Jaderná renesance? Zapomeňte!

Obnovitelné zdroje energie již nejsou ani okrajové ani cenově nedostupné

Není tajemstvím, že budování nového jaderného reaktoru ve Finsku skončilo fiaskem. Francouzský projekt reaktoru EPR (European Pressurized Water Reactor) měl být zárukou spolehlivosti, nízké ceny a bezproblémové výstavby. Jsme teprve v poločase, ale dodavatelé už přiznali zdvojnásobení rozpočtu, čtyřletý skluz a inspektoři evidují více než tři tisíce nedostatků. Zatímco tato vlajková loď jaderného průmyslu klesá ke dnu, je třeba si položit otázku, jak to vypadá s tolik omílanou celosvětovou renesancí atomu. Zdá se totiž, že je to trochu jako s planými sliby o moderním a výhodném reaktoru.

Další jaderní zombie

Předloňský rok byl výjimečný. Poprvé od nástupu komerčních reaktorů v polovině padesátých let totiž nebyl za celých dvanáct měsíců uveden do provozu ani jeden jaderný blok. Zato byl jeden trvale vyřazen a loni v lednu další dva. Spuštění reaktoru se naposled oslavovalo v srpnu 2007, kdy byla po 26 letech výstavby zahájena štěpná reakce v rumunském reaktoru Černá Voda 2. Od té doby nic. V seznamu budovaných jaderných elektráren v Evropě jsou namísto zástupu spanilých renesančních dam jen další jaderné zombie poškubávající se v agonii.
Slováci obnovili práce na výstavbě dvou reaktorů v Mochovcích. Ta začala už před 23 lety dle sovětského projektu ze sedmdesátých let. Tomu odpovídá i technická úroveň. A plánované reaktory tudíž nemají ochranný kontejnment ani standard běžný na západě už v osmdesátých letech. Ficova vláda však uznává platnost stavebního povolení vydaného v roce černobylské katastrofy (1986), a proto je možné budovat reaktor o více než generaci zaostávající za dnešní normou. Navzdory ošizené bezpečnosti je však zřejmě ekonomika investice na vážkách, protože rozpočet dostavby se jen za poslední rok zvýšil o více než miliardu eur.

Bulharsko a Rumunsko

Bulharsko se už dlouhou dobu snaží resuscitovat výstavbu dvou reaktorů v Belene zahájenou stejně jako v Mochovcích už v roce 1987. Ruský dodavatel sice sliboval výhodnou cenu díky využití materiálu, jenž dvacet let reziví na pozemku plánované elektrárny, ale nově zvolená vláda v létě 2009 přehodnotila rozpočet. A zjistila, že namísto donedávna oficiálních čtyř by dokončení přišlo na devět až deset miliard eur. V říjnu pak oznámil strategický partner RWE, že od investice odstupuje.
Rumunsko se snaží získat prostředky na další dva reaktory v Černé Vodě, kde je schválená výstavba zastaralých bloků kanadské provenience CANDU-6. Těm se přitom nepodařilo získat moderní licenci k nové výstavbě ani v domovské zemi – mimo jiné kvůli riziku pozitivního koeficientu reaktivity. Tedy jevu, který vedl k explozi reaktoru v Černobylu.
Kromě zmíněných problémů se v Evropě provádějí práce už jen na dvou blocích EPR – ve Finsku a ve Francii. Pozoruhodné je, že i ten ve Flamanville v Normandii se potýká prakticky se stejnými neduhy jako jeho finský protějšek. Inspektoři tam museli předloni dokonce stavební práce kvůli chronickým nedostatkům na měsíc úplně zastavit. A poslední informace hovoří již o ročním skluzu a zdražení o sedm set milionů eur.

Zbytek světa

O mnoho lépe to s jádrem nevypadá ani jinde. Tři loňské mezinárodní jaderné tendry hovoří samy za sebe. V kanadské provincii Ontario zastavili v červnu 2009 výběrové řízení poté, co francouzský dodavatel nabídl dva EPR bloky za patnáct miliard eur. Jihoafrická republika odmítla nabídky dvou dodavatelů loni v prosinci, protože její vláda zjistila, že na ně nemá finanční prostředky. Ve výběrovém řízení v Turecku loni v lednu po otevření šesti obálek našli jedinou nabídku – z Ruska. To slibuje dodávku elektřiny z nového reaktoru za 21 amerických centů za jednu kilowatthodinu, tedy za trojnásobek ceny, za kterou se obchoduje na evropských trzích.
Vlna nadšení z údajně konkurenceschopné výroby energie v nových reaktorech opadá i v USA, v nichž se nominálně odehrává schvalování více než 30 žádostí. I šéfové tamních firem však veřejně připouštějí, že do fáze výstavby nepostoupí více než čtyři. Důvodem je, že balík státních dotací a garancí v objemu 22,5 miliardy dolarů je omezen právě na první čtyři projekty. Zatímco v roce 2005 se odhadovaly investiční náklady na úrovni okolo dvou tisíc dolarů na instalovaný kilowatt, tedy zhruba dvě miliardy za tisícimegawattový reaktor, loni upřesněné ceny se pohybují mezi šesti až sedmi. Na začátku září oznámila společnost Florida Power & Light, že aktualizovala rozpočet dvou reaktorů na patnáct až osmnáct miliard dolarů, čímž prolomila hranici osmi tisíc za instalovaný kilowatt.
Ve větším měřítku – více než dva reaktory – se nové jaderné elektrárny reálně budují jen v Číně a Jižní Koreji.

Budoucnost

Mizérie jaderného průmyslu vynikne ještě více v kontrastu s jiným energetickým odvětvím, které dlouho bylo a dodnes v mnoha myslích zůstává marginálním otloukánkem. Jde o moderní obnovitelné zdroje energie.
Větrné elektrárny prošly v posledních deseti letech obrovským vývojem – po technologické i ekonomické stránce. Za jediný rok 2008 jejich nově instalovaný výkon celosvětově přesáhl 27 tisíc megawattů – připomeňme, že na kontě jaderných elektráren za totéž období svítí nula. Tyto nové větrné turbíny vybudované v jediném roce dodají přibližně stejné množství elektřiny, jako by vyrobilo sedm velkých jaderných reaktorů. Sedm reaktorů za rok se přitom podařilo spustit naposledy před sedmnácti lety.
S rostoucím měřítkem výroby a technologickými inovacemi výrazně klesá i cena elektřiny z obnovitelných zdrojů. Jsou-li dnes investiční náklady na větrnou turbínu okolo 1500 dolarů na instalovaný kilowatt, pak při pětinásobně vyšších měrných nákladech na nový reaktor vychází elektřina z větru v příznivých lokalitách levněji i bez dotací. A to opomíjím značné provozní náklady, cenu paliva a výdaje na likvidaci radioaktivních odpadů. Při jejich započtení se výrobní náklady v jaderných elektrárnách zhruba zdvojnásobí oproti ceně odvozené jen z počáteční investice.
Pro velké investory se stávají atraktivními i solární elektrárny. V nejbližší budoucnosti ty, které pracující s koncentrovaným ohřevem, ale výhledově i fotovoltaické, jichž bylo předloni celosvětově připojeno do sítě 6500 megawattů. Mezi další slibně se rozvíjející technologie patří energie geotermální a oceánů (přílivová i příbojová). A také tradiční lokální biomasa, kterou lze spalovat v kogeneračním režimu pro současnou výrobu tepla i elektřiny.

Investice

Objem investic do obnovitelných zdrojů energie se celosvětově za poslední dva roky zdvojnásobil. A předloni dle zprávy Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) dosáhl celosvětově částky 155 miliard dolarů. S tím souvisí i vytváření nových pracovních míst. V tomto odvětví najde v roce 2010 práci už více než devět milionů lidí. Jde přitom o kvalitní pracovní místa, která na rozdíl od užití fosilních paliv či jaderné energetiky poskytují práci bez podstatných zdravotních rizik, perspektivní zaměstnání v oboru inovačních moderních a čistých technologií a také dlouhodobou udržitelnost.
Zásadní strategickou výhodou obnovitelných zdrojů energie je, že omezují závislost na dovozech. Tu oproti rozšířeným představám zvyšují jaderné elektrárny. Například zdánlivě domácí firmu Škoda jaderné strojírenství už od roku 2005 stoprocentně vlastní ruský koncern OMZ, ve kterém má rozhodující podíl Gazprombanka. V případě jaderných elektráren Dukovany a Temelín se tím stáváme závislými na Putinově Rusku nejen z hlediska dovozu jaderného paliva od ruské firmy TVEL, ale i dodávek jaderných technologií.

Zásadní střet

Ještě před šestnácti lety se leckdo vysmíval větrným elektrárnám, protože nemohou fungovat. Před jedenácti lety dostaly nálepku marginálního zdroje energie. Před šesti lety byly považovány za příliš drahé. Dnes, kdy už tyto námitky postupně vyvrátila realita, se snaží takzvaná klasická energetika udržet pozice posledním mýtem – základního výkonu, takzvaného baseload.
Jde přitom o paradigma, které patří do 20. století. Nyní díky nástupu obnovitelných zdrojů a vyspělých informačních technologií vznikají koncepty kvalitativně odlišných rozvodných sítí (smart grids). Ty opouštějí rigidní systém a vycházejí z pružného přizpůsobování spotřeby i výroby. V takové síti není naopak mnoho místa pro těžkopádně regulovatelné, velké bloky základního výkonu.
Pod povrchem líbivých řečí elektrárenských firem, že vedle reaktorů a uhelných elektráren chtějí budovat i obnovitelné zdroje a energií šetřit, se proto odehrává zásadní střet. Argumentem, že kolísavý výkon větrných elektráren není kompatibilní se základním výkonem reaktorů, například firmy E.On a RWE předloni otevřeně apelovaly na britskou vládu, aby omezila podíl obnovitelných zdrojů na dvacet procent. Jinak prý nebudou schopny budovat nové jaderné elektrárny. Obnovitelné zdroje energie již nejsou ani okrajové, ani cenově nedostupné. Staly se dostupnou a vyzkoušenou alternativou, díky níž máme na výběr. Musíme se jen rozhodnout, kterou cestou se vydáme. Budeme-li nadále investovat do špinavých a dlouhodobě neudržitelných „klasických“ zdrojů, nebo ty omezené (investiční, stavební i časové) soustředíme do rozvoje čisté obnovitelné energetiky. V zájmu ochrany klimatu, našeho zdraví i kvality života příštích generací volím druhou možnost.

Přestávka

Předloňský rok byl výjimečný.
Poprvé od nástupu komerčních reaktorů v polovině padesátých let totiž nebyl za celých dvanáct měsíců uveden do provozu ani jeden jaderný blok.
Zato byl jeden trvale vyřazen a loni v lednu další dva.
Spuštění reaktoru se naposled oslavovalo v srpnu 2007, kdy byla zahájena štěpná reakce v rumunském reaktoru Černá Voda 2.
Od té doby nic.

Investice

Mizérie jaderného průmyslu vynikne ještě více v kontrastu s jiným energetickým odvětvím. Jde o moderní obnovitelné zdroje energie.
Objem investic do obnovitelných zdrojů energie se celosvětově za poslední dva roky zdvojnásobil.
Předloni dle zprávy Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) dosáhl celosvětově částky 155 miliard dolarů.
Zásadní strategickou výhodou obnovitelných zdrojů energie je, že omezují závislost na dovozech.