Nové vedení ministerstva financí se musí rozhodnout, kudy se vydá
Na článek současného náměstka ministra financí Milana Šimáčka Jak zlepšit české tržní prostředí (EURO 3/2006) zareagoval jeho předchůdce v této funkci Tomáš Prouza a představuje svůj názor na zlepšení finančního trhu.
Můj nástupce Milan Šimáček tvrdil, že hlavní zlepšení finančnímu trhu přinese nový centrální depozitář a posílení role penzijních fondů. Jde samozřejmě o důležitá témata, ale otázek existuje mnohem více - a odpovědi bohužel chybí. Už dávno není čas na obecná tvrzení. Je třeba se ptát, kterou cestou se půjde a kdy se dospěje k cíli.
Vzdělávání klientů.
Začněme otázkami, které se týkají celého finančního trhu. Nikoho asi nepřekvapí, že první je vzdělávání a ochrana klientů. Ve vzdělávání se vykonalo mnoho práce. Připravil se základ finanční výuky ve školách a odborníci na celoživotní vzdělávání začali spolupracovat na možnostech této činnosti u dospělých. Nerozumí-li lidé penězům, nejsou-li sebevědomými klienty a dostatečně vybaveni na život v dnešním komplikovaném světě, nedokážou převzít odpovědnost za svá rozhodnutí. Zajistí ministerstvo financí (MF) dostatek prostředků na vzdělávací programy ve školách, najde způsob, jak hodnotit úspěšnost těchto programů, a bude pokračovat v koordinaci programů vzdělávání dospělých?
Kompetenční zákon.
Ochrana klientů se někdy redukuje na snižování poplatků. To ale není role státu. Ten se má postarat o to, aby klient měl dostatek jasných a srozumitelných informací a uměl si srovnat jednotlivé nabídky a aby existoval nástroj pro rychlé a levné řešení sporů. Loni jsme proto připravili věcný záměr zákona o finančním ombudsmanovi, který by řešil spory mezi klienty a finančními institucemi. Ministr financí Vlastimil Tlustý a jeho náměstek Milan Šimáček ale zakázali tento návrh publikovat a obecně tvrdili, že ochrana klientů finančních institucí je nezajímá. Zřejmě si však zapomněli všimnout kompetenčního zákona, který říká, že „ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro… finanční trh a ochranu zájmů spotřebitelů na finančním trhu“. Jak bude MF tuto povinnost plnit? Jak přesně chce zájmy spotřebitelů chránit?
Dozor.
Existují ještě dvě témata pokrývající celý finanční trh - dozor a distribuce. Loni v dubnu proběhla integrace dozorových orgánů do ČNB, a přestože slaďování rozdílných kultur poněkud vázne, bylo spojení úspěšné. ČNB by se nyní měla více soustředit na sjednocování výkonu dozoru v jednotlivých segmentech trhu a na snižování regulatorních nákladů. Právě v této oblasti - posuzování efektivity a priorit dozoru - by měl být aktivní Výbor pro finanční trh, ve kterém se setkávají zástupci trhu, státu i kontroly. Zatím na to sice ještě nenašel odvahu, ale postupně snad tlak veřejnosti na odpovědnost dozoru za svou činnost poroste. Své si však musí odpracovat i MF, které je odpovědné za přípravu legislativy. Při integraci bylo dohodnuto, že vznikne nový zákon o dozoru nad finančním trhem, který nahradí dnešní roztříštěné úpravy a sjednotí pravidla pro všechny segmenty. Někteří sice prosazují, aby si zákon sama pro sebe napsala ČNB, ale jen v málo zemích na světě se stává, že si legislativu píše ten, kdo se jí má řídit. Jak je MF připraveno nový zákon o dozoru připravit a jak bude vyvažovat zájmy trhu, klientů a dozoru?
Distribuce.
Otázka distribuce je z pohledu veřejnosti ještě citlivější. Někteří „experti“ tvrdí, že distribuční a poradenské firmy nejsou systémově důležité, a proto jim není třeba věnovat pozornost. Jestli však někdo rozhoduje o spokojenosti obyvatel se složitějšími finančními produkty a o důvěře lidí ve finanční trh, pak právě distributoři, jejich schopnost najít klientům dobré řešení - a nelhat jim. V létě 2006 zveřejnilo MF konzultační dokument k otázkám distribuce. Důraz jsme kladli na informovanost zákazníků o povaze činnosti distributora a o nabízených produktech. Navrhovali jsme zjednodušení podmínek pro distribuci, zavedení jednotného povolovacího režimu a jasnou odpovědnost za poskytnuté rady, větší význam měla začít mít profesní sdružení. Klíčovou roli dobrého nastavení pravidel pro distributory ukazují i zkušenosti v západní Evropě. Je proto na místě otázka, jak se bude v oblasti distribuce pokračovat a kdy se dočkáme změn, které přinesou jasná pravidla a sníží zbytečnou byrokratickou zátěž distribučních firem? Nebo je i toto ožehavé téma u ledu?
Transpozice směrnice.
Kapitálový trh čeká především transpozice směrnice o trzích finančních nástrojů MiFID. Při její přípravě se - podobně jako u jiných zákonů v posledních dvou letech - osvědčila veřejná konzultace a publikace návrhů MF k diskusi. Doufám, že se v této otevřenosti bude pokračovat a že se dotáhne do konce projekt Světové banky, která se nám snažila pomoci zavést systém dopadových analýz. Příprava je hotová. Bude však trh ochoten poskytovat potřebná data a MF s to tento systém rozvinout a uvést do praxe? Bylo by zajímavé vyzkoušet a zpracovat dopadovou analýzu „nápadu“ MF zvýšit zdanění podílových fondů. Zatímco jedna vláda rozhodla i za podpory tehdejší opozice podpořit kolektivní investování a umožnit vznik nemovitostních fondů a těch pro kvalifikované investory (počet žádostí o licence ukazuje, jak zajímavý byznys to může být), druhá se o rok později pokouší rozvoj tohoto důležitého segmentu omezit. Byl tedy návrh na vyšší zdanění podílových fondů pouze „omylem“ ministra Tlustého, nebo jde o podnět, který bude MF prosazovat i nadále? A spočítal někdo přínosy a náklady, jaké by zvýšené zdanění fondů mělo?
Penzijní fondy.
Důchodová reforma je oblíbeným zaklínadlem. Ať už ale přijde kdykoli, je třeba co nejrychleji podpořit dlouhodobé spoření. Náměstek Šimáček tvrdí, že by se měla posílit pozice současných penzijních fondů. Proč by ale měly mít penzijní fondy monopol na dlouhodobé úspory? V dnešním stavu nejsou vhodným nástrojem pro dlouhodobé spoření, a dokud nebude oddělen majetek účastníků penzijního připojištění od toho penzijního fondu (tak aby správce mohl nabízet více investičních strategií), nemohou se stát základem soukromého penzijního pilíře. Oddělení majetku je velmi ožehavým tématem. Některé penzijní fondy by je velmi přivítaly, jiné (zejména ty s vysokými akvizičními náklady z minulosti) se mu usilovně brání. Základní plán na jeho oddělení leží už rok na stole a jsem pevně přesvědčen, že se najde někdo, kdo jej dokáže prosadit. Jen doufám, že to nebude u fondů s vysokými náklady v příštích obdobích na úkor současných klientů. Mimochodem, je vůbec třeba spoření na penzi omezovat pouze na jeden nebo dva produkty? Nebylo by možné být liberální, stanovit základní parametry „důchodových“ produktů a nechat na finančních institucích, aby vytvořily vhodné spořicí nástroje pro různé skupiny klientů?
Prostor pro další otázky.
S otázkami by se dalo pokračovat ještě dlouho, v každém segmentu je prostor pro řadu technických změn. Dnes jsme v situaci, kdy je český finanční trh stabilní, byl sjednocen dozor a nastal čas se zamyslet nad tím, jak jej posílit vůči zahraniční konkurenci. Zkusme tedy začít tím, že opustíme obecná prohlášení a budeme diskutovat o jasně definovaných krocích a pevném harmonogramu. Ministerstvo financí se v posledních dvou letech naučilo odkrývat karty a snažilo se vysvětlovat - i když někdy ne zcela úspěšně - své kroky. Když v tom bude pokračovat a nepodlehne některým partikulárním zájmům, čeká český finanční trh dobrá budoucnost. A kdy se mimochodem dočkáme toho centrálního depozitáře, po kterém náměstek Šimáček volá? Za rok jednání se MF podařilo zásadním způsobem snížit požadavky na hrazení výdajů ze státního rozpočtu a zpracovat projekt na jasné a transparentní stanovení úhrad nákladů centrálního depozitáře při poskytování informací státu. Když stejně korektní a transparentní bude i nové ocenění evidencí Střediska cenných papírů (SCP), které centrální depozitář od státu za úplatu získá, a zachová-li MF nadále zásadu, že stát nemá přebírat rizika soukromých firem, stačí, aby ČNB uvěřila, že je projekt životaschopný. Pak jistě nebude s vydáním licence, o niž společnost Univyc požádala v prosinci 2005, váhat.
