Nejen ve Spojených státech se rodí podnikatelé, kteří dokážou vydělat miliony dolarů v lukrativním byznysu kolem informačních technologií. Několik velmi úspěšných firem vybudovali šikovní byznysmeni i v Česku. Někteří z nich neodolali nabídkám zahraničních investorů a stali se z nich multimilionáři.
Autor: Martin Siebert
Informační a komunikační technologie jsou jedním z nejperspektivnějších oborů podnikání současnosti. V málokteré jiné oblasti najdete tolik „self-made manů“, kteří doslova z ničeho vybudovali díky dobrému a originálnímu nápadu firmu v hodnotě desítek či stovek milionů. A v málokteré oblasti jsou také investoři ochotni do nadějných firem investovat tolik peněz, aniž by měli výraznější záruky návratnosti investice. Spekulanti, kteří prodělali na takzvané „dot-com“ bublině na konci 90. let 20. století, by mohli vyprávět.
Případů, kdy kolem nadějné mladé firmy kroužili investoři jako vosy kolem bonbonu, se odehrálo několik i v Česku. Někteří podnikatelé vábení peněz odolali a firmu si ponechali. Většinou ale nakonec investoři dosáhli svého. V tuzemsku díky tomu žije hned několik podnikatelů multimilionářů. Mezi nejznámější patří třeba Jan Gritzbach, Ondřej Tomek, Oldřich Bajer či Roman Staněk.
Ne vždy však za výhodným prodejem firmy stály pouze peníze. Někteří z úspěšných technologických podnikatelů prodali svůj byznys také proto, že jednoduše dosáhli svých cílů a neměli další motivaci pokračovat, či se vrhli do jiného oboru podnikání. Desítky či stovky milionů za prodej podniku byly jenom příjemným bonusem. Jedním z příkladů jsou třeba manželé Olga a Valentin Girstlovi. Ti od roku 1990 na českém trhu působili se známou firmou GiTy, nabízející širokou škálu služeb převážně v oblasti firemních komunikací. Loni v létě se ale po téměř dvaceti letech rozhodli podnik prodat společnosti JVS Group. Důvodem bylo svým způsobem vyhoření. „Prostě jsme s manželem vyhodnotili, že už nemáme motivaci GiTy rozvíjet a vést,“ tvrdí Olga Girstlová.
Česko je antivirová velmoc
Jednou z oblastí informačních technologií, v níž patří Česko mezi světovou špičku, je počítačová bezpečnost. Už na území tehdejšího Československa fungovaly na začátku 90. let 20. století tři firmy vyvíjející antivirové programy. O jednu Česká republika po rozdělení federace přišla, další dvě ale zůstaly. Celkem mají dnes společnosti AVG Technologies a Avast Software přes dvě stovky milionů zákazníků po celém světě. Zatímco druhá jmenovaná je stále v českých rukou, AVG Technologies svému zakladateli díky prodeji vynesla desítky milionů korun.
AVG Technologies založil v roce 1991 pod názvem Grisoft Jan Gritzbach s Tomášem Hoferem. Společnost nejprve postupně dobývala český trh a v druhé polovině 90. let vyrazila i do zahraničí. Díky nabídnutí zkušební verze zadarmo se její antivirový sofwtare dostal na stránky download.com, kde si jej brzy všimli jak uživatelé, tak konkurenti. Název AVG se stal známým i ve světě, firma založila v roce 1998 i americkou pobočku.
Záměr rostoucí firmu výhodně prodat pak přišel původně přímo od Jana Gritzbacha. Ten kontaktoval investiční společnost Benson Oak s žádostí o pomoc při hledání vhodného kupce. Tím se nakonec stala přímo Benson Oak, která koupila nejprve minoritní podíl a v roce 2004 se stala i většinovým majitelem Grisoftu. Kolik Janu Gritzbachovi prodej jím vybudované firmy vynesl, nikdy nebylo zveřejněno. Leccos ale naznačuje skutečnost, že v srpnu 2005, ani ne o dva roky později, Benson Oak přeprodal 65procentní balík akcií dalším investorům – Intel Capital a Enterprise Investors – za ohromujících 52 milionů dolarů. „To neřeknu. Bylo by to ale celkově za vyšší cenu než jsme prodávali minulých 65 procent,“ odpovídá Gabriel Eichler z Benson Oak na otázku, za kolik by dnes prodal zbylý 35procentní podíl v úspěšné antivirové firmě.
Naproti tomu druhý antivirový „klenot“, společnost Avast Software, původně Alwil Software, nabídkám zahraničních investorů i konkurentů odolává. Podle šéfa firmy Eduarda Kučery se nabídky na koupi společnosti objevují pravidelně už od roku 1996. Žádná však majitele Eduarda Kučeru a Pavla Baudiše dostatečně nezaujala. To ale neznamená, že Avast nebude prodán v budoucnu. „Zájemců je hodně i dnes,“ říká Kučera. „Kdyby se ale objevila nějaká »devastační« nabídka, z níž bychom se posadili na zadek, tak prodáme,“ říká Kučera. Nostalgické vztahy k firmě, kterou sami vybudovali, je prý už dávno opustily. I peněz si díky podnikání vydělali dost. A jak by taková „devastační“ nabídka měla být vysoká? „Nabídky, které dostáváme, jsou šílené. Abych z nějaké padl na zadek, to už je dnes skoro nemožné,“ naznačuje Kučera.
Miliardy z internetu
Kapitolou samu pro sebe tvoří podnikání na internetu. Zmiňovaná „dot-com“ bublina je důkazem, že očekávání od tohoto fenoménu posledních dvaceti let byla ze strany investorů často až nekritická. Kolem internetových firem létaly desítky milionů dolarů. V Česku se nejvíc peněz točilo kolem internetových vyhledávačů. V počátcích českého internetu patřily mezi největší hráče na trhu tři firmy – Seznam.cz, Centrum.cz a Atlas.cz. Za prvními dvěma stály konkrétní osoby – Ivo Lukačovič, respektive Ondřej Tomek s Oldřichem Bajerem, třetí z nich založila firma Sprinx Systems.
Investoři měli o vstup do mladých firem zájem prakticky po pár měsících fungování, často šlo ale spíše o spekulanty. Seriózní nabídka jako první přišla v případě Centrum.cz. Z potenciálních zájemců nakonec v prosinci 2007 uspěl americký fond Warburg Pincus. Ohledně ceny majoritního podílu v Centrum.cz, respektive mateřské firmě Netcentrum, se hodně spekulovalo. Odhady šplhaly až téměř ke třem miliardám korun, reálně ale cena přesahovala jednu miliardu. I tak se díky ní z Bajera a Tomka stali jedni z nejbohatších Čechů. Přesto po dokončení transakce překvapivě nijak nejásali. „Celý proces byl docela náročný, takže na jedné straně jsem si oddychl, že je to za námi. Na druhé straně je v tom ale i dost sentimentality. Přece jen, byli jsme v Centrum.cz jedenáct let,“ řekl krátce po dokončení akvizice Oldřich Bajer.
Jen za několik měsíců po prodeji Centra následoval i Atlas.cz. Vyhlédl si jej opět fond Warburg Pincus a cena opět nebyla zveřejněna. „Řekněme, že to bylo v rozmezí 400 milionů až jedné miliardy korun,“ přiznal později jeden ze zakladatelů portálu Michal Bláha.
Zatímco majitelé vyhledávačů
Atlas a Centrum svoje firmy prodali, případ největšího českého vyhledávače Seznam je odlišný. Ivo Lukačovič se totiž prodeji firmy vždycky bránil a hledal pouze minoritní partnery, kteří by mu dodali kapitál potřebný pro další rozvoj firmy. V žádném případě ale nestál o to, aby mu někdo mluvil do řízení Seznamu. Nakonec mu ale k udržení pozic ve firmě pomohlo spíše štěstí. V roce 1999 se totiž smířil s tím, že bez ztráty části vlivu na chod společnosti kapitál nezíská.
Podepsal proto smlouvu se švédským investorem Spray. Součástí dohody byl závazek prodeje 30 procent firmy a výměnou za to injekce ve výši dvou milionů dolarů. Po vstupu na burzu pak měl Spray koupit Seznam celý. Kvůli „dot-com“ bublině se vstup na burzu nekonal a Švédům tak zůstal pouze menšinový podíl. Lukačovič se mohl radovat. „Splnil se mi můj podnikatelský sen. Najednou jsem měl minoritního akcionáře, který poskytl investici dvou milionů dolarů a nemohl přitom ani v nejmenším ovlivňovat chod firmy,“ vzpomíná Lukačovič na svém blogu. Spray se nakonec podílu zbavil a česká média hned několikrát spekulovala o zaručeném prodeji Seznamu. Mezi údajnými kupci figuroval dokonce i Microsoft. Ivo Lukačovič je přesto většinovým majitelem Seznamu dodnes, i když se firmě prakticky nevěnuje a čas tráví užíváním vydělaných peněz.
Hraním k milionům
Nejen o české technologické firmy zabývající se vývojem „seriózního“ softwaru jako jsou antiviry je však ve světě zájem. Dobré jméno mají v zahraničí i čeští vývojáři her. Akvizic menších firem se odehrálo několik, za zmínku však stojí zejména jedna: prodej brněnské společnosti Illusion Softworks.
Firma, kterou založil v roce 1997 Petr Vochozka, se během let proslavila několika celosvětově populárními počítačovými hrami, z nichž první předzvěstí budoucích úspěchů byla akční „střílečka“ z druhé světové války Hidden And Dangerous. Opravdový průlom do hráčského světa ale znamenala až dosud nejúspěšnější hra firmy s názvem Mafia, vydaná v roce 2002. Originální titul s mafiánskou tematikou a do té doby nevídaně propracovaným scénářem si získal ohlas i mezi zahraničními recenzenty. Výsledkem byly neuvěřitelné dva miliony prodaných kopií hry.
Brněnští vývojáři pak na sebe upozornili ještě další úspěšnou hrou Vietkong. Díky oběma titulům si společnost Illusion Softworks získala pozornost distributorů a na začátku roku 2008 se nakonec stala součástí amerického herního gigantu Take-Two Interactive Software. Americký moloch ji koupil za blíže nespecifikovanou částku a i další podrobnosti transakce odmítaly obě strany zveřejnit. „Firma už dorostla do určité velikosti a bylo nutné zajistit prostředky a klid pro další rozvoj. Těší nás, že se můžeme stát jedním ze studií 2K a věříme, že toto partnerství posílí pozice našich současných i budoucích her.“ Tak zněl jediný komentář, který v únoru 2008 poskytl Petr Vochozka médiím. Sdílnější nebyl ani šéf kupující firmy Take-Two Ben Feder. Ten pouze potvrdil, že se brněnská společnost dostala do hledáčku právě díky úspěšné hře Mafia.
Podle odhadů expertů na herní průmysl se cena za Illusion Softworks mohla pohybovat kolem 20 milionů dolarů, tedy více než 350 milionů korun. Šéfredaktor časopisu Score Jan Modrák naznačuje i možné další příčiny obchodu. Herní byznys je podle něj velmi rizikový a omezení firmy pouze na několik her by mohlo v případě neúspěchu některé z nich dostat Illusion Softworks do velkých potíží. Zázemí nadnárodní společnost s mnohamiliardovým obratem proto dodalo brněnským vývojářům větší jistotu.
V majetku původních českých zakladatelů však zůstává dodnes jedno herní želízko v ohni. Je jím pražská společnost Bohemia Interactive vybudovaná bratry Markem a Ondřejem Španělovými. I ona se výrazně zapsala na mezinárodní scéně. Vedle realistických válečných her, jako Operation Flashpoint či ArmA, se jí totiž podařilo zaujmout i vojenské profesionály. Bratři Španělové proto dokonce otevřeli australskou pobočku Bohemia Interactive Australia, která měla za úkol vyvíjet speciální výcvikový software pro australskou i americkou armádu. Přesto ale oba zakladatelé odolávají nabídkám a firmu dále vlastní společně s partnerem Slavomírem Pavlíčkem.
Profesionální „prodavač firem“**
Hovoříme-li o úspěších českých podnikatelů, kteří vybudovali technologickou firmu a poté ji s úspěchem prodali do zahraničí, nesmí v této souvislosti chybět jedno jméno: Roman Staněk. Tomu se totiž podobný kousek povedl hned dvakrát. Dnes buduje firmu třetí a zdá se, že je opět „odsouzen k úspěchu“.
Prvním zářezem Romana Staňka byla společnost s názvem NetBeans, která se zabývala vývojovými nástroji pro jazyk Java. Firmu založil Staněk v roce 1997 a už za dva roky se NetBeans ocitla v hledáčku jedné z největších IT firem světa – Sun Microsystems. Nakonec Staněk NetBeans prodal za devět milionů dolarů a hned vzápětí se vrhnul do dalšího podnikání. Založil společnost Systinet. Ta se opět věnovala vývoji softwaru. „Cílem, na němž se tím podílíme, je nová generace internetu nazývaná sémantický web – síť, která na požádání samostatně vyhledá a vytřídí například z informačních systémů dodavatelů a odběratelů vše potřebné k tomu, aby manažer mohl opravdu kvalifikovaně a zároveň rychle rozhodnout,“ popisoval v začátcích Systinetu Roman Staněk.
I Systinet se díky dobrému nápadu stal ve Spojených státech pojmem. Budování tentokrát trvalo déle, na druhou stranu byly mnohem vyšší ale i výnosy z prodeje. Na začátku roku 2006 společnost Mercury Interactive Corporation oznámila, že se se Staňkem dohodla na akvizici. Za Systinet zaplatila 105 milionů dolarů. Kdo by čekal, že multimilionář odejde do penze užívat si vydělaných peněz, spletl by se. Roman Staněk totiž pokračuje v podnikání dále. Jeho aktuální firma se jmenuje Good Data a sídlí v americkém San Franciscu. O tom, že i s třetí firmou Roman Staněk uspěje, nikdo příliš nepochybuje. Jinak by těžko do české firmy američtí investoři jen vloni napumpovali 2,5 milionu dolarů a nevybral by siji i investor Marc Andreessen, který se proslavil právě vyhledáváním nadějných začínajících firem.
