Snížení repo sazby nemusí přinést, co si ECB přeje
Byl to dramatický tah. V Evropě narůstaly obavy z deflace, recese a nezaměstnanosti a 5. června Evropská centrální banka snížila úrokové sazby o celých 50 bazických bodů z 2,5 na 2,0 procenta. Milovníky historie by mohlo zajímat, že takhle nízko byly v Evropě úrokové sazby naposledy, když byl v Německu kancléřem Otto von Bismarck a Itálie teprve prošla sjednocením. Ještě před dvěma lety byly na úrovni 4,75 procenta. O co jde evropským ekonomům teď? O levnější peníze. “Potřebujeme snižovat úrokové míry, aby lidé začali znovu investovat a utrácet,” prohlašuje Wolfgang Leese, generální ředitel druhé největší německé ocelárny Salzgitter. Radikální zásahy budou asi po chuti i některým členům řídící rady ECB. Z důvěryhodných zdrojů víme, že na oné schůzi 5. června dva členové rady nadnesli možnost sražení úrokových sazeb až o 75 bazických bodů.
Snižovat úroky. Srazit je ještě níž. A pokračovat pořád dál. Je k neuvěření, že k něčemu takovému dochází právě v Evropě, kde se ECB pod vedením prezidenta Wima Duisenberga do poslední chvíle snažila držet sazby poměrně vysoko. Podle svého zákonného mandátu totiž banka měla udržovat cenovou stabilitu, a ne hospodářský růst. Teď se však zdá, že se Duisenberg, svého času nejzavilejší monetarista na této planetě, nemůže snižování nabažit. “V USA mají ještě nižší úrokovou sazbu a stále zbývá prostor k manévrování. Takže si jistě dokážete představit, že ma jsme ho ještě nevyčerpali,” pronesl na zmíněné schůzi. Analytici očekávají, že už v září srazí ECB základní repo sazbu na 1,75 procenta a možná až na 1,50 procenta. “Směřujeme k novému prostředí s nebývale nízkými úroky,” prorokuje Karsten Junius, odborník na centrální banku ve frankfurtské DekaBank.
Mnohem více strachu však nahání otázka, kterou Duisenberg ani ostatní veřejně neprojednávali: jestli všechno to snižování k něčemu bude. Za vlády železného kancléře Bismarcka přinesly levné peníze Německu nový rozkvět, dnes to však příliš pravděpodobně nevypadá. A centrální banka nemá v boji o oživení jiný nástroj než snižování úrokových sazeb. “Předseda Fedu Alan Greenspan v USA mluví o nastartování ekonomiky pomocí nekonvenčních metod,” říká Gwyn Hacche, ekonom HSBC Bank v Londýně. “Ale ECB je vázaná Maastrichtskou dohodou a není tak flexibilní.“
Při současném zoufalém stavu osmibilionové ekonomiky starého kontinentu je tlak na další snižování sazeb pochopitelný. Konec konců hrubý domácí produkt eurozóny v prvním čtvrtletí tohoto roku nevzrostl ani o píď, a německé, italské a holandské hospodaření skončilo dokonce poklesem. Navíc se zdá, že se situace v nejbližší době nezlepší. Institut světové ekonomiky v Kielu soudí, že eurozóna bude ráda, když její ekonomika v tomto roce vzroste o 0,6 procenta. Pokud budou ukazatele za druhé čtvrtletí tak špatné, jak odborníci očekávají, bude ECB téměř jistě znovu zasahovat. “Evropské centrální banky si konečně začaly uvědomovat, že je důležitější bojovat proti recesi než proti inflaci,” vysvětluje Edgar Peters, investiční šéf bostonské společnosti PanAgora Asset Management.
Ale hospodářství eurozóny je možná v takovém stavu, že jí další snižování sazeb nijak neprospěje. Objevují se dokonce řeči o pasti likvidity, v níž je monetární politika bezmocná, protože je v oběhu více peněz, než jsou firmy a spotřebitelé ochotni utratit – což se teď stalo v Japonsku. Pokud se do této pasti někdo chytí, bude to Německo, největší a nejproblematičtější ekonomika regionu. Teoreticky by měly nižší sazby povzbudit zdejší podniky i občany, aby si víc půjčovali na investice i na spotřebu. Jenže ECB snížila úrokové sazby od května 2001 – kdy byly na svém maximu 4,75 procenta – už sedmkrát a objem půjček poskytovaných německými bankami se zvýšil o necelé jedno procento. Kvůli recesi a rostoucímu počtu bankrotů se banky bojí, že své peníze nedostanou zpátky. “Dostali jsme se do úvěrové pasti,” připouští německý ministr hospodářství a práce Wolfgang Clement.
Ještě horší však je, že i kdyby banky byly ochotné půjčovat, podniky nejspíš nebudou mít zájem. Spotřebitelé totiž pod tíhou rostoucích daní a odvodů na sociální zabezpečení omezují výdaje, a zpomalují tak růst podnikových výnosů. Za posledních dvanáct měsíců navíc euro vůči dolaru posílilo o 24 procent, čímž podkopává konkurenceschopnost zdejších vývozců. “V takové situaci si nebudeme půjčovat, ať je úroková míra jakkoli nízká,” stěžuje si člen představenstva jedné exportní společnosti.
Někteří kritici dokonce tvrdí, že další snižování úrokových sazeb vyřeší jeden problém a přinese další. Levnější peníze odlehčují dluhové břemeno podniků i států. Ale nižší úrokové sazby mohou investory odradit od nákupu vládních a dalších kvalitních dluhopisů a vnést chaos na finanční trhy. Místo toho půjdou investoři za vyšším ziskem, byť s větším rizikem, a začnou nakupovat podřadné akcie a dluhopisy. To platí zejména pro institucionální investory, kteří potřebují minimálně jednoprocentní zhodnocení, aby pokryli vlastní náklady. Len Riddell, analytik irského makléřství Goodbody, přiznává: “Na téhle úrovni je tlak rozhodně cítit.”
Pokud šéf ECB nechá úrokové míry dále klesat, podstupuje i další rizika. Země na evropské periferii se bojí, že nízké sazby přinesou vyšší spotřebu, přehřejí ekonomiku a způsobí inflaci, která je už teď v Irsku 4,7 procenta a v Portugalsku 3,7 procenta. Národy s rychlejším hospodářským růstem se zase obávají, že inflace sníží kupní sílu spotřebitelů a citelně poškodí občany, kteří žijí z pevných příjmů závislých na vývoji úroků, například důchodce. “ECB musí určovat sazby pro eurozónu jako celek, takže největší ekonomika starého kontinentu, Německo, nejspíš vždycky skončí se sazbami, které se pro ni nehodí,” podotýká Hacche z HSBC.
Takže co může centrální banka dělat? Nemá moc na výběr. Nesmí například poskytovat finanční výpomoc nezajištěnými úvěry, jak to – zatím bez úspěchu – zkoušela Bank of Japan, aby povzbudila půjčky soukromým subjektům. A předpisy měnové unie striktně omezují, kolik peněz smí národní centrální banky, jako je Bundesbank, ve své zemi pustit do oběhu. Velké národy tvořící jádro Evropy si nemohou vypomoci ani fiskálními prostředky, jak to dělají Spojené státy, když lijí peníze do veřejného sektoru. Už teď se totiž blíží tříprocentnímu rozpočtovému deficitu, povolenému Paktem stability a růstu Evropské unie (Europen Union‘s Stability & Growth Pact), pokud ho přímo nepřekročily.
Pár dalších možností by se našlo. ECB může začít intervenovat na měnových trzích, aby srazila kurs eura a usnadnila evropským podnikům pohyb v cenové konkurenci. To ovšem není příliš pravděpodobné. Další, radikálnější možností by bylo oficiálně a veřejně deklarovat inflační cíl, což by přineslo růst cen a posílilo vliv na chování spotřebitelů. První krok tímto směrem udělala ECB už v květnu, kdy prohlásila, že cenovou stabilitu definuje jako inflaci jen o málo nižší než dvě procenta.
Jen málo pozorovatelů čeká, že by se ECB uchýlila k drastickým prostředkům – aspoň prozatím. Proto Duisenberg neustále zdůrazňuje, jak je nutné, aby jednotlivé vlády samy reformovaly ekonomiku svých zemí. “Strukturální reforma by přinesla zvýšení důvěry investorů i spotřebitelů a umožnila by další výdaje,” argumentuje. To ovšem v Evropě platilo už celé desetiletí a možná i déle. Dnes zní taková agitace poněkud prázdně.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Vladimír Nový, www.LangPal.com