Ivan Reimann je nyní patrně nejúspěšnějším českým architektem v Německu. Mezi jeho známé realizace patří spolkové ministerstvo zahraničí. Nyní architektonická kancelář Müller Reimann Architekten staví spolkové ministerstvo vnitra či Goethovu univerzitu ve Frankfurtu nad Mohanem. Základem kvalitního projektu je podle něj vždy dobře připravená soutěž a touha nalézt nejlepší architektonickou odpověď pro dané místo.
Zadávat na základě nejnižší ceny je asi úplný nesmysl. Cena neříká nic o kvalitě budovy, ani co se týče stavebního standardu, ani co se týče projektu. Pokud jde i o kvalitu, pak výška nabídky nemůže být rozhodující. V Německu je to jednodušší, protože platí honorářová vyhláška a veřejní zadavatelé jsou jí vázáni. Honoráře jsou tak v podstatě u všech projektantů stejné. Stavební náklady závisí podstatně také na inteligenci řešení. Tato inteligence by měla být u kvalitní architektury vyšší.
E15: V Praze si nyní architekti pochvalují, že hlavní město po dlouhé době kývlo u významné zakázky na architektonickou soutěž. Má jít o obnovu ostrova Štvanice. Jinak se projekt běžně zadává na základě nejnižší ceny v obchodní soutěži. Jaká je praxe v Berlíně?
E15: Vy máte za sebou z těch nejznámějších realizací spolkové ministerstvo zahraničních věcí, nyní stavíte ministerstvo vnitra. Jak vlastně prakticky probíhá soutěž o tak velkou zakázku?
V soutěži jsou stanoveny podmínky funkční, finanční, urbanistické. Ty se musí nějak vyřešit a porota to pak posuzuje. U dobrých soutěží jsou rámcové podmínky definovány jednoznačně a správně, takže účastníci nemusejí v průběhu soutěže hádat, jaké podmínky budou prosaditelné a jaké ne. Když se rámcové podmínky předem nevyřeší, v pozdějším průběhu se mnohé změní a nakonec vznikne budova, která neodpovídá tomu, co bylo v soutěži vybráno. A to by nemělo být. Soutěže tedy mají smysl, jen když jsou profesionálně a dobře připraveny.
E15: Můžete říct, kolik bylo uchazečů o projekt ministerstva vnitra?
Soutěž byla dvoukolová. V poslední době se musíme velmi často o účast v soutěžích ucházet podle daných kritérií, jako je počet realizovaných staveb, rozsah zakázek, počet zaměstnanců, referenční objekty pro danou funkci a tak dále. V případě této soutěže bylo účastníků přes šest set. Při takovém počtu je vlastně loterie dostat se dál. Je zapotřebí velké zkušenosti, jakým způsobem projekt znázornit, aby se v tom množství neutopil. Ve druhém kole to pak byla normální soutěž s omezeným počtem účastníků. Tuším, že jich bylo čtyřicet nebo třicet.
E15: Berlín se za poslední dvě dekády radikálně proměnil. Vidíme nové extravagantní i uměřenější budovy. Vaše stavby jsou například blízko nového Postupimského náměstí. Jak přistupujete k místu, které se staví zcela nově?
Vždycky se pokoušíme hledat odpověď na dané místo. Jsou místa, kde tradiční nebo konvenční řešení nejsou možná. A jsou místa, kde jsou naopak nutná. Myslíme si, že v centru měst je nutné respektovat dané uliční a městské prostory, což znamená, že se projekt integruje do stěn města výškou, architekturou, uliční čarou a tak dále. Řešením fasád se dům pokouší nebýt solitérem, nepřerušovat řád ulice, ale stát se součástí okolního městského prostoru.
E15: Neplatí toto uvažování i pro vámi projektovaný Palác Zdar na hlavním náměstí v Ústí nad Labem, který velmi dobře zapadl mezi okolní historické stavby a vzbuzuje dojem, jako by tam byl od nepaměti?
To je dáno naším obecným názorem na městskou architekturu. Takže stavby jsou názorem v podstatě podobné a jen se přizpůsobují danému místu. U tohoto projektu jsme velmi úzce spolupracovali s architektem Janem Jehlíkem a přemýšleli jsme o řešení městského prostoru velmi podobně. Nutno ale říct, že jsou místa, kde se tradičně pracovat nedá. Třeba nyní stavíme obrovský Bauhaus v Berlíně na bývalém železničním území, které se jen částí orientuje k městu. Protože je to neobvyklé místo, nejde zde pracovat s obvyklými typologiemi a tradičním tvaroslovím.
E15: Zde v Berlíně vzniká i hodně památníků a jiných memoriálních staveb. Nevím, jestli sledujete i dění v Česku v této oblasti, třeba kontroverze kolem hodně romantického památníku protinacistickému odboji na pražském Klárově...
… ten u řeky? Ten je hrozný…
E15: Vy stavíte nějaké memoriální stavby zde v Berlíně?
My jsme se účastnili třeba soutěže o středisko Topografie teroru, kterou jsme skoro vyhráli. Skončili jsme druzí, to byla velká smůla. I jiných soutěží. Ten základní rozdíl je, že při řešení pomníku jinak zacházejí s místem a prostorem architekti a jinak umělci. S pomníky by se pak veřejnost měla identifikovat, a ty, které se líbí, třeba nemusí být architektonicky zrovna nejkvalitnější. Architekti, odborní kritici a umělci posuzují jinak než laická veřejnost. Tyto dva pohledy se často střetávají, ale to mi přijde úplně normální. Spíš je otázka, jak daleko jít ve střetu, když se ty dva náhledy nesetkávají.
E15: A třeba u známého Pomníku holokaustu se ty náhledy setkaly?
To je něco velmi rozporného. Já si myslím, že úspěch tohoto pomníku je jeho neúspěchem, protože z pomníku připomínajícího jednu z nejhorších událostí německé historie se stala turistická atrakce. Zamyšlení nad historií nepodporuje, naopak jí zamezuje. To je rozpor, který je asi neřešitelný.
E15: Jaký je váš názor na ochranu památek. V Česku nyní například probíhá debata o možnosti zboření domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Je podle vás možné budovu na takovémto místě nahradit novou?
Je normální, když v rámci stávajících městských prostorů některé budovy zmizí a nahradí se novými. Problém ale je, když se toho zbourá moc najednou, místa ztratí identitu a historickou kontinuitu, což je u míst tak důležitých, jako je Václavské náměstí, velkým problémem. Totéž se stane, když se nové zásahy nechápou jako součást kontinuálního městského prostoru, ale pokouší se jen profilovat na úkor okolí. To je často v zájmu nejen architekta, ale i investora. Obecně bych řekl, že co se týče přestavby historických jader měst, architekti, ale i úřady by měli být velmi opatrní, protože jedním zásahem se toho dá mnoho nenávratně zničit. Z mého hlediska je někdy lepší na takovém místě udělat nenápadný dům, který se stane samozřejmou částí města než radikálním zásahem ono místo na desetiletí nebo navždy zničit.
Ivan Reimann (55)
Po studiu architektury v Praze a na Technické univerzitě v Berlíně si založil s Thomasem Müllerem vlastní architektonickou kancelář. V Berlíně patří k nejvyhledávanějším architektům. Je autorem budovy německého ministerstva zahraničí či administrativního komplexu na Lipském náměstí. V Česku je například spoluautorem elegantního Paláce Zdar v Ústí nad Labem. Od roku 1999 je profesorem Ústavu navrhování staveb na drážďanské univerzitě.
Čtěte také:
Největší staveniště Evropy se řídí přísným urbanismem
Paláce rostly jako důkaz hojnosti. S úpadkem ale ztratily svůj lesk
Rostislav Říha: Architekti se musí přizpůsobit lidem
Od našeho zpravodaje