Autokrat, nebo demokrat? Pravda leží někde uprostřed.
Přijít na to, kdo je Vladimir V. Putin, je stále obtížnější. Ruský prezident někdy vypadá jako převtělený diktátor sovětské éry: omezuje média, ruší regionální volby a vměšuje se do voleb sousední země. Jindy se chová jako odvážný tržní reformátor a riskuje hněv bábušek od Petrohradu až po Vladivostok tím, že ruší populární vymoženosti komunistické éry, jako je bezplatná doprava a lékařská péče pro důchodce a veterány. Který Vladimir Putin je ten pravý? Která stránka jeho osobnosti převládne ve zbylých třech letech jeho druhého volebního období?
Tyto otázky budou velmi trápit George W. Bushe a jeho poradce, až se s Putinem a jeho doprovodem setkají koncem února na Slovensku. Vzhledem k rostoucímu podezírání na obou stranách bude toto setkání naprosto odlišné od jejich dřívějších schůzek, kdy se zdálo, že oba dávají tvar nové éře v rusko-amerických vztazích. Každý další pokrok ve vztazích s Ruskem závisí na lepším porozumění jeho složitému vůdci. Zde je několik domněnek, které se teď vytvářejí na Západě o Putinovi – a o složité skutečnosti, která znemožňuje, aby se o něm prohlásilo něco definitivního.
1. DOMNĚNKA: PUTIN CHCE VZKŘÍSIT SOVĚTSKOU ÉRU.
Dvaapadesátiletý Putin nemá žádný tajný program na obnovení komunistické minulosti. Jeho generace vyrůstala za sovětského vůdce Leonida Brežněva, kdy už komunistická ideologie byla fraškou a vzdělaní mladí Rusové záviděli svobody a prosperitu Západu. „Putin je velmi internacionální postava a chce, aby se Rusko přizpůsobilo Západu,“ tvrdí Sergej Markov, ruský politolog, který má blízko ke Kremlu.
Proč se tedy zdá, že mnoho Putinových politických kroků má přesně opačné zaměření? Zčásti to lze přičítat jeho osobnosti. Ačkoli je navenek věcný a logický, může se stát zaníceným a neoblomným, když se mu někdo postaví do cesty poté, co se rozhodl pro určitý kurz. „Počká a pak vás rozdrtí jak parní válec,“ poznamenává Sergej Kovaljov, moskevský psycholog, který se specializuje na vytváření profilů politiků. Strach ze slabosti je jeho prvořadou starostí. „Projevili jsme slabost a slabí jsou biti,“ řekl Putin ruskému národu po útoku v Beslanu.
Putinovy zkušenosti načerpané ve výzvědné službě posílily jeho vrozené zaujetí pro pořádek, hierarchii a organizaci. „Svou povahou a osobností určitě není diktátorem. Je to však perfekcionista a má rád věci pod kontrolou,“ konstatuje Alexander Rahr, ředitel Körberova institutu pro výzkum Ruska a SNS v Berlíně a Putinův životopisec. Tyto typické rysy pomáhají vysvětlit jeho snahu vytvořit přísně hierarchický politický systém. Sází se na to, že Putin půjde dál tímto směrem. Analytikové ruské politické scény se strachují, že Putin zruší komunální i regionální volby. Občanským organizacím, které dostávají finance z ciziny, hrozí lidé z KGB, kteří v nich vidí pátou kolonu.
2. DOMNĚNKA: PUTIN NESTRPÍ ROZDÍLNÉ NÁZORY.
Je to přece jen o něco složitější. Bývalý plukovník KGB je v hloubi duše krajně nedůvěřivý k pohnutkám ostatních lidí. „Putin myslí jako špion,“ míní Markov, „Když se stane něco zlého, tak proto, že to někdo udělal záměrně.“ Znalci politiky tvrdí, že Putinovo rozhodnutí zatknout majitele Jukosu Michaila B. Chodorkovského nevycházelo z dlouhodobé ekonomické strategie, ale z Putinova přesvědčení, podporovaného jeho bezpečnostními poradci, že Chodorkovský proti němu intrikuje.
Obavy z toho, že západní mocnosti se spikly, aby obklíčily Rusko, mohou pomoci vysvětlit Putinovy kroky z konce loňského roku, jejichž smyslem bylo pokusit se zajistit, aby volby na Ukrajině vyhrál proruský kandidát. A po Beslanu Putin otevřeně naznačoval, že jisté síly na Západě podporují čečenské separatisty, aby oslabili Rusko. Na kritiku své politiky často odpovídá tím, že poukazuje na podobné, ať už skutečné nebo domnělé nedostatky na Západě. Například loňské zmanipulované volby na Ukrajině přirovnal ke spornému klání před prezidentskými volbami v USA v roce 2000. A domnívá se, že vlády na celém světě ovládají tisk. Na jedné prosincové tiskové konferenci hájil svou politiku vůči médiím takto: „Stát se vždycky snaží zabezpečit své zájmy a omezit množství kritiky… Po této stránce není Rusko lepší ani horší než jiné země.“
Takové podezírání je typické pro bývalé příslušníky KGB, známé v Rusku jako siloviki (lidi spojené se silovými orgány), konstatuje Olga Kryštanovskaja, ředitelka Střediska pro studium elity na Sociologickém ústavu v Moskvě. „Siloviki si myslí, že demokracie je pohádka, že v USA ani v Evropě žádná demokracie neexistuje, že se všechno točí kolem ropy a jaderných zbraní,“ tvrdí socioložka.
Abychom Putinovi nekřivdili, musíme říct, že jeho podezírání a cynismus mají často reálný základ. Na rozdíl od mnoha amerických prezidentů se Putin vyznačuje pozoruhodným porozuměním faktům a číslům a umí hovořit celé hodiny o různých tématech. Není určitě známkou paranoie domnívat se, že pokud nic nezadrží zkorumpované oligarchy nebo islámské radikály, tak budou představovat pro zájmy Ruska skutečnou hrozbu.
3. DOMNĚNKA: PUTIN BUDE STÁLE VĚTŠÍM REAKCIONÁŘEM.
Putinova tvrdohlavost a tendence předpokládat, že veškerá kritika má cynické pohnutky, naznačují, že je nepravděpodobné, že ustoupí v otázce Jukosu, Čečenska nebo politických reforem, které centralizují moc. Jeho zvyk trvat na svém je však dvousečný. Stejně nepravděpodobné je totiž to, že Putin vyhodí liberální ministry nebo se vzdá ekonomických reforem, i když při jejich uskutečňování bude patrně narážet na rostoucí potíže. Nepravděpodobné jsou i dramatické změny v Putinově zahraniční politice. Dobrá zpráva: zdá se, že Ukrajina není problémem jako Čečensko nebo Jukos, kde je prostě hluchý ke všem rozumným důvodům. Putin projevil svůj starý pragmatismus, když začal rychle obnovovat vztahy s novým prezidentem Viktorem Juščenkem.
Další pozitivum: protože aféru s Jukosem vyvolal konkrétní konflikt s Chodorkovským, nezdá se, že by Putin měl v úmyslu znovu znárodnit velké ruské podniky. Ovšem v situaci, kdy prezidentovy postoje k jednotlivcům mohou mít tak dalekosáhlé důsledky, je ukrytá možnost dalších šoků. Putin se během tří let rozešel se třemi významnými oligarchy. Než se pustil do Chodorkovského, donutil k emigraci mediální magnáty Borise A. Berezovského a Vladimira A. Gusinského. Přílišné zaměření politiky na jednotlivce je problémem ruského systému.
4. DOMNĚNKA: PUTIN NECHCE DEMOKRACII.
Je možné, že Putinův cynický postoj k demokratickému vývoji je prostě jen odrazem zaostalosti Ruska. „Putin si nemyslí, že ruská společnost je dosti zralá na to, aby se starala o své vlastní problémy,“ uvádí Lilia Ševcovová, přední členka Carnegieho moskevského centra, politického mozkového trustu. „Myslí si, že to, co uskutečňuje, je ruský model demokracie,“ dodává. Ano, prezident se chová jako přísný car, ale předpokládá se, že nakonec se vyvine demokratičtější stát – i když s některými tradičně ruskými autoritářskými stránkami.
Často se na to zapomíná nebo se to opomíjí, ale Putinovi byla moc vnucena. Sám se o prezidentský úřad aktivně neucházel a všeobecně se má za to, že netouží po pravomocích diktátora. „Lidi tohoto druhu pohání smysl pro povinnost,“ soudí Kovaljov. Existuje však jedna námitka. Putinova neochota delegovat pravomoc nebo budovat nezávislé politické instituce mu v roce 2008 znesnadní odchod z funkce, i když si to bude přát. Je schopen vymanit se z této prekérní situace, do níž se sám dostal? Stejně jako na mnoho otázek v Rusku může i na tuto dát odpověď pouze jeho tajemný vůdce.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
