Když byl v červnu roku 2009 zvolen předsedou Českomoravského fotbalového svazu, měl Ivan Hašek velké plány. Sliboval lepší výsledky reprezentace, skoncování s korupcí, jež český fotbal výrazně pošpinila, a především další zdroje peněz do svazové pokladny.
Foto: David Turecký
Jak je na tom český fotbal? Mají firmy i v době krize zájem ho podporovat?
Krize samozřejmě sponzory určitým způsobem poznamenala, pociťují to hlavně kluby. Důležité ale je, že se nám podařilo udržet sponzory, kteří s námi spolupracovali v minulosti. Vážím si toho, že se k českému fotbalu ani v době krize neotočili zády.
Sliboval jste však více peněz z dalších zdrojů. Jak těžké je sehnat nové sponzory?
Samozřejmě jednáme i s dalšími potenciálními sponzory. Víme, že zájem o fotbal tu z jejich strany je. Zajímavé projekty jsme například podepsali pro mládež, což je jedna z oblastí, kde fotbal do budoucna nabízí velké možnosti. Přece jen je nás půl milionu sportujících a další miliony lidí v rodinách, kde je sport zajímá. Česká populace je navíc výrazně fotbalová.
Některé sponzory odrazuje korupce, o níž se v souvislosti s fotbalem často mluví. Jak se vám daří na tomto poli?
Samozřejmě pracujeme na tom, abychom zamezili korupci na všech úrovních. Už na příštím výkonném výboru představíme projekt, který by toho měl dosáhnout. Chceme proti korupci zakročit daleko tvrději. Víc ale zatím prozrazovat nebudu.
V poslední době se často mluví o roli státu ve sportu. Jaká by podle vás měla být?
Především by měl mít zájem, aby tu byla zdravá populace, aby lidé měli sportovního ducha a sport chápali jako součást každodenního života. Mluvím teď opravdu obecně o sportu, ne jen o fotbalu.
Navíc jsem přesvědčený, že když bude aktivně sportovat víc lidí, ubude problémů, které musí řešit policie a soudci a které způsobují lidé tím, že nemají co dělat. Tyhle problémy stojí stát mnohem víc, proto ve vyspělých zemích podporují sportující mládež.
Kolik peněz by tedy měl stát na podporu sportu vynakládat?
Přesnou částku nemůžu říct, ale mělo by se především najít systémové řešení, aby děti neodcházely od sportu. Průšvih je, že chybí peníze od Sazky, která splácí O2 Arenu.
A bohužel musím říct, že se bojím toho, že za chvíli bude sport jen pro bohaté.
Bavíme se o nedostatku peněz pro výchovu mladých sportovců. Jak konkrétně se podfinancování projevuje ve fotbale?
Především tím, že se stále spoléhá na dobrovolníky. O děti se starají tátové nebo učitelé. Sice je vedou ke sportu, ale pokud chceme zvýšit kvalitu, musíme do systému zapracovat odborníky s fotbalovým vzděláním. To je zásadní věc.
Takže chybí odborníci?
Ivan HAŠEK (47 ) |
Narodil se 6. září 1963 v Městci Králové. V současné době působí jako předseda ČMFS. Už ve 14 letech hrál za pražskou Spartu. S francouzským Racingem se mu později podařilo získat šest ligových titulů. Dva roky hrál také v Japonsku. Za československou reprezentaci hrál 55 utkání a jako kapitán ji vedl například na mistrovství světa v Itálii v roce 1990. Trenérskou kariéru začal ve Spartě, klub dovedl dvakrát k domácímu titulu. Koučem byl i ve francouzském Štrasburku a ve Spojených arabských emirátech. V roce 2009 působil jako hlavní reprezentační trenér České republiky. |
Myslím, že nemáme dost kvalitních trenérů. Musíme proto sehnat finance na to, aby i ty nejmenší kluby mohly dát nějakou odměnu lidem, kteří se o mládež starají. Lidem, kteří plní nejen trenérskou funkci, ale podílejí se přímo na její výchově. Jsou totiž i „učiteli“, vedou děti ke kolektivnímu myšlení, učí je smyslu pro fair play. To jsou základní principy do života. Nevím, jestli si tuhle ohromnou funkci fotbalu politici dostatečně uvědomují.
Zázemí a tréninkové prostory problémem nejsou?
To se zase dostáváme k podpoře sportu od státu, konkrétně od obcí a měst. U nás totiž jsou často vlastníky sportovních zařízení přímo kluby, které tak musí financovat celý provoz, což jim samozřejmě bere spoustu energie i financí. Kdyby se o provoz staraly obce, jak je to často zvykem v zahraničí, mohly by ty prostředky jít na mládež.
Je ale vůbec mezi dětmi o fotbal zájem?
Věřím, že ano. Bohužel nám ubývá dětí na vesnicích, kde se hraje v pěti, šesti hráčích v poli. Nedají dohromady celou jedenáctku. Jinak zájem pořád je, ale musí se o ně někdo kvalitně starat. Jenže v současné době se každý musí ohánět nebo starat sám o sebe. A když nebude mít ani korunu, těžko může financovat fotbal.
Za komunismu fungovala střediska vrcholového sportu. Není čas, abychom se k podobnému modelu vrátili?
Když jsme získali v roce 1976 medaili na mistrovství Evropy, neřekl bych, že to bylo díky dobře fungujícím střediskům mládeže. Takhle bych to neviděl.
Ale samozřejmě, proces výchovy špičkových fotbalistů je úplně jiný. Musíme se zaměřit na kvalitu, nejen na kvantitu, abychom měli víc top hráčů, kteří se prosadí ve světové špičce.
Je tu ale další problém. Před třemi lety jsme například byli druzí na mistrovství světa hráčů do dvaceti let. Snad všichni z týmu ale brzy odešli do zahraničí, na což ještě nebyli připraveni. Výsledkem je, že z tohoto týmu se jich do reprezentačního „áčka“ prosadilo jen pár.
Takže v zahraničí ustrnuli?
Věřím, že se ti kluci ještě prosadí. Je to však generace, která je od začátku trochu uspokojená tím, že získala nějaké zkušenosti a nějaké prostředky. Její fotbalový růst se ale v zahraničí zastavil.
Jak ale mladé hráče udržet doma?
Problémem je, že české kluby nemohou fotbalisty zaplatit jako kluby v zahraničí. Podmínky však lepší mít můžeme. Těm nejlepším pak musíme zajistit takové, aby doma zůstali co nejdéle a do zahraničí odcházeli, až na to budou opravdu připravení.
Je to otázka ekonomiky špičky fotbalu a svaz chce pomoct. Proto jsme zvedli profesionálním klubům finance ze svazu. Jde ale o dlouhodobý proces.
Nemají však fotbalisté jednoduše vyšší nároky, než je jim tato republika schopna nabídnout?
Všude, kde jsem působil, jsou fotbalisté mimořádně dobře placení. Možná je to vůči doktorům a některým lidem nespravedlivé, ale zkrátka to tak je. Taky si musíme uvědomit, že u nás se fotbalem špičkově uživí a zajistí do budoucna jen jedno procento fotbalistů. Ostatní musí po třicítce začít úplně jiný život, na který nejsou připraveni.
Fotbalisté v Česku nejsou přepláceni, když srovnáme jejich platy se zahraničím. Jsou přepláceni vůči jiným profesím, ano, ale ne ve srovnání se světem. Ve Francii dostávají třeba pětinásobek průměrného platu, u nás zhruba dvojnásobek.
Hodně se mluví o pádu českého fotbalu. Proč k němu došlo? Je to absencí nástupců takzvané zlaté generace kolem Pavla Nedvěda, Jana Kollera nebo Vladimíra Šmicera?
Důstojné nástupce musíme vychovat, ale nebude to tak jednoduché, ti kluci byli výjimeční. Byla to mimořádná generace, díky níž byl český fotbal nahoře. Teď je sice trošku dole, co se hráčské výkonnosti týče, ale nikdo nemůže čekat, že budeme pořád jen vyhrávat. Snažíme se vychovat co nejvíc slušných lidí a budeme se snažit, aby to byli i co nejlepší fotbalisté. Ale ten vrchol, profesionálové, to jsou jen dvě procenta, zbytek jsou lidé, kteří sport dělají pro zábavu.
Na závěr: Co vy sám považujete za největší problém českého sportu?
Že si tady všichni hrají jen na svém písečku. Jenže ono je třeba, aby se sport dal dohromady. Musíme společně najít systémové řešení podpory sportu.
Český sport totiž opravdu upadá, nemáme moc týmů, které by nás mohly reprezentovat třeba na olympiádě. Ano, jsou tu někteří jednotlivci, jako Martina Sáblíková nebo Lukáš Bauer, ale to jsou výjimeční lidé. Co se týče kolektivních sportů, vidím málo týmů, které by měly tu sílu reprezentovat Českou republiku na velkých akcích. A tady je právě třeba systémové podpory.