Jak hluboko je dno?

Nadnárodní obři se zase zajímají o Saúdskou Arábii

Ceny ropy výrazně překročily hranici čtyřiceti dolarů za barel. Kam až to může jít? David O´Reilly, šéf obří ropné společnosti ChevronTexaco, vidí náznaky toho, že se opakuje ropná krize sedmdesátých let. Analytici, kteří už dávno předpovídali, že využívání ropy brzy dosáhne svého vrcholu a začne klesat, jsou opět na koni. Éra ropy skončí, prohlašují.
O tom, že růst cen má negativní dopady na celou světovou ekonomiku, není pochyb. Šéfové největších ropných firem si však nehodlají připustit, že by už černého zlata bylo na světě málo. V tom se shodují nadnárodní soukromé společnosti i saúdská státní firma Aramco. „Myslím, že ropy je ve světě dostatek. Mnoho zásob by mělo být teprve objeveno,“ řekl týdeníku EURO Abdullhafidh Nagshabandi, prezident Aramcka Overseas, evropské dceřiné společnosti Aramka.
V čem je tedy problém? Na vysokých cenách má svůj podíl riziková marže. Obchodníci počítají s rizikem teroristických útoků, ale třeba - jak se ukázalo v posledních dnech - i s důsledky řádění ničivých hurikánů. Kromě toho roste poptávka po ropě ve Spojených státech či v Číně. Ale to pořád není úplné vysvětlení současné situace. Je-li ropy dost, jak tvrdí naftařští bossové, přece není problém vrhnout ji na světové trhy v mnohem vyšším množství a stlačit ceny dolů. To však právě nejde. Nikdo toho není schopen. O tom, zda má svět dost ropy, se mohou vést spory. Jasné však je, že současné těžební, dopravní a zpracovatelské kapacity výrazné zvýšení dodávek během krátké doby neumožňují.

Klíč je pořád v Arábii.

V minulých letech mnozí spoléhali na Saúdskou Arábii. Když už nebyl schopen zvýšit dodávky téměř nikdo, Saúdové vždy ještě nějakou tu rezervu našli. Nyní se zdá, že ani ropná monarchie ze dne na den nevyždímá nějaké závratné množství, které by spasilo světovou ekonomiku. Byla-li Saúdská Arábie označována za centrální banku ropného světového trhu, dnes lze přinejmenším pochybovat o tom, zda je schopna tuto roli za všech okolností plnit.
Přesto se paradoxně zraky světových naftařských šerifů zase znovu upírají k Saúdské Arábii. Monarchie opět drží v rukou klíč k řešení hrozící krize, byť nyní spíše v dlouhodobém horizontu. To má jednoduchý důvod: Saúdi nejenže mají na svém území největší množství zásob ropy na světě, ale také je zde těžba relativně levná. Podobně jako v Iráku, kterým však zmítají násilné střety a teroristické útoky. To se vůbec nedá srovnávat s náklady na těžbu na mořském dně, ale ani v takových zemích, jako jsou Venezuela či Kanada.
Pokud budou ropné společnosti více investovat do průzkumu nových nalezišť a také začnou těžit v dalších místech, mohou zřejmě dodávky na světový trh výrazně zvýšit. To však má háček. Velké nadnárodní společnosti v současnosti nemají volný přístup k ropě v Saúdské Arábii či dalších státech OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu). V sedmdesátých letech minulého století tyto země prošly obdobím znárodňování. Od té doby obří světové firmy přecházely na těžbu s vysokými náklady v jiných oblastech - například v Severním moři. V poslední době však mají manažeři nadnárodních společností stále větší problém vysvětlit svým akcionářům, že se taková těžba vyplatí.

Pusťte nás tam.

Jak uvádí list Financial Times, velké firmy, jako ExxonMobil, Shell, ChevronTexaco či francouzský Total, začínají klepat na dveře zemí OPEC. Chtějí se vrátit. „Je důležité mít příležitost investovat více v zemích OPEC, třeba prostřednictvím společných podniků,“ cituje zmíněný deník šéfa Totalu Thierry Desmaresta.
Nic však nenasvědčuje tomu, že by třeba Saúdská Arábie chtěla své dveře velkým ropným společnostem otevřít. Zatímco Saúdové lákají do země zahraniční investory a dodavatele všech možných odvětví (více na str. 44), zpracování a export ropy si zřejmě zatím ponechávají výhradně ve vlastních rukách. A to přestože pokud jde o zemní plyn, státní společnost Aramco již společné podniky se zahraničními firmami vytvořila.
Saúdové slibují, že sami investovat do rozvoje ropného průmyslu budou. To jim má zachovat dnešní exkluzivní postavení na světovém trhu s ropou. „Společnost Aramco ročně investuje zhruba dvě miliardy dolarů, aby udržela kapacitu dodávek ve výši deseti milionů barelů ropy denně,“ prohlašuje Abdullhafidh Nagshabandi.

Kde vlastně investovat.

Někteří odborníci dodávají, že Aramco je prakticky jedinou velkou společností na světě, u níž se lze spolehnout, že na rozvoj ropného potenciálu peníze skutečně najde. Tyto investice jsou totiž v zájmu jejího akcionáře - saúdské vlády. Ta se chová úplně jinak než akcionáři velkých soukromých firem, kteří trvají na tom, aby byla maximálně zaručena jistá úroveň návratnosti investic. Tu však často nemůže nikdo slíbit už proto, že ceny ropy na světových trzích nepřehledně skáčou nahoru a dolů.
Zvláštním případem mezi nadnárodními soukromými obry je společnost BP, která jako první vstoupila na ruský trh, kde se spojila s ruskou firmou TNK. Výkonný šéf BP John Browne vyzývá, aby se více uvažovalo o takových místech těžby, jakými jsou právě Blízký východ, Rusko či také západní Afrika. Pesimistické předpovědi o budoucích dodávkách ropy prý vyplývají z toho, že mnozí neberou tyto oblasti zcela v potaz, neboť je považují za příliš rizikové. Faktem nicméně je, že třeba ani postoj Ruska vůči budoucím zahraničním investicím do ropného průmyslu není příliš předvídatelný.

Houston versus Kerry.

Osud je ovšem zase jednou ironický. Snaha nadnárodních společností - včetně těch, které mají hlavní sídlo v texaském Houstonu - vrátit se na Blízký východ je v jasném rozporu s nejnovějšími postoji na politické scéně Spojených států, tedy jediné světové supervelmoci a také největšího spotřebitele ropy. Saúdská Arábie už ve Washingtonu neplatí za nejbližšího spojence Ameriky na Blízkém východě. Naopak. Mluví se o tom, že wahhábistická ideologie saúdského režimu nahrává teroristům.
Demokratický kandidát na post prezidenta John Kerry, který tvrdě kritizuje prezidenta George Bushe kvůli jeho politice v Iráku, žádá, aby se Spojené státy zbavily závislosti na blízkovýchodní ropě. Navrhuje energetické úspory a hledání alternativních zdrojů. Slibuje, že by jako příští prezident na tyto účely vyčlenil mnoho miliard dolarů.
Lee Raymond, který šéfuje té největší z nadnárodních firem - ExxonMobilu, na druhé straně tvrdí, že Spojené státy nemají na to, aby byly energeticky nezávislé (EURO 24/2004). Připomíná, že polovina světových zásob ropy a plynu se nachází na Blízkém východě. „Musíme přijmout tuto realitu, a ne podnikat drahé a rizikové kroky k tomu, abychom se jí vyhnuli,“ pokračuje Raymond. Jeho vliv v Americe nelze podceňovat…