Ivan Hrozný

Očista policie od „kryptoestébáků“ není nejdůležitějším úkolem resortu vnitra

Případ šéfa české pobočky Interpolu Pavola Mihála, který byl před listopadem 1989 nejdříve tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti a později kmenovým příslušníkem komunistické tajné policie, nevrhá špatné světlo pouze na proces lustrací. Při vyhledávání v registru spolupracovníků StB opravdu mnohdy stačilo jen lehce pozměnit diakritiku či z Pavola udělat Pavla, aby se ze sprostého udavače po lustrační recyklaci stal nový neposkvrněný člověk. Nebylo tak složité ošálit úřady (ministerstvo vnitra). Traduje se dokonce, že ještě v době federálního ministerstva dostaly některé bezpečnostní složky k dispozici čistá lustrační osvědčení, beze jmen, aby jimi dokázaly „pokrýt své lidi“. Kauza není dobrou vizitkou pro práci Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ), který by za normální situace neměl tak snadno někomu „skočit na špek“. Prozatím vylučme variantu, že by se jeho pracovníci na podvodném jednání vědomě podíleli. Co se asi tak mohlo stát, že Mihál bezpečnostní osvědčení, které mu umožňovalo nakládat s utajovanými skutečnostmi, získal? Kdo a kdy prověrku prováděl? Jak to, že si manipulace s osobními údaji nikdo nevšiml? Anebo měl Mihál v NBÚ dokonce svého komplice? Ptejme se také, jakou relevanci mají všechny ostatní bezpečnostní osvědčení, kterými mávají stovky a tisícovky prověřených osob, co nám vlastně garantují? Národní bezpečnostní úřad se k tomuto konkrétnímu případu nechce jakkoli vyjadřovat, odkazuje na příslušný zákon a celá záležitost je prý pouze záležitostí mezí ním a prověřovanou osobou. Ředitel NBÚ Dušan Navrátil se v obecné rovině brání tím, že úřad při bezpečnostním řízení vždy vychází z podkladů získaných od jiných subjektů - hlavně od policie, ministerstev vnitra a obrany, zpravodajských služeb a také z informací, které poskytne sám žadatel. „NBÚ není oprávněn získávat informace vlastním vyšetřováním, či dokonce odposlechem telefonu, pouze analyzuje jemu poskytnuté podklady a informace. Za správnost údajů odpovídají orgány, které je poskytly,“ zdůrazňuje Navrátil. My nic, my jen muzikanti. Otázkou je, zda má na věc shodný názor i premiér Topolánek, který ze zákona na činnost NBÚ dohlíží.
Ano, lze souhlasit, že ne každý evidovaný spolupracovník či příslušník StB musí zákonitě být bezpečnostním rizikem. Záleží mimo jiné, šlo-li o vědomou spolupráci či u jaké složky StB pracoval. Jestliže však někdo byl evidován jako agent StB a později působil v rozvědce, lze si těžko představit, že by takový člověk mohl 17 let po revoluci sedět na policejním prezidiu a zastávat velmi důležitou funkci s mezinárodním přesahem. Šéfové NBÚ i příslušní vládní činitelé by se každopádně měli zamyslet nad tím, zda metodika práce, kterou používají, dokáže skutečně rozpoznat bezpečnostní rizika. Je otázkou, zda za kauzou Mihál lze hledat pouze osobní selhání nějakého úředníčka, či je-li vadný celý systém. Nehrozí, že se kromě opakovaných lustrací, které v policii přikázal ministr vnitra Ivan Langer, budou muset přezkoumávat i bezpečnostní prověrky? Jediné štěstí, že prověrky mají platnost jen na dobu určitou a po pěti letech se proces musí opakovat. Snahu ministra Langra o očistu policie od „kryptoestébáků“ nezbývá než podpořit, přesto by tato činnost neměla zastínit jiné, palčivější problémy mezi muži zákona. Většině lidí postižených trestnou činností je srdečně jedno, zabývá-li se jejich případem pozitivně lustrovaný policajt, zajímá je, zda případ dokáže, či nedokáže vyřešit. Také je jim jedno, jaké dopady má nový služební zákon. Jedno jim už asi není, když vidí, že kvůli němu vysvlékají uniformy i mladí a poctiví policisté. Ministr vnitra mluví o potřebě reformy a reorganizace policie. Přichází s novými nápady. Jak říká v rozhovoru pro týdeník EURO, chce, aby se například územní členění policejních regionů krylo s územněsprávním členěním České republiky. Aby každý policejní ředitel byl odpovědný za konkrétní rajon. Je právě toto cesta, jak přispět k potírání zločinu a zvýšení objasněnosti trestných činů? Někteří odborníci se naopak kloní k názoru, že policie a justice by měly být jinak strukturovány než státní správa a samospráva, přičemž by mělo platit, aby nejzávažnější zločiny vyšetřovali lidé z jiných regionů. Langrova reorganizace by tak nakonec mohla mafiánské struktury ještě posílit. Řada kauz již dnes vyšumí do ztracena v soukolí tvořeném místními elitami - podnikateli a politiky počínaje a policisty a soudci konče. Tento problém je o to palčivější v menších městech, kde proti centrům chybí silná nezávislá média.
Ministr vnitra v této souvislosti uvažuje o rotaci policejních kádrů, aby se případné vazby mezi policisty a zločinci čas od času zpřetrhaly. Ano, možná je nějaký policista schopen a ochoten rotovat - na povel skočí trojitého odpíchnutého Langera -, ale většina mužů a žen zákona určitě udělá vše pro to, aby se „tažnými ptáky“ stát nemusela. Za své sociální jistoty budou klidně i stávkovat.