Mnoho lidí si myslí, že demokracie dává voličům možnost zvolit kandidáta, jehož názory se shodují s názory voliče. Tak to ovšem není. V dokonale fungující demokracii se budou oba kandidáti zdát stejně nedokonalí, účast voličů bude často nízká a všechny volby budou končit jen velmi těsným rozdílem. Následující obrázky demonstrují pravdivost uvedených tvrzení. Ukazují také, proč je systém dvou stran lepší než systém, v němž proti sobě stojí protivníků více. Voliči sice budou dávat přednost spíše systému více kandidátů, ale tím spíše pak budou nespokojeni s vítězem voleb.
Pro lepší ilustraci si představme, že názor na jakékoli téma se dá zobrazit jediným bodem v politickém spektru zleva doprava. Skutečná témata jsou samozřejmě mnohem komplikovanější, avšak základní principy demokracie můžeme znázornit tímto zjednodušeným způsobem.
Následující obrázek znázorňuje jednoduché úspěšné volby. Graf ukazuje, kolik voličů se nachází v daném bodě politického spektra. Ukazuje také pozice jednotlivých kandidátů. Dobrý kandidát je ten, jehož názory jsou blíže vůli voličů. Voliči hlasují pro kandidáta, který stojí blíže jejich názorům, a dobrý kandidát vyhrává.
Čára ukazuje místo, kde se hlasy dělí. Voliči nalevo od této linie hlasují pro dobrého kandidáta, voliči napravo hlasují pro špatného kandidáta. Tím samozřejmě nechci říct, že kandidát na levé straně spektra je dobrý a ten napravo špatný. Schéma funguje stejně, když obrázek stranově převrátíme.
V obou případech vyhrává dobrý kandidát a volba je úspěšná. Část voličů není spokojená, ale ještě více voličů by bylo nespokojených, kdyby vyhrál špatný kandidát. V některých případech však může být nespokojená většina voličů. Záleží na tvaru názorové křivky. Zde je varianta nespokojené většiny:
V tomto případě jsou názory voličů velice polarizované a kandidáti nenabízejí kompromis. Téměř polovina populace bude velice nespokojená s výsledky voleb. Zde je varianta o něco lepší:
I v tomto případě jsou názory voličů značně polarizované, ale kandidáti nabízejí kompromis. Skoro všichni voliči jsou relativně nespokojení. Jakkoli se výsledek této volby zdá nešťastný, pořád představuje úspěšný demokratický proces. Žádný jiný výběr vůdce by nevedl k lepšímu výsledku.
Když přidáme třetího kandidáta, demokratický proces nutně nemusí vyprodukovat nejlepší výsledek.
V tomto případě kandidát – škůdce odvede dobrému kandidátovi dost hlasů na to, aby zvítězil špatný kandidát. Tato varianta je velmi pravděpodobná v případě, že se voleb zúčastní tři strany. V systému několika stran budou voliči spíše spokojeni s nabídkou kandidátů, protože budou spíše schopni najít kandidáta blízkého jejich názorové pozici. S výsledkem voleb však budou voliči bohužel spíše nespokojeni, protože nebude nutně zvolen ten nejlepší. Tato situace se dále zhoršuje s přibývajícím počtem kandidátů.
Při hlasování ve volbách, kterých se zúčastní velké množství stran, bude moci volič vybrat kandidáta, který bude názorově nejlépe odpovídat jeho představám. Avšak zvolený kandidát bude ten s nejširší podporou, nikoli ten, který nejlépe reprezentuje vůli všech voličů. Protože ti nejhorší kandidáti sbírají hlasy na krajích názorového spektra, je pro velice špatného kandidáta relativně jednoduché zvítězit.
Vraťme se však k případu dvou stran.
Pokud jsou kandidáti ochotní se přizpůsobit, pak každý z nich může získat hlasy přiblížením se k nejlepší pozici. Nejlepší pozice je ta, od níž je napravo i nalevo stejný počet voličů. Kandidát nacházející se v ideální pozici je neporazitelný. Kandidát, který obsadil nejlepší pozici, také nejvíce uspokojí voliče, nebo je alespoň uspokojí více, než kdyby se nacházel v kterékoli jiné pozici.
Pokud jsou kandidáti ochotni se ve svých názorech přizpůsobit a vědí–li zároveň, co požadují voliči, posunou se ve svých názorech směrem k nejlepší pozici. Zvyšuje to totiž jejich šanci na zvolení. Čím blíže se jeden kandidát přesune k nejlepší pozici, tím blíže s k tomuto bodu musí posunout i jeho soupeř, aby si udržel šanci být zvolen. Když mají k dispozici kvalitní výsledky předvolebních průzkumů, oba kandidáti budou snadno schopni odhadnout, jak moc se musí názorově přizpůsobit. Budou–li oba ochotní posunout se co nejblíže nejlepší pozici, výsledek bude značně záviset na kvalitě průzkumů. Budou–li průzkumy přesné, skončí všechny takové volby těsným výsledkem. Technika přizpůsobování názorové pozice podle výsledků předvolebních průzkumů na první pohled nabourává názorovou integritu kandidáta, avšak jejím výsledkem je kandidát, jehož názory jsou velmi blízko nejlepší pozici. Takový výsledek voleb by měl být považován za úspěch, protože kandidát zastávající nejlepší pozici bude schopen uspokojit nejvíce voličů.
Vítěz zastávající nejlepší pozici ve skutečnosti neuspokojí nejvíce voličů, jen sníží počet voličů s volbou nespokojených. V předchozím případě byla nejlepší pozice také tou nejpopulárnější. To ovšem nemusí platit vždy.
V tomto posledním případě jsou voliči značně polarizováni a nejlepší pozice je velmi nepopulární. Stále však představuje největší šanci na zvolení. Pokud by byl zvolen kandidát v nejlepší pozici, bude i v tomto případě s volbou velice nespokojen nejmenší počet voličů. A to je nejlepší výsledek, který může jakýkoli systém vyprodukovat.
Takže demokracie představovaná dvěma stranami nemusí nutně dávat voličům příležitost zvolit kandidáta, který se jim líbí. Pokud jsou předvolební průzkumy přesné a kandidáti ochotní se přizpůsobit, bude volič považovat oba za stejně nedokonalé. Výsledky voleb pak budou velmi těsné.
Navzdory všem svým problémům demokratický systém dvou stran dobře slouží při výběru kandidáta, který reprezentuje přijatelný kompromis v širokém spektru názorů. Když systém funguje dobře, budou mít občané v době voleb pocit, že mají jen velmi omezenou volbu. Může to být považováno za selhání, ale ve skutečnosti je to úspěch. Soudě dle výsledků nedávných voleb amerického prezidenta, demokracie ve Spojených státech funguje dobře.
