Globální ekonomika má letos ideální příležitost odrazit se k dlouhodobějšímu růstu
Nestává se často, aby člověk mohl s jistotou prohlásit, že jediný lék by dokázal podstatně zlepšit situaci několika miliard lidí na celém světě, dosáhnout toho trvalým a vzájemně užitečným způsobem, a zvýšit tak blahobyt současné i budoucích generací. Přesto tomu tak dnes je.
Lékem, který mám na mysli, je samozřejmě rychlejší hospodářský růst – věc, která může zvýšit životní úroveň, snížit přílišnou nerovnost, zlepšit vyhlídky na tvorbu pracovních míst, zmírnit obchodní napětí, a dokonce i uvolnit geopolitické tlaky. A většina prognóz – včetně těch od MMF a Světové banky – dnes předpovídá, že globální růst nabere v roce 2014 dech a bude rovnoměrněji rozprostřený do všech hlavních hospodářských regionů světa. Tyto předpovědi odrážejí tři vítané vývoje. Především se Evropa vymaní z recese, neboť ekonomiky na jejím okraji budou těžit z nejvýraznějšího relativního zlepšení růstových vyhlídek. Zadruhé, pro USA už není tříprocentní růst HDP ročně ničím nedosažitelným. A zatřetí se rozvíjející se ekonomiky budou moci opřít o pomalejší, ale stále silný sedmiprocentní růst Číny.
RIZIKO SEBEUSPOKOJENÍ
Vyhlídka rychlejšího globálního růstu je samozřejmě dobrou zprávou, zejména když v mnoha zemích stále přetrvává vysoká nezaměstnanost a s ní spojený tlak na podpůrné sítě, ale na oslavy je ještě brzy. Existuje totiž riziko, že letošní ekonomické vzedmutí by kvůli možnému politickému sebeuspokojení nakonec mohlo být kontraproduktivní.
Nejde o to, že je avizované zrychlení světové ekonomiky ještě poměrně skromné.
I menší impulz může koneckonců vyvolat značné změny, pokud je součástí povzbudivé střednědobé růstové dynamiky. Riziko spočívá v tom, v jaké podobě se tento růst pravděpodobně dostaví – konkrétně zda nebude příliš závislý na starých, vyčerpaných růstových modelech, místo aby se opřel o ty nové.
V Evropě bude růst v letošním roce spíše důsledkem finanční stabilizace než nějakých hlubokých strukturálních reforem. Rozpětí úrokových sazeb se prudce snížilo, hrozbu rozpadu se podařilo odvrátit a pokračuje i návrat zahraničních investorů na okraji eurozóny, což zmírňuje problém s nedostatkem úvěrů. To je rozhodně dobrá zpráva, zvláště když se zdroj stabilizace přesunul z nekonvenčních zásahů Evropské centrální banky k trvalejší endogenní léčbě účetních bilancí v širším souboru finančních institucí, nefinančních firem a domácností.
Málokterá z těchto ekonomik je však připravena zahájit vnitřní reformy, které slibují trvale vysoká růstová tempa a podstatné snížení nezaměstnanosti – ta dosahuje alarmující úrovně u mladých lidí i co do délky trvání. Posilování eura zároveň začíná podkopávat export v jádru eurozóny, zejména v Německu, které bylo v posledních letech regionálním motorem růstu.
Ještě víc stojí za povšimnutí předpovídané zrychlení letošního růstu v USA, protože odráží pozitivní vliv víceletého procesu hospodářského a finančního uzdravování. Zároveň se začínají projevovat makroekonomické dopady několika revolucí v produktivitě – zejména v energetice a technologických sektorech –, které dosud měly převážně jen průmyslový a sektorový ráz.
Přesto zůstane skutečný hospodářský růst USA v roce 2014 hluboko pod jejich potenciálem. Výkonnost americké ekonomiky je navíc stále příliš závislá na experimentální měnové politice Fedu, k níž centrální bankéři sáhli, protože ostatní tvůrci ekonomické politiky zcela postrádali adekvátní opatření.
Americká ekonomika je zajisté schopna dosáhnout „únikové rychlosti“, kterou země potřebuje, aby nezaměstnanost klesala výrazněji a trvaleji. K tomu je však zapotřebí, aby Kongres podpořil administrativu prezidenta Baracka Obamy ve třech oblastech: zlepšení skladby a úrovně agregátní poptávky, zvýšení citlivosti nabídky v ekonomice a odstranění zbytkových dluhových převisů, které dál zpomalují ekonomickou aktivitu.
Pouze rozhodný pokrok na těchto frontách uvolní biliony firemních dolarů, které se dnes neinvestují do nových továren a vybavení, ale zůstávají uvězněné v účetních rozvahách firem nebo se předávají akcionářům prostřednictvím vyšších dividend a zpětných odkupů akcií.
KDO POTÁHNE RŮST?
Problémy v rozvíjejícím se světě jsou složitější a rozmanitější. Některé země se neustále snaží renovovat vyčerpané růstové modely. Například v Číně to obnáší nižší závislost na vývozu a veřejných investicích a vyšší závislost na soukromých složkách domácí agregátní poptávky. Jiné země však reagovaly na zpomalení růstu v letech 2012 a 2013 návratem ke staré praxi – podlehly pokušení okamžité expanze za cenu pozdějšího útlumu růstu. To platí například o Brazílii a Turecku.
Z toho všeho vyplývá, že rozvíjející se svět jako celek v roce 2014 pravděpodobně nepřevezme roli významného motoru globální ekonomiky a že kvalita růstu, který se přece jen dostaví, zdaleka nebude optimální.
Samozřejmě platí, že čím detailnější analýzu dnešní dynamiky globálního růstu provedeme, s tím vyšší mírou pravděpodobnosti dospějeme k závěru, že světlejší vyhlídky pro letošní rok nejsou ničím jiným než světlejšími vyhlídkami jen a pouze pro rok 2014. Stále by se mohlo (a mělo) učinit mnoho věcí, máli se předpokládaný letošní obrat k lepšímu stát odrazovým můstkem ke smysluplnému střednědobému růstovému spurtu, jenž zlepší vyhlídky současné i budoucích generací. Pustíli tvůrci hospodářské politiky ze zřetele větší úkoly, hrozí, že se chytí do pasti uspokojivých, leč nedostatečných výsledků.
O autorovi| MOHAMED A. EL-ERIAN výkonný ředitel a investiční spoluředitel společnosti Pimco a autor knihy When Markets Collide (Když se trhy střetnou) Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
