských British Councils nebo německých Goethe-Institutů buduje Instituty Yunuse Emreho. Rozvoj center pojmenovaných po tureckém středověkém básníkovi zahájil prezident Erdogan v roce 2007.
Erdogan má ale oproti Saúdům několik dalších výhod. Jednou z nich jsou aerolinky Turkish Airlines, které sice nevlastní stát (drží 49 procent), ale veškeré kroky letecké společnosti jsou koordinovány se státními zájmy.
Když Turecko otevře nový zastupitelský úřad v některé zemi, zpravidla velmi rychle následuje otevření letecké linky Turkish Airlines. Co do počtu pokrytých destinací jsou aerolinky s 261 místy čtvrté na světě. Jejich přímým cílem je podporovat šíření byznysu tureckých firem.
Telenovelová diplomacie Turecko má pro šíření svého PR ještě jeden mocný nástroj, který mu ostatní muslimské země mohou závidět: televizní seriály. Vysílají se od Albánie až po čínskou provincii Sin-ťiang, bodují v konzervativní Saúdské Arábii i teokratickém Íránu. Zpravidla se jedná o romantické telenovely s jednoduchými zápletkami.
Jejich úspěch spočívá v tom, že dokážou rozehrát vztahové drama s milostnou vášní, aniž by vysloveně porušily tabu, jako je zobrazování nahoty nebo sexu. Ačkoli v nich dívky nechodí zahalené hidžábem a muži pijí alkohol, odehrávají se v muslimské kultuře, takže se v nich cítí doma jak Egypťané, tak třeba Kyrgyzové. Ačkoli jsou banální, jejich zápletky v sobě mají špetku realismu. Ten někdy může vyvolat nečekané následky.
Turecká dívka Noor v romantickém seriálu Gümüs (v arabských zemích běžel pod názvem Noor) je nezávislá a se svým manželem Mohannadem má rovnocenný vztah. Seriálsi
v arabských zemích získal obrovskou popularitu, mluvilo se o popkulturním fenoménu.
Rodiče pojmenovávali své děti podle hlavních postav seriálu, vzor samostatné Noor způsobil vlnu rozvodů. Vila v Istanbulu, kde se natáčel populární seriál, je dnes turistickou atrakcí, kde se vybírá vstupné. Silný emancipační efekt měl také seriál o znásilněné dívce, která se vydá hledat spravedlnost u soudu.
Tím, že turecké telenovely posilují tureckou soft power, se chlubí i ministr kultury.
Podle deníku Hurriyet je Turecko dnes druhým největším exportérem seriálů hned po USA. Předčí i kdysi tak úspěšnou Latinskou Ameriku, kde se dnes také promítají turecké seriály. Roční export tureckých seriálů má hodnotu 200 milionů dolarů ročně a vozí se do více než sta zemí světa, uvedl pro deník Hurriyet šéf sdružení exportérů TIM.
To vše stihl filmový průmysl v 80milionové zemi udělat za deset let – ještě v roce 2002 turecké seriály v zahraničí téměř nikdo neznal.
Mimořádně úspěšným se stal mimo jiné seriál odehrávající se v 16. století, který ukazuje osudy slavného sultána Sulejmana Nádherného. Vidělo ho 200 milionů lidí ve 43 zemích světa. Turecko v roce 2015 sice zdaleka neovládá tolik území jako za Osmanské říše, prostřednictvím své soft power ale ovlivňuje rozhodně největší počet lidí za posledních sto let. l
Za imperiálními spády autoritářského Erdogana je pokus zapsat se do historie jako ten, kdo své zemi vrátil slávu ztracenou po rozpadu Osmanské říše.
O autorovi| Petr Horký • horky@mf.cz
