V čím zájmu je řízení likvidity ve veřejném sektoru? Věcné záměry ministerstva financí navozují představu, že ideální stav veřejných financí a správy státního majetku nastane tehdy, když veřejný sektor začneme řídit jako jakýsi holding, jehož centrála je v Letenské 15, kde sídlí ministerstvo financí.
V soukromém sektoru na takovém uspořádání není nic divného. Spíše by bylo divné, kdyby nějaká holdingová struktura „cash pooling“, tedy společné řízení likvidity a fi nančních zdrojů, neměla a necentralizovala řadu dalších funkcí včetně správy majetku.
Ministr Andrej Babiš byl na takové řízení ve své předchozí roli majitele potravinářskochemického holdingu Agrofert zvyklý. Potíž je v tom, že ve veřejném sektoru to takhle jednoduše dělat nejde. Jsou k tomu velmi dobré důvody.
Státním podnikům můžete předepisovat, jak mají zajišťovat vstupy (veřejný zadavatel), kdo je smí kontrolovat (NKÚ), jaké informace mají zveřejňovat (registr smluv), můžete stanovit, jak budete vybírat ředitele, členy orgánů (připravovaný zákon o nominaci do orgánů). Můžete jim nařídit, do čeho mohou investovat, kde ukládat peníze, a většině z nich můžete předepsat, kolik zisku mají odvádět do státní pokladny. Kdy však začínají podobné nápady škodit a kdy stát překračuje čáru?
Cui bono je dobrý test. Nejde jen o užitek spotřebitele a stav výsledovky, ale i o to, kam posouváme vývoj. Na stranách 34 až 35 tohoto vydání týdeníku Euro píšeme o snaze vytáhnout ze zdravotních pojišťoven zůstatek hotovosti, což by v řízení likvidity přineslo nějakých deset miliard korun, o něž by bylo možné snížit emisi státních dluhopisů a ušetřit na úrocích (momentálně rekordně nízkých).
Na druhé straně zdravotní pojišťovny přijdou o úrokové výnosy, z nichž financovaly nikoli obskurní projekty, ale programy zdravotní prevence pro svoje pojištěnce, jež byly nejen oblíbené, ale často i z medicínského hlediska prospěšné (příspěvky na očkování). Cui bono čili komu to prospěje? Stát má plus, pojišťovny a jejich pojištěnci minus, fiskální efekt zanedbatelný, avšak překročení čáry jasné. Asfaltujeme tím cestu k jedné platební agentuře jako organizační složce státu. Tohle už kdysi někdo chtěl a „platebna“ měla být podřízena ministerstvu zdravotnictví. Jmenoval se David Rath.
Více státu není cestou ke svobodě.
Větší role státu není cestou ke svobodě.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
